Skanzen a dávkovod
»Dilema stojí takto: buď zachránit romskou kulturu jako skanzen s tím, že Romové se stanou zaměstnanci tohoto skanzenu placenými sociálními dávkami, nebo umožnit Romům cestu k úspěchu v české společnosti za cenu proměny romské kultury, tedy romství,« citoval Čunek na konferenci jednoho z Romy ctěných Neromů, zesnulého Viktora Sekyta. Z úst vsetínského strojaře zní ty věty trochu inženýrsky, na podstatě však zvuk nic nemění.
To dilema je skutečné. Model skanzen prosazuje značná část romistů (nejen salonních chytráků, ale i terénu znalých vystudovaných profesionálů). Bohužel, jejich cílem a často i obživou je »záchrana původní romské kultury«.
Řekněme, že do této skupiny myšlenkově patří i tým ministryně Džamily Stehlíkové, která v severočeském Chomutově předsedala výboru pro národnostní menšiny. Dodejme, že tento způsob pomoci je zničující – nikoli snad pro státní a obecní rozpočty, ale pro sociálně vyloučené samotné.
Model druhý, adaptaci, prosazují ti aktivnější ze starostů a primátorů. U nich však hrozí, že ve svém odhodlání »nic nepředstírat« sklouznou do nahnědlého populismu (Liana Janáčková) či technologických návodů (Jiří Čunek).
Dosavadní skanzenové nicnedělání – a držhubné v podobě dávek – vede do pekel. Za roky jsme dosáhli jediného: začala bujet ghetta.
Můžeme s nechutí uvažovat o tom, proč Čunek znovu vrátil do do hry romskou kartu. Přesto dnes říká nejzajímavější věty své kariéry:
– Nejde o problém národnostní, ale o problém společenského vyloučení, které postihuje převážně příslušníky romské komunity.
– Kořeny sociální exkluze jsou i v rodinách, v kultuře.
– Žádná obec si sama, bez pomoci centrální agentury, neporadí.
– Ochota pracovat a přijmout nabízenou práci musí být podmínkou výplaty dávek státní sociální podpory. Vždy musí být výhodnější pracovat než žít jen ze sociálních dávek.
– Dosavadní přístup státu je alibistický a neúčinný.
Jiří Čunek, ačkoli cituje dobré prameny, je málo věrohodným politikem. Pokud mu opravdu záleží na zlepšení černobílého soužití, měl by napříště raději mlčet. Z jeho úst už lidé odmítají i dobré myšlenky.
Ale stejně tak by vládní politiku neměla určovat Džamila Stehlíková – ona neviditelná ministryně »do počtu«. K otázce prohlubující se černé propasti a přibývajících ghett jsme od zelených slyšeli jediné: kňouravě se dožadují toho, aby o Romech už směla mluvit jen »jejich« ministryně.
Otázka romská je převážně otázkou sociální. Odpovědi by měl hledat ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas.
Nečas není ideologický (na rozdíl od Stehlíkové) ani populistický (na rozdíl od Čunka), nikdo ho neoznačí za rasistu či snílka. Je jedním z několika nesporných expertů, má podporu uvnitř strany, důvěru premiéra i respekt koaličních partnerů.
Muž do nečasu
Podle průzkumu HN se nejlépe žije v Liberci. Ale experty na obtížně řešitelné problémy se často cítí být lidé z míst, kde život není úplně růžový…
V Uherském Hradišti (kde se Nečas narodil a vyrůstal) ani v Rožnově pod Radhoštěm (kde bydlí) není černobílé soužití nijak vyhrocené. Na rozdíl od Čunka se proto Nečas zřejmě necítí být povolán, aby osobní a těžko přenositelnou zkušenost přetavoval do vládní politiky. Nehodlá se na romské otázce profilovat. Právě proto by to ale dělal dobře.
