Vojtěch Lavička: Clash of the Stars, pomalu posunujeme hranici normality. Nikdo nechce, aby se z našich dětí stali noví Grznárové, Bejrové nebo Džurbanové
Ačkoliv nejsem nějaký zarytý fanoušek bojových sportů, „fighty“ některých bojovníků si nenechám ujít ani já. Ať už jde o neporaženého šampiona těžké váhy, boxera Tysona Furyho, mistra světa v K1 Vaška Siváka, nebo českého fightera UFC Jiřího Procházky.
Jejich zápasy nabízí vše, co si člověk od shlédnutí zápasů bojových sportů slibuje – špičkové sportovní výkony podložené každodenní dřinou, souboj různých útočných a obranných strategií, nečekané zvraty přinášející adrenalin a po zápase zpravidla (až na výjimky) uznání kvalit soupeře.
Turnaj Clash of The Stars, jehož třetí pokračovaní bylo k vidění v sobotu v narvané hale Královka, v drtivé většině případů nic takového nenabízí. Musím ale objektivně uznat, že stejnojmenná organizace nic takového ani neslibuje. Dává prostor českým influencerům, youtuberům, tvůrkyním obsahu pro dospělé či náckoidním kontroverzním postavám kulturistiky (Grznár) si to v kleci „rozdat“.
Zápasy „dva na jednoho“, bez rozdílu vah, nebo trapné výkony rádoby rozhodčích zkrátka jinde neuvidíte. O to vlastně jde. Hlavní – a jedinou – prioritou je zábava, i když většinou pokleslé úrovně. A proč ne, když to lidi baví, že.
I když tedy, když se v hale objevila pornoherečka Hana Džurbanová aka Rika Fane, a přítomní začali skandovat „ukaž p.ču“, tak už mi tato zábava zas tak nezávadná nepřipadá… Zvlášť, jestli v hale byly také děti.
Jako Roma mě ovšem hlavně zaujal nebývalý zájem o tento druh bizarní, a velmi často trapné, zábavy ze strany Romů. Nebylo snad nikoho, kdo by se k zápasům nevyjadřoval, zejména pak Jaroslava Kotlára, který neúspěšně bojoval s Karