Sourozenci zastřeleného Roma: Jedenáctiletá neteř viděla jeho smrt na vlastní oči. Nikdo neměl brát něčí osud do svých rukou.

Ústecký krajský soud začal na začátku dubna projednávat loňskou vraždu na
sídlišti v Chomutově. Radka Š. tam třinácti ranami zastřelil Petr Benda, kterému
hrozí až 20 let vězení. Zpravodajský server Romea.cz zveřejňuje vyjádření
sourozenců zastřeleného Radka.

Vyjádření bratra Lukáše

V roce 2010 mě můj bráška vzal do Holandska, aby mi pomohl. Pomohl mi, přijel pro mě do Čech a odvezl mě, práci mi dal a učil mě dělat s mašinami. Pracovali jsme spolu a chtěli jsme mámě koupit byt. Tak jsme si udělali firmu. Radek jel do Čech, aby otevřel účet. Chtěli jsme rodičům koupit byt, ve kterém jsme vyrůstali. To, co se stalo, mě uvnitř moc bolí. Skoro vše jsem ztratil: brášku, byt a práci. Ale Radkovi kamarádi v Holandsku mi pomáhají a dali mi práci. Byl jsem asi tři měsíce u Lisette, Radkovy přítelkyně, protože jsem neměl kam jít. Až pak mi můj šéf nabídl ubytování.

Nechápu to, co se stalo. Radek by nikdy nikomu neublížil. Pomáhal lidem a
zvířatům, byl moc hodný. Nechápu, proč pachatel třeba nestřílel do vzduchu nebo
do pneumatik.

Nechápu, proč pachatel třeba nestřílel do vzduchu nebo do pneumatik.

A vy pustíte takového člověka na svobodu, jak je to možné? Umíte si představit, jaké to je, pohřbít svého bráchu, ačkoliv vám den před tím volal, že jede domů? Nevím, jak si to mám vysvětlit. Je mi moc těžko o tom mluvit nebo psát.

Mohu jen říct, že na Radka pořád myslím. Nemůžu v noci spát, každý den se ve tři hodiny ráno budím. Moc mi chybí a s jeho ztrátou se nikdy nevyrovnám. Po jeho smrti jsem začal brát antidepresiva a docházet na terapii, jinak bych to nezvládl.

Vyjádření bratra Davida

S bráchou Radkem jsme měli normální, pěkný, bratrský vztah. Už v dětství jsme k sobě měli hodně blízko. I po jeho odjezdu do Nizozemí, kde si začal budovat svůj život, bylo mezi námi silné pouto. Komunikovali jsme spolu pravidelně a často jsme se vídali. Jen jednou jsme se neviděli celý rok. To bylo v době, kdy jsem žil v Anglii a on v Holandsku. V tu dobu jsme ale komunikovali každý den přes internet, například přes Skype. Jinak jsme se vídali asi jednou za tři měsíce a často jsem ho navštěvoval i v Holandsku.

Spojovaly nás společné zájmy, například oba jsme rádi řídili auto. Hodně času jsme strávili společně s mými dětmi, které měl Radek hodně rád. Radek měl rád lidi a miloval zvířata. Doma měl spoustu zvířat, o která se krásně staral.

Od jeho smrti prožívám hodně těžké období. Zasáhlo mě to jako jeho nejbližšího příbuzného. Na mně zůstala taky povinnost podpořit zbytek rodiny, protože to nikdo jiný nemohl udělat. Musel jsem tady být pro rodiče, kteří se se ztrátou Radka asi nikdy nevyrovnají. Mojí podporu potřebovali i ostatní bráchové a ségra.

Až do pohřbu jsem zajišťoval všechny základní věci, pomáhal jsem se vším, co bylo potřeba, komunikoval se širší rodinou a policií, zajišťoval praktické věci ohledně pohřbu a smuteční hostiny.

Bráchovi jsem musel vykopat hrob. To pro mě bylo strašně těžké, ale bylo to, to nejmenší, co jsem pro něj mohl udělat.

Často myslím na to, jak moc nám Radek pomáhal. Vím o tom, že hodně podporoval rodiče i ségru Gábinu. Když jsem já potřeboval a hledal práci, bez váhání pomohl i mně.

Radek mi moc chybí a dodnes jsem se nevypořádal s tím, že mi zabili bráchu. Byl to obrovský šok. Pořád se v noci budím a všechno znova prožívám. Je to nezapomenutelné. Nemohl jsem chodit k rodičům do míst, kde se to stalo, protože jsem Radka všude viděl.

Stejné pocity má i moje paní a děti, které se moc bojí. To, co se stalo, strašně zasáhlo do života celé rodiny, do našich vztahů i pocitu bezpečí.

Chvíli jsem svou situaci řešil tím, že jsem bral antidepresiva. Bylo mi po nich ale tak zle, že jsem je musel vysadit. Dodnes prožívám úzkost, strach a špatně spím. Bojím se o sebe, svou paní, děti i o své rodiče a sourozence.

Na Radka myslím 24 hodin denně. Každý měsíc chodím na jeho hrob. Vždy tam strávím alespoň půl hodiny a povídám si s ním.

Neustále myslím na to, že takhle jeho život skončit neměl. Nikdo neměl brát něčí osud do svých rukou.

