Vojtěch Lavička: Ďábelské cikánky – pokleslý „humor“ páté cenové skupiny

Během oslav Mezinárodního dne Romů, které pořádala organizace Ara Art v Divadle 21 proběhla diskuse o romském umění a hudbě, jak jsou prezentovány v médiích.  Jeden z diskutujících, výborný muzikant a kamarád Tibor Žida, otevřel téma, které je mezi Romy dlouho časovanou bombou a jež romskou komunitu polarizuje na dva nesmiřitelné tábory – seriál Ďábelské cikánky. To je důvodem vzniku tohoto komentáře.

Miluji politicky nekorektní humor, ostatně ten jsme s Gipsy.cz taky používali. Myslím, že není třeba se vždy brát smrtelně vážně. Někdy byl náš humor na hraně, někdy za hranou… Je dost těžké tuto hranici uhlídat. Ovšem důležitá je vyváženost. Pokud se do politicky nekorektního humoru pustíte a narážíte na různé stereotypy, musíte pak také říct, jak to je doopravdy. A to my dělali, prezentovali se jako hrdí Romové, ostatní Romy hájili.

Ďábelské cikánky jsou seriálem, který nemá žádné hranice. Preferuje drsný jak verbální, tak situační humor, jež nezná pojem vkus. Proč ne. Máme demokracii. Nikdo mě přece nenutí se na to dívat. Proč tedy na to čumím, ne? Já se na to nedívám. Viděl jsem asi 3 minuty seriálu krátce po jeho vzniku.

Teprve před týdnem jsem s hrůzou zjistil, že seriál převzala TV Barrandov. O víkendu jsem se tedy podíval na dalších asi 10 minut seriálu. Víc jsem bohužel nedal, protože se mi dělalo fyzicky nevolno. A to skutečně netrpím nějakými předsudky.

Je mi úplně jedno, že dívčí/ženské role hrají kluci. Nejsem homofob, stejný názor na seriál bych měl i v případě, že by „holky hrály holky“. Problém je pro mě obsah, který dehonestuje Romky, dívky, ženy, je plný bezúčelných vulgarit (správně použité vulgarity můžou mít umělecký záměr) a jeho sledování musí být utrpením pro tradičnější Romy.

Přesto opět opakuji – nikdo nás nenutí se na to dívat. Obrovský průšvihem však je, jakým způsobem takový seriál působí na diváky, kteří nechápou, že jde o parodii zahnanou do extrému.

Tady máte hypotetický příklad. Na základní škole probíhá v hodině Společenské výchovy diskuse na téma Česká republika – menšiny. Samozřejmě se mluví o Romech, o tom, že nás dříve označovali za cikány. Zvídavé dítko se rozhodne dozvědět o Romech/cikánech něco víc. Dnešní děti nevyhledávají informace v učebnicích, knihovnách nebo na běžných webových stránkách. Buď jdou na Facebook nebo YouTube. Na druhém jmenovaném médiu jim „vyskočí“ Ďábelské cikánky. Jaký obrázek o Romech, jejich kultuře, jazyku, vyjadřování, si toto 10 leté dítě vytvoří? Určitě ne zrovna hezký.

Pokud chce někdo takový humor dělat, musí být prostor, v němž vzniká, jasně ohraničený! Pamatujete humoristický časopis Sorry? Nebo pořad Česká soda? Tam také vznikal velmi drsný, politicky silně nekorektní humor – ale bylo jasně dané, že jde o parodii nebo politickou satiru. Ďábelské cikánky se tváří, že jde o příběhy vycházející z reality. To je šílené…

Myslím, že majitel Soukup a dramaturgové TV Barrandov si musí mnout ruce a mají z nás Romů neskutečnou srandu. Něco takového dávat v televizi? To je hodně za čárou.

Smutným faktem je, že Ďábelské cikánky mají velkou sledovanost. Alespoň na YouTube tomu tak prokazatelně je. Podívejte se na počet shlédnutí. Je mi jedno, že na to „čumí“ rasisté, kteří z nás mají legraci a určitě si seriál užívají. Ovšem je zarážející, kolik na to kouká Romů, romských dětí, které si tak mohou obohatit slovník…

Vím, že dospělí vědí, že jde o parodii, o humor značně „přestřelený“. Ale vědí to jejich děti? A nebudou pak samy takhle pěkně mluvit? Nevznikne nová hranice „normality“? Nebudou takhle mluvit všechny děti?

Mnoho debat na toto téma jsme měli s Radkem Bangou, který kdysi dávno vydal hudebně povedenou desku Rýmy a blues. Texty ovšem byly neskutečně vulgární. Když jsme o rok dva později jezdili na koncerty, romské děti si tyto písně zpívaly. Hrozně mi to vadilo.

Nechci moralizovat. Necítím se k tomu oprávněn. Ale ať si romští veřejně činní umělci uvědomí, že jejich role v Čechách je jiná, než „bílých“ umělců. Je to stejné, jako když jede česká kapela hrát někam do zahraničí. V tu chvíli reprezentuje Českou republiku a podle toho se chová, přemýšlí, co v rozhovorech řekne a co ne, jaké písně zahraje. Takto to mají mít romští umělci v České republice. Reprezentují Romy, romskou kulturu, svoje romství si nemohou odpárat. Majorita na ně vždy bude pohlížet jako na Romy. Musí tedy mnohem víc uvažovat o tom, co dělají, o čem zpívají, jak se chovají.

Ďábelské cikánky oplývají humorem, který patří někam ve tři hodiny ráno pro silně podnapilé lidi, kteří už ztratili zábrany. Druhý den, pokud jim to paměť umožní, se za takové chování stydí.

Následující řádky směřuji k Honzovi Bendigovi. Nebudu se zaobírat Lukášem Rejmonem, kterého osobně neznám. Ale Honza studoval Mezinárodní konzervatoř Praha, kde jsem učil, hrál titulní roli v muzikálu Superstar Company, který jsem režíroval. Proto vím, jak nadaný zpěvák Honza je, poznal jsem ho i po lidské stránce. Honza si musí uvědomit, že podobnými „projekty“ Romům škodí. Nevěřím, že by škodit chtěl. To ne. Ale už má věk na to, aby vzal zodpovědnost nejen za sebe, ale i za ostatní Romy.

Je mi fuk, co ho vedlo k vytvoření tohoto seriálu. Podle mě to byla ze začátku jen taková legrace pro nejbližší a pro kamarády. Tím to mělo skončit. Rozhodně se nic takového nemělo dostat na televizní obrazovky.

Poslední odstavec chci věnovat kritice jako takové. Musíme se, Romové, naučit kritizovat. Ne pomlouvat někde v kuchyni ve chvíli, kdy za někým zaklaply dveře vašeho bytu. Na kritice, když je konstruktivní, není nic špatného. Může vás posunout dál. Musíme diskutovat o tom, co je pro Romy dobré a co špatné. Ale neznamená to, že pokud někdo něco nedělá podle vašeho mínění, je to hned… (zde si doplňte svoji oblíbenou vulgaritu). Pak je z toho válka, která k ničemu není.

Není to o „bílých“. Tohle je jen o nás.