V neděli 9.května zemřel ve věku 77 let veřejný ochránce práv Otakar Motejl. V
následujícím textu vám přinášíme čtyři vzpomínky lidí, jimž pomohl buď jako
kolega právník a ombudsman, nebo si jej vážili pro jeho vysoký morální kredit a
inspirující pohled na právo.
| Otakar Motejl se narodil 10. září 1932, byl vždy bez politické příslušnosti. Od roku 1968 byl členem Nejvyššího soudu, když z něj hned po okupaci Československa sovětskými vojsky odešel, věnoval se vlastní advokátní praxi. Před tehdejšími totalitními soudy obhajoval disidenty, stoupence neoficiální kultury a aktivisty nezávislých hnutí jako Alexandra Vondru, Jana Rumla či kapelu Plastic People of the Universe. Krátce po sametové revoluci se stal předsedou Nejvyššího soudu, později i ministrem spravedlnosti. Od roku 2000 zastával funkci veřejného ochránce práv. Ze zpočátku zpochybňované instituce vytvořil respektovaný úřad, který o pomoc ročně žádaly stovky lidí. |
Mé vzpomínky na doktora Otakara Motejla
Zuzana Gáborová, právnička
Měla jsem tu čest pracovat v kanceláři ombudsmana od samého začátku, být u
formování této instituce a spolupracovat s tak významnou osobností jako byl, je
a bude JUDr. Otakar Motejl. Pro mne byl velkým profesním vzorem, obdivovala jsem
jeho právnickou erudici, všeobecný rozhled, vysoké pracovní nasazení, životní
moudrost, lidskost a anglický smysl pro humor. Vzpomínám na naše rozhovory nad
spisy a podklady, které jsem pro něj připravovala, nad kauzami, ve kterých se mu
něco nezdálo, nad hledáním spravedlivého a rozumného řešení případu. Vždy ho
zajímal lidský příběh, vždy se snažil všem lidem bez rozdílu pomoci. Navždy si
budu pamatovat, jak mě přiměl (ani nevím jak) dívat se na danou kauzu nejen z
pohledu čistě formálně právního, ale i s nadhledem. Tím se pro mě stal učitelem,
a také vzorem bojovníka za právo a spravedlnost. Přestože na mě kladl vysoké
nároky, očekával poctivou kvalitní práci a tu nejlepší argumentaci, byl ke mně
vstřícný a laskavý.
Jednoduše pro mne byl velkou osobností a autoritou, kterou jsem skutečně
respektovala. I když se těšil vysokého odborného a morálního kreditu, byl ve své
podstatě velmi skromný. Vzpomínám, když si v restauračních zařízeních objednával
své oblíbené knedlíky s vejci, pokuřoval, naslouchal a bavil se štěbetáním svých
kolegů právníků.
Odešel jeden z nejmoudřejších a nejhumánnějších lidí této země. Škoda.
Otakar Motejl byl přítelem Romů
Karel Holomek, předseda Sdružení Romů na Moravě
S doktorem Motejlem jsem se pravidelně setkával až od sametové revoluce. Já
jako poslanec České národní rady, jejíhož zasedání se on jako předseda
Nejvyššího soudu musel povinně účastnit. Setkání s ním byla vždy inspirací pro
mé další přemýšlení o právu jako takovém i samotné lidskoprávní oblasti.
V době totality fungoval český disent spíše nezávisle na českém, a opačně.
Doktor Motejla s pověstí statečného obhájce jsem samozřejmě zaznamenal, ale já
sám v době svých problémů se Státní tajnou bezpečností jsem se pro pomoc obracel
spíše na Slovensko, k bratislavském právníkovi Jánu Čarnogurskému.
Po sametové revoluci byly už vztahy mezi doktorem Motejlem a mnou sice nikoliv
časté, ale přátelské, ať už to bylo z období jeho krátkého působení ministra
spravedlnosti nebo častěji v Brně, kde působil až do své smrti jako
ombudsman,veřejný ochránce práv. Otakar Motejl byl prototypem prvorepublikového
právníka, což jen potvrzovaly jeho způsoby příznačné svou noblesou a
kolegiálností. Vždy mne vítal stejně neformálně: „Servus, pane inženýre, co pro
vás mohu udělat?“ A taky vždy udělal! Když jsem složitě hledal vhodné prostory
pro prezentaci výstavy Evropští Romové, vytvořenou německými Sinty a Romy pod
vedením pana Romani Roseho z Heidelbergu (nepříliš lichotovou vůči českým
autoritám z důvodu jejich přístupu k Romům), bez váhání poskytl své brněnské
sídlo ombudsmana. A nijak jej nezastavilo, že tehdejší primátor Brna byl proti.