Vyjádření sestry Gabriely

Radek pro mě byl vždycky starší brácha a ochránce. Do jeho smrti jsme si volali každý den a pravidelně jsme si psali i na Facebooku a Skypu. Staral se moc krásně o mě, maminku i celou naši rodinu. Pomáhal nám nejen finančně, ale hodně se o nás zajímal, trápilo ho všechno, co trápilo nás, ptal se, jestli nám někdo neubližuje a jestli něco nepotřebujeme. Na rodině mu záleželo víc než na čemkoliv jiném.

Mě osobně Radek chránil a bránil nejvíc, protože jsem byla jeho jediná ségra. Když byl v České republice, vždycky přišel za mnou a mojí dcerou Reginou, se kterou měli společnou lásku ke zvířatům. V tom byli úplně stejní. Často si Radek dělal legraci, že si Reginu adoptuje. Třikrát mě pozval k sobě do Holandska, dvakrát jsem tam byla i s dětma. Moje děti ale jezdily za Radkem do Holandska i s mými ridiči. V Holandsku jsme vždycky bydleli u Radka doma, staral se o nás a ukázal nám celou zem.

Do České republiky Radek jezdil velmi často.  Pokud se cokoliv stalo, okamžitě se sebral a jel do Čech. Viděli jsme se vždy na svátky, narozeniny, Vánoce nebo Velikonoce. Naposled přijel Radek za babičkou, která byla v nemocnici. Přijel ale i proto, aby založil účet, na který chtěl šetřit rodičům na byt. Starost o nás byla hlavním důvodem jeho cest do Česka.

Před tím, než byl Radek zabit, jsme s ním byli na zábavě. Radek není zvyklý pít alkohol, protože většinou vůbec nepil.

Hodně těžce celé napadení a ztrátu Radka nese moje dcera Regina. Má panickou hrůzu ze střelce a moc se obává, že se bude něco podobného opakovat. Regina střelbu viděla na vlastní oči a byla tam i ve chvíli, kdy Radek umíral. O Reginu po střelbě nebylo postaráno, kdyby na místě nebyla teta, tak nevím, co by se s ní stalo. Mámu vzali do sanitky a táta byl v šoku. Nikdo ze záchranářů ani policistů se nepostaral o tak malé dítě. O útoku dodnes mluví, v noci se budí a má noční můry a sny o Radkovi. Často vzpomíná na to, jak se oba starali o zvířata. Krásné vzpomínky na strejdu Radka ale přehlušilo trauma ze střelby a jeho smrti. Regina ve svých jedenácti letech viděla něco, co by děti neměly vidět ani v televizi.

To, co se stalo, narušilo i rodinné vztahy. Regina se od té doby bojí chodit k babičce, se kterou byla před střelbou v každodenním kontaktu a měla s ní hodně blízký a krásný vztah. Dodnes musí moje dcera užívat antidepresiva. Ve škole se jí výrazně zhoršil prospěch. Vinu na tom má to, že se hůř soustředí. To se u ní začalo projevovat potom, kdy na vlastní oči viděla, jak její strýc po střelbě umírá. Z toho hrůzného zážitku bude mít následky na celý život.

Mě osobně Radkova ztráta strašně zasáhla. Už ho nikdy neuvidím, teď už na něj můžu jenom myslet. Na začátku jsem užívala antidepresiva. Snažím se hodně podporovat mámu a každý den za ní chodím. Doteď při každý návštěvě brečím, ale vím, že jí musím být oporou, protože máma se se ztrátou Radka nemůže vyrovnat. Špatně spím, každý den usínám až tak okolo třetí hodiny. Když usnu, tak mám noční můry. O Radkovi se mi několikrát zdálo. Často mám pocit, že je Radek někde poblíž mě, vidím ho v odraze skleněných ploch u sebe doma. V romštině se zemřelému, který navštěvuje pozůstalou rodinu, říká mulo. Dodnes mám jeho tričko, co měl naposled, když u mě byl. Doteď jsem ho nevyprala, občas v něm spím.

Radek mi chybí jako brácha a blízký člověk, který mi vždycky pomohl, když jsem ho potřebovala. Podporoval celou mojí rodinu. Často jsem mu říkala, ať mi žádné peníze neposílá, že mi toho už dal hodně, ale on se nenechal odbýt a zdůrazňoval, že to je hlavně pro děti. Nikdy nás nenechal bez prostředků. Pokud bylo potřeba, koupil rovnou nové vybavení. Mám od něj televizi, stůl, oblečení pro děti. Děti oblečení od Radka, ze kterého už vyrostly, nechtějí nikomu dát. Je to taková jejich vzpomínka na strejdu Radka. Hodně na něj myslí a mluví o době, kdy nás Radek navštěvoval a kdy jsme jezdili my za ním.

Často chodím na hřbitov. Když jsme Radkovi celá rodina zdobili na Vánoce stromeček, tak jsem u jeho hrobu cítila jeho přítomnost. Vím, že tam byl s námi. Moje máma ale nemůže být u hrobu moc dlouho, je to pro ni psychicky hodně náročné. Jednou jsem k hrobu Radka vzala dceru Reginu, která to také nesnášela dobře. Bylo jí potom fyzicky špatně.