Ze sériového vraha bílým spasitelem. Mesiášský komplex Tomáše Magnuska ve čtvrtých Bastardech dosáhl vrcholu

Již nějakých deset let trčí bývalý učitel Tomáš Majer (Tomáš Magnusek) ve vězení za sérii brutálních vražd tří žáků zvláštní základní školy. O tom, že je spáchal, není pochyb z perspektivy publika ani postav uvnitř příběhu. Když jsme ho naposledy opustili, litoval pouze, že jednoho z výrostků přehodil přes zábradlí dřív, než si ho mohl vychutnat. Nyní je na základě prezidentské milosti propuštěn. Před dveřmi vězení na něj čeká jeho spolužák Ivan (Zdeněk Godla) a k Tomášově překvapení se ho ujme. Vezme ho k sobě domů a chrání ho před hněvem části romské komunity, která se chce pomstít.

Ivan vysvětluje Tomášovi, že pouze on může zachránit Romy před zlovolným rušením zvláštních škol a umisťováním jejich dětí do běžné výuky. Chce znovuotevřít speciální školu, která byla po Tomášově vraždění uzavřena. Oba muži tedy objíždějí již dospělé žáky a přesvědčují je, aby jim svěřili své potomky. Tomášovi je zároveň v patách gang Jiřího Krampola (jehož vnuka také zabil), který jako spící agent tráví čas v domově důchodců, přestože zřejmě stále vede zločineckou organizaci.

Ukřivděná dušička

Série Bastardi je fascinující úkaz. Bylo by škoda shodit ji ze stolu jako produkt obludného rasismu či bezprecedentní filmařské neschopnosti, ačkoli je obojím. V prvé řadě však jde o produkt nezkroceného Magnuskova ega. Vlastně je to skoro kouzelné. Natočil už čtvrtý film, jehož hlavní pointou je, že jako člověk, umělec a bývalý pedagog nemá tolik respektu, kolik si zaslouží.

Když se nad tím totiž zamyslíme, právě o to jde. Jednička Bastardů nejvíc ulpívá na scénách dětí, které projevují neúctu učitelům, vulgárně jim odmlouvají a neváží si jejich rad. Nikdo neřeší, zda si učitelé respekt zaslouží, vyprávění se zaměřuje pouze na trauma osob, jež věří, že by měly být v pozici autority, ale nedokážou si ji získat. Dokonce by se dalo říct, že Magnusek v některých momentech tuto jedinou emoci (kterou jakožto pedagog sám zažil) zvládá sdělit relativně funkčně.

Vražda Tomášovy sestry, která motivuje jeho pomstu, by se pak dala brát jako metaforické prodloužení onoho strachu ze ztráty kontroly. Jde o nejvstřícnější možné čtení, jež Magnuskovi blahosklonně přiznává záměr stranou přímočarého rasismu. Romské děti samozřejmě nikde v Česku neterorizují ostatní občany na úrovni srovnatelné se světem Bastardů. Pokud tedy chceme uvěřit, že Magnusek jednoduše nešíří rasistické lži, musíme předpokládat, že jde o záměrnou nadsázku, která nemá mít doslovné vyznění.

To je trestuhodně nezodpovědné, neprozřetelné, nepraktické a sobecké. Opakovat to ve třech dalších filmech je mimo jakékoli chápání. Přesto je pravda, že rasismus není hlavním sdělením Bastardů. Veškerá segregační agenda je zcela vágní, není pořádně vysvětlená a filmy si často protiřečí. V předchozích dílech bylo vystěhování Romů do ghett označeno za chybu a Magnusek několikrát naznačil, že chápe systémovou podstatu problému. Přesto ve čtyřce hrdinové usilují právě o to, aby se jejich děti nesetkávaly s „normální“ mládeží. Být Romem je tu bez jasného klíče stavěno vedle toho být mentálně postižený, aniž bychom zjistili, na základě jakých kritérií by mělo docházet k třídění.

Jistě je možná diskuze o tom, kde leží hranice „speciálních potřeb“ mladistvých, jež jim znemožňují výuku v běžném kolektivu. Jenže jak se dá tato diskuze vést na základě předpokladu, že když romské děti umístíte do normální třídy, dost možná znásilní a zabijí vaši sestru? Magnuskova bezohledně nepromyšlená nadsázka je pro vyznění filmu zkrátka likvidační, i pokud jsme ochotní ji za nadsázku považovat. Ať už záměrně, nebo ne, ať za to může neschopnost, lenost či záměr, to vše nese rasistické významy.

