Vzpomínka na Lidice: Tu záři jsme viděli až z Prahy. Stáli jsme venku a nevěděli, co to znamená
Díváme se s babi (obě po několikáté) na jedničce na Lidice. Když si už nějakou dobu myslím, že babi, tak jako pokaždé, před desátou u televize dřímá, začnou lít Němci benzín a zapalovat lidické domy. „Tu záři,“ řekne najednou babi do lehce se šeřícího večera, jednoho z nejkratších v roce, a mně je hned jasné, že dneska u filmu oko nezamhouřila, „tu záři jsme viděli až odsud, z cesty. Stáli jsme venku a nevěděli, co to znamená…“
Z cesty, co tak důvěrně znám. Stačí otevřít branku. Při tom pomyšlení mrazí.
„Byl to hrozně zvláštní pocit a v noci jsme toho moc nenaspali. Dozvěděli jsme se to až druhý den z rozhlasu,“ vzpomíná babička. Rodiče jí pak zakázali, aby jezdila do města do školy, protože o ni měli strach a nechtěli, aby byla daleko. Nastoupila proto do filmového studia na Barrandově, kde pak celý život pracovala jako střihačka negativů.
Za lesem zastaví nákladní auto, co z Lidic odváží děti nehodící se na převýchovu. Vyběhne z něj voják, pozvrací se a pak se zastřelí.
"Hodně z nich byli mladí kluci, co ani nevěděli, čí jsou. Žádný starý zasloužilý vojáci," pronese babi. "Ale spousta z nich, to byla zvěř, to ani nebyli lidi…"
A když jsme si jako malí hráli se vším, co jsme kde našli, moc jsme nerozuměli tomu, proč nám babi nechtěla půjčit pozlacenou pamětní minci s nápisem Lidice (a z druhé Ležáky). A už vůbec tomu, proč o jedné své kamarádce říkala, že je „dítě z Lidic“, když byla stejně stará jako naše babička.
Pro ni i pro všechny, co takové štěstí tu jednu z nejkratších nocí ve dvaačtyřicátém neměli, bychom neměli zapomínat, že historie chodí někdy dost blízko okolo nás. A že některé její kapitoly fakt nesmíme nechat opakovat.
