Titulek neříká nic nového. Přesně tak, jak charakterizoval před lety Petra
Uhla jeden z jeho přátel, ho vnímá mnoho jeho známých. Jako zarputilého
vyhledavače nepravostí na poli lidských práv, který se nedá jen tak odehnat a na
problematickém detailu se dokáže otáčet tak dlouho, až to protivníka umorduje…
V patnáctém čísle RH, které jsme s ohledem na nedávno oslavené sedmdesátiny
Petra Uhla zaměřili částečně na něj, bych ale rád tuhle Uhlovu vlastnost zasadil
do trochu jiného kontextu.
Člověk v politice časem zjistí, že většinu sporů a bitev nesvádí se svými
soupeři. Naopak – se soupeřem přijde do styku jen ve „větších kauzách“. Jde o
jakési ostřelování na dálku, o zápas podle určitých pravidel, padají argumenty
které obě strany navzájem čekají a v některých případech si soupeři sebe
navzájem skoro až váží… Někdy naopak bývá soupeř tak odpudivý (což v případě
xenofobů a fašounů nejrůznějšího druhu není problém pocítit), že jedinec skoro
až zakouší rozkoš z toho, může-li se proti takovému aušusu postavit…
Petr Uhl však dokáže inspirovat i v situacích, které přináší mnohem více
palčivých vnitřních dilemat. A to v každodenních, méně viditelných,
banálnějších, na tak vznešených sporech, které aktivní individuum musí svádět s
tzv. vlastními lidmi, ve vlastní organizaci, straně, ve skupině přátel či
kolegů. Převažující část aktivistů bývá „mezi vlastními“ mnohdy zvenčí tlačena
ke konformitě, zarovnávají se tak, aby splynuli s houfem a pak jako jeho součást
mohli vést spor a těšit se přitom podpoře ostatních. Jistě, asi se nikdy nelze
shodnout na tom, kde končí jistá míra loajality nezbytná k tomu, aby jakákoliv
skupina mohla fungovat ve veřejném životě, a kde už začíná krytí omylů, průšvihů
či leváren „vlastních lidí“. Tu hranici má každý svou.
V textech psaných k Uhlovým sedmdesátinám se většinou zapomínalo, že
jubilantovi je vlastní právě i taková nonkonformita „mezi vlastními“. Petr Uhl
kritizoval různé neduhy vlastního chartovního prostředí, např. i jakousi
laxnost, nepolitičnost hudebního undergroundu, který mu přitom mohl být blízký
svým odmítáním konzumního způsobu života. Rozešel se začátkem 90. let s
trockistickým prostředím, když poznal jeho myšlenkovou strnulost, a vysloužil si
v něm nálepku „liberála“, co prý vyměnil revoluční ideály za funkci ředitele
ČTK. Ač kritizovaný většinou veřejnosti jako „cikánofil“, uměl se obořit v 90.
letech na řadu samozvaných romských předáků, když zjistil, o co jim kráčí. V
„jeho“ Straně zelených mu zase nevonělo ani Patočkovo mesiášství, ani pozdější
Bursíkův pravicový pragmatismus, a partaj nakonec opustil. Vrátil se myšlenkově
znovu k „menšímu zlu“, k ČSSD. I tu ale natírá tam, kde mu přijde příliš
technokratická, národovecká, či v některých případech zkorumpovaná.
Myslím, že tohle uhlovské zdravé kverulantství a vrtání „ do vlastních“ by
řada „našich“ aktivit, iniciativ a nevládek potřebovala jako koza drbání.
Posunulo by je to totiž dál…
Vychází v Romano hangos 15-2011,
www.srnm.cz