Vůbec tedy není zřejmé, jak by podle Magnuska mělo školství a obecně soužití s Romy vypadat, přestože měl nějakých pět hodin stopáže a třináct let na to se vymáčknout. Těžiště filmů totiž neleží v hledání odpovědí na společenské otázky, ale v ukřivděnosti protagonisty, který má absolutní pravdu, ale svět ho neumí docenit a neposlouchá ho. Zde mu jde o výuku dětí, stejně tak by ale konfliktem mohl být správný poměr mouky a cukru v receptu na koláč, kdyby byl Magnusek pekařem. Bastardi se nezajímají o zobrazené problémy, jejich rasismus je vlastně nešťastná náhoda.

Další díly Bastardů začaly kupit argumenty. Ne však argumenty k problematice sociálních témat, ale takové, které obhajují existenci prvních Bastardů a Tomáše Magnuska. Série začala být velmi meta. Dvojka a především trojka jsou celovečerní audiovizuální adaptací fráze: „Nejsem rasista, ale…“ Dál se soustředí na zobrazování hrdinovy frustrace z romských dětí, zároveň však dá pěstí hrdému náckovi, když mu přijde vyjádřit podporu. Protože on sám přece není nácek! Pouze usiluje o totéž, co oni. Jeden z těch tří kluků byl navíc bílý, vůbec nejde o barvu kůže! Je to jen slušný Čech, který vidí, co se kolem něj děje, a nebojí se jednat!

Víme, o co tady jde!

Rekapitulace byla nezbytná, řídký příběh čtvrtých Bastardů totiž nabývá nevídané košatosti, když do něj promítneme vše, co víme zvnějšku. Magnusek nás k tomu ostatně vybízí, z vězení vychází v zeleném kajínkovském tílku, které na sobě nemá nikdy předtím ani potom. Jde ze strany postavy o záměrný odkaz na Kajínka (jenž byl mimochodem na premiéře)?

Proč by to hrdina dělal? Godla tílko poznává a komentuje, Kajínek tedy existuje i v tomto fikčním světě. Jedná se o jednoznačný signál, že filmová realita a naše jsou propletené. Obvykle je třeba varovat před kladením rovnítka mezi protagonistou a autorem, zde je ale zcela patrné, že Magnusek pojímá Reparát jako obraz přijetí Bastardů. A dílo samé se v této dualitě ztrácí.

Jde o vskutku epesní vyvrcholení režisérova mesiášského komplexu. Hrdina je sice surovým vrahem, přesto je vykreslený jako jediná osoba, která může zachránit romskou komunitu před zbytkem světa, a to včetně jí samotné. Jedná se především o urážku Romů, o rasismus tentokrát ne z odporu, ale z povýšenectví. Stejně tak jde i o důkaz Magnuskova ignorantství aktivismu tisíců bílých Čechů a Češek, již se angažují v budování cesty k rovnosti. Takoví lidé by jistě byli prioritní volbou, kdyby starostlivý romský rodič usiloval o obnovení zrušené školy. Ve světě Tomáše Magnuska ale neexistuje jiný hrdina než Tomáš Magnusek.

Jeho taktika je předstírat, že „ti rozumní“ Romové mají Tomáše skoro za lidového hrdinu, který je zbavil „pár zkažených jablek“. Snímek se nás dokonce pokouší přesvědčit, že měl se svými žáky v původní trilogii skvělý vztah a většina z nich na něj ráda vzpomíná, což je zcela absurdní. Magnusek musí doufat, že skoro nikdo z publika nemá Bastardy v živé paměti (což je naštěstí pro něj nejspíš pravda). Natolik věří ve svou výjimečnost, nenahraditelnost a absolutní dobrotu, že filmová postava reprezentující jeho hodnoty může být brutálním vrahem, aniž by to pošpinilo její charakter. Vždy, když si Tomáš dovolí projevit lítost, několik postav ho okřikne, že byl v právu.

Abychom pochopili hloubku Magnuskovy patologie, je třeba si uvědomit, že v původní trilogii stvořil převážně romské děti tak zlé a zkažené, aby je jím ztvárněná postava mohla systematicky zabít a zachovat si sympatie vyprávění. V Reparátu pak nechá romské postavy vyjadřovat za tyto vraždy vděk, nechá se jimi opakovaně prohlašovat za „jednoho z nich“. Godlovi napsal sestru ztvárněnou modelkou Gabrielou Gášpárovou, aby mohla mít s o patnáct let starším protagonistou s vzezřením Tomáše Magnuska náznak milostného románku.

