Zatemněná demokracie

V předvečer 65. výročí osvobození koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka),
který byl nejkrutějším místem holokaustu, proběhla v pražském kině Světozor
premiéra dokumentárního filmu Zatemněná demokracie. Podle námětu Oldřicha
Stránského, který přežil nacistické koncentráky, tento dokument natočil režisér
Oliver Malina Morgenstern. Uvedla jej Organizace osvobozených politických vězňů
a pozůstalých, Židovská liberální unie v ČR a Global Entertainment & Media. Film
vznikl jako reakce na vzmáhající se extremismus a rasismus. „Je to film drsný,
ale důležitý právě v době, kdy se soudy zabývají Dělnickou stranou," říká k tomu
režisér snímku Oliver Malina Morgenstern.

Na premiéru dorazilo neobvyklé množství diváků, podle jednoho z pořadatelů,
Židovské liberální unie (ŽLU), jich bylo celkem 450. „Děkujeme všem
návštěvníkům…, kteří ukázali, že jim neonacistické a rasistické aktivity nejsou
lhostejné,“ stojí v poděkování ŽLU. Kino Světozor praskalo ve švech, lidé seděli
a stáli i v uličkách vedle sedadel a před nimi. A dalších asi padesát až šedesát
lidí se podle pořadatelů do sálu už nevešlo. „V životě jsem si nemyslel, že budu
muset divákům říkat, že na promítání mého filmu už pro ně není v kině místo,“
podotkl k tomu režisér v údovním slovu před promítáním.

Sáhl si až na dno

Oliver Morgenstern odvedl velký kus práce. Čtyři roky sbíral materiál a natáčel
počínání neonacistů na jejich akcích. K poskládání souvislého dokumentu z tohoto
množství si musel doslova „sáhnout až na dno,“ profesně i lidsky. A za to patří
jemu a jeho spolupracovníkům velký dík. Takto podrobně zmapované úsilí
extremistů zviditelnit se, nalézt a pronásledovat vnitřního nepřítele a
předestřít veřejnosti zjednodušené a násilné řešení problémů, rozhodně stojí za
zvýšenou pozornost. Bylo k dobru věci, kdyby byl dokument promítán na školách a
kdyby se jej ujala Česká televize.

Film mapuje neonacistické demonstrace a další akce za poslední roky a odhaluje
lhostejný, alibistický, či dokonce i vstřícný postoj řady městských úředníků či
policistů k neonacistům a jejich evidentně protizákonným projevům. Například v
roce 2008 v Plzni pochodovali neonacisti okolo Velké synagogy a někteří z nich v
tu chvíli pokřikovali „Židi do plynu“. Úředníci a policisté, kteří se jako vždy
i před touto demonstrací dušovali, že neonacistické shromáždění při porušení
zákona rozpustí na místě, pouze němě přihlíželi. Zřejmě pro ně nejsou výkřiky, v
nichž někdo posílá své spoluobčany na smrt pro jejich původ, porušením zákona.

Síla a přesvědčivost

Sílu filmu velmi dobře podtrhují vstupy odborníka na extremismus, politologa
Miroslava Mareše. Bez jeho komentářů by nebyly znatelné souvislosti v počínání
neonacistů, včetně jejich fandění islamistickým teroristickým organizacím v
rámci nenávistného antisemitismu.

Protiromské útoky spojené s násilím proti Romům i proti policistům a lidem,
kteří se zasazují o lidská práva, ukázal Morgenstern nejlépe na podrobných
záběrech ze dvou pokusů o pogrom Romů v litvínovském Janově. V této fázi se jeví
snímek jako nejpropracovanější a zároveň i nejpřesvědčivější.

Emoce, patřící k tématu, dodávají filmu výpovědi lidí, kteří přežili nacistické
koncentráky. Všichni shodně poukazovali na to, že dnešní stát zanedbává
nebezpečí neonacismu jak po legislativní stránce, tak při vymáhání práva v
praxi. A před tímto přístupem politiků, úředníků, policistů, státních zástupců
či soudců varovali. Dnešní situace mnohým z nich, právě onou lhostejností ke
zjevnému nebezpečí, připomíná ohrožení republiky nacisty na konci 30. let
minulého století.

Slabá místa

Film má i několik slabších míst. Přes velké množství materiálu, nebo možná právě
kvůli němu, se některé momenty povedly méně. Jelikož si režisér dal velký úkol –
nastříhat film v krátké době, aby se mohl promítat na výročí osvobození
koncentráku v Osvětimi – zdá se chvílemi, že je šitý horkou jehlou. Zpočátku
záběry bleskově střídají záběry, děj skáče z tématu na téma. Divák tak nemá
příliš času orientovat se v posloupnosti mapovaného dění. S výpověďmi lidí,
kteří přežili holokaust či kteří se věnují mapování dnešní podoby nacismu se
však film zklidňuje a skládá se do přesvědčivé mozaiky, jež dobře dokumentuje
neonacistickou stupiditu i reálné nebezpečí, které společnosti od těchto
extremistů hrozí.