Doktor Motejl byl velkým přítelem Romů a jejich ochráncem. Nálezy z míst, kde
docházelo k excesům proti Romům, zpracované jím vedeným týmem svědčí o jeho
vnímavosti, a přesně ukazují jejich příčiny. A to navzdory názorům mnohých
našich autorit a politiků. Nikdo takový tu už není!
Otakar Motejl nám však dal naději a příklad, jak postupovat dál. Budiž jeho
památce čest!
Navždy hlídačem spravedlnosti
Jarmila Balážová, novinářka
Mám ráda zásadové lidi, nesmírně! Takové, kteří dokáží udělat něco pro jiné a
také pro společnost. Statečné a přitom pokorné. Vůči nimž mohu cítit respekt.
Otakar Motejl pro mě takového člověka představoval. Na základě vyprávění přátel,
informací, které o něm mám, i z vlastních zkušeností. Měla jsem radost, když
kandidoval na prezidenta republiky a pro mě by byl hlavou státu velmi důstojnou.
Bylo jasné, že se jim nestane. A stejně jasné, že může-li někdo dokázat dát
úřadu ombudsmana, tolikrát považovaného za nepotřebný, skutečnou váhu a navíc
přesah, je to on. Podařilo se mu to bezezbytku! Společně s Annou Šabatovou se
postarali již první šestileté období o to, že tento úřad se stal české
veřejnosti běžně známý, že se na něj ve velké míře obraceli. I Romové. A také
nacházeli zastání. Vzpomeňte na sterilizace romských žen, vzdělávání romských
dětí.
Když jsem v rádiu točila jemu věnovaný pořad, lidé na něj, byť jim z toho nebylo
zrovna do zpěvu, vzpomínali a vyprávěli s velkou úctou, jak skvělý to byl
člověk.
Setkala jsem se s ním několikrát. Poprvé, když byl ministrem spravedlnosti,
později několikrát již coby s ombudsmanem. A vždycky mě znovu udivoval tím, jak
přirozený respekt k němu cítím. S Otakarem Motelem odchází jeden z lidí, kteří
se i v totalitním režimu chovali statečně.
Bude mi hodně chybět a jestli existuje něco „po“, on bude mít zřejmě zase co do
činění s hlídáním spravedlnosti pro ty, kteří nemají tolik sil si ji vybojovat
sami.
Mi del leske o Del lokhi phuv – ať mu je země lehká!
Děkuji za pomoc
Elena Gorolová, terénní pracovnice
Poprvé jsem se s ombudsmanem Motejlem setkala na konferenci o nedobrovolné
sterilizaci asi před šesti lety. Pro mě to nebylo vůbec jednoduché období. Po
patnácti letech od mé vlastní nedobrovolné sterilizace při porodu druhého syna
jsem o svém trápení začala mluvit a vzápětí se i angažovat jako mluvčí dalších
podobně poškozených žen. A teď jsem toto vše měla popsat úplně cizímu člověku,
navíc vysokému státnímu úředníkovi. Soustředěně poslouchal, dotazoval se. Když
jsem pak odcházela, měla jsem pocit, že jeho sliby pomoci nebyly jen planými
řečmi.
A přesně tak! Dotáhli jsme to až k rozhovorům s jednotlivými nemocnicemi, kde k
nedobrovolným zákrokům docházelo, informovaly jsme o svých případech v Radě OSN
v New Yorku a nakonec se nám loni omluvili za naše příkoří i na vládní půdě. V
té chvíli jsem musela nečekaně promluvit také. Chtěla jsem poděkovat panu
ombudsmanovi a dalším, kteří pomohli náš případ zviditelnit. A co se nestalo. Po
téměř šesti letech spolupráce jsem řekla: „Děkuji panu Motýlovi!“ A přesně jako
vždy,když jsem byla nervózní, rozčilená, dojatá, jsem na rameni ucítila
uklidňují poklepání, takové nonverbální „Nic se nestalo, to bude v pořádku.“ A
právě toto jednoduché gesto se mi vybavilo, když jsem v televizi uslyšela poprvé
o úmrtí pana Motejla. Děkuji za vše a nejen „poklepání“ uchovám v paměti.