Ivan také Tomášovi vysvětluje, o kolik je chytřejší a že by si bez něj neporadil. Magnusek si tedy ve svém filmu stvořil hloupého romského kamaráda, aby mu mohl být mentorem a vzorem. Ten člověk absolutně nemá stud! Platí romské herce a neherce, aby mu pochlebovali, přeříkali jím sepsané odpuštění sobě samému a vymlouvali mu všechnu předstíranou lítost.

Oči už nebolí, srdce pořád

Místy je komické, jak málo se v Bastardech bere ohled na legalitu a logiku děje. Ani Miloš Zeman by nebyl tak drzý, aby udělil milost vrahovi tří dětí. Proces Tomášova osvobození tedy raději není detailněji vysvětlený ani komentovaný. Vidíme schůzky s jeho probační úřednicí, která mu pochopitelně nakazuje, že nesmí učit, přibližovat se ke svým bývalým žákům ani ke školní budově. Tomáš ale toto vše dělá, dokonce velmi veřejně zaštiťuje znovuotevření instituce, ale nečelí za to žádným důsledkům. Kdyby se dobrý vypravěč dostal do takové slepé uličky, pokusil by se odvést naši pozornost a na lapsy neupozorňovat, Magnusek je ale postavil přímo před náš zrak.

Jak absurdní a alarmující by pro úřady a společnost bylo, kdyby se tak vážný zločinec vrátil na místo činu a navazoval kontakt s vrstevníky svých obětí? Jenže hodnota života zabitých dětí tu je nulová, v zobrazené romské komunitě zjevně ani není přítomné hmatatelnější trauma. Stačí si vzpomenout, s jakou intenzitou Magnusek v předchozích dílech zpodobňoval emocionální vypětí vystresovaných učitelů. Laxnost romských postav ukazuje hloubku Magnuskovy lidské a společenské neempatie. Tomáš se setkává s přímočarou agresí jen od těch, kteří jsou vykreslení jako ustavičně problémoví. Ostatní ho zdraví jako nejlepšího kamaráda, slušný Rom nelituje smrti pár cigáňat, když se může zavděčit gádžům.

Žádná z postav nemá agendu ani neuvažuje jako skutečná bytost. Vracíme se k tomu, že Magnusek vypráví v jisté rovině nadsázky, není tedy nutně chyba, že figurám chybí realistická psychologie. I stylizované postavy ale potřebují cíle a motivace. Vyprávění však usiluje pouze o to, aby za každou cenu rehabilitovalo protagonistu, který sám nemá cíl a jen útrpně čeká na to, až ho někdo zradí a obětuje se za naše hříchy (pardon, spoiler). Magnusek není dost schopný, aby mohl argumentovat, tak zobrazuje odpuštění jako hotovou věc, o které není pochyb, postavy jen musí ve správnou chvíli vyjádřit správný vděk.

Čtvrtý díl představuje výrazný technický posun oproti původní trilogii, jež byla pod úrovní amatérské produkce. Reparát vypadá řemeslně jako velmi špatný profesionální film, což je víc, než by publikum znalé předchozích Magnuskových opusů čekalo. Ale i když součástí projektu byli tentokrát lidé, kteří chápou principy záběrování a audiovizuální postprodukce, stále to není nic platné, když v čele projektu stojí člověk bez filmařského citu. Nadužívání hudby, nepřehledný střih, ošklivé barvy a toporní herci (dokonce i Godlovo jinak bezedné charisma působí staticky) panují i zde. Tentokrát už z toho však nebolí oči, gratulace.

Bastardi nejsou a nikdy nebyli tak špatní, aby byli zábavní. Jistě, i zde je pár šílených okamžiků, kdy si s přísedícími vyměníte pobavený pohled. Celá linka Jiřího Krampola čekajícího v domově důchodců na příležitost se pomstít je velmi bizarní. Není toho ale dost, aby šlo vyrazit na ně jako na lákavou půlnoční projekci. Pro část publika bude možná čtyřka strhující jako málokdy viděné sebeodhalení nesoudného člověka, který postrádá talent. Opravdu to však stojí za hodinu a půl vašeho života? Není už mnoho důvodů nechat se Bastardy rozhodit, nechme je prostě prošumět a zmizet.