Snímek se zbytečně zapojuje do stále se opakujícího ideologizovaného sporu mezi
zastánci pravice a levice, zda neonacisté jsou ultrapravicoví, či naopak
ultralevicoví. Podobenstvím neonacistických plakátů s komunistickými se pak
(samozřejmě, že marně) snaží dokázat, že nacisti a jejich následovníci jsou
extremisté levicoví. Toto neustále probírané téma se dá bez nadsázky označit za
pouhé blábolení. Je totiž naprosto lhostejné, jestli neonacisti patří ke krajní
pravici či ke krajní levici, podstatné je, že jejich ideologie je násilnická a
že je namířená proti demokracii. Morgernstern v Zatemněné demokracii skvěle
dokládá ono násilí a protidemokratičnost neonacistů. Podrobným popisováním
tohoto ideového sporu a příklonem k jedné ze stran sporu však svému hlavnímu
záměru hodně ubírá na důrazu. Je totiž zjevné, že ti, kteří tento spor věčně
živí, odvádějí – vědomě, či nevědomě – pozornost od již zmíněné podstaty věci.

Komentář dokumentu taktéž zcela nepochopitelně děkuje úředníkům pražského
magistrátu za rozpuštění neohlášené demonstrace Dělnické strany, 17. listopadu
2009 na pražské Národní třídě. Magistrát tuto demonstraci přitom „rozpouštěl“
tak opožděně a tak dlouho, že předseda dělnické strany Tomáš Vandas mohl v tento
významný den na Národní třídě bezuzdně žvanit několik desítek minut.

A nakonec nejslabší místo dokumentu, kterým byly vstupy Zdeňka Mahlera, jenž byl
z neznámých důvodů uveden jako historik. Mahlerovo nezávazné glosování ukazuje
na naprostou nedotčenost vědomostmi o současném nacismu a rasismu, divák tak jen
těžko může pochopit, proč na toto téma vedle skutečných odborníků hovoří právě
on. Také Mahlerovo opětovné horlení, že český národ musí stvořit jakousi
vizionářskou konstrukci, která povede k jeho nové identitě, nemělo s tématem
pranic společného. Mahler je jistě dobrý spisovatel a publicista, ale jeho
přizpůsobování historických faktů ději (fabulování) nevede k pochopení toho, jak
se věci skutečně odehrály, nýbrž k vybičování emocí. Ty jistě k věci patří také,
ale měly by vyplynout ze skutečného dění, nikoli z Mahlerem stvořených legend.
Vytváření mýtů přenechme, jak se sluší a patří, našim potomkům.

Požadavek na zákaz Dělnické strany

Záštitu nad projektem převzal premiér České republiky Jan Fischer, který se
večera zúčastnil. Diskuse po promítnutí snímku se zúčastnil ministr vnitra
Martin Pecina, 1. náměstek ministra vnitra Jiří Komorous, spisovatel Arnošt
Lustig, Tatiana Kernová – dcera A. Wetzlera, který společně s R. Vrbou uprchl z
Osvětimi, Karel Holomek ze Společnosti Romů na Moravě, Oldřich Stránský – autor
námětu, psychiatr Petr Riesel (oba přežili holokaust) a režisér filmu Oliver
Malina Morgenstern. Celý večer s přehledem moderoval Mojmír Kalus, předseda
české pobočky Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém.

Jan Fischer po skončení filmu poděkoval tvůrcům a zároveň varoval před
vzrůstající tolerancí k projevům antisemitismu a extremismu ve společnosti: „Je
dobré ukazovat tyto věci v jejich nahotě a hrůznosti. Přesto bych si přál, aby
tento film nemohl být natočen, aby neexistoval jeho předmět.“ V úvodu
následující debaty projevil ministr vnitra Martin Pecina hlubokou úctu všem
přítomným, kteří přežili holocaust, a vyjádřil přesvědčení, že se i nadále bude
dařit účinně bojovat proti neonacismu. „Snažíme se bojovat proti živlům, které
představují velké nebezpečí pro společnost. Nerad bych, aby se mě jednou vnuci a
vnučky zeptali, co jsem dělal, když jsem mohl.“

Bývalí čeští vězňové koncentračních táborů z doby nacismu a pozůstalí vydali po
skončení premiéry prohlášení, jehož cílem je mobilizace demokratických sil v
České republice za účelem tvrdého postupu proti neonacistům a dalším stoupencům
totalitních ideologií. Součástí prohlášení je výzva k úplnému zákazu takových
organizací, jako je například Dělnická strana. „Důvodem je obava, aby z nich
nevznikly zárodky podobných uskupení, jaká před desetiletími rozpoutala v
Německu či Rusku totalitní běsnění. Do této kategorie jsou zařazeni i islamisté,
ochotní terorizovat svobodný svět sebevražednými útoky,“ řekl Oldřich Stránský,
předseda Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých v ČR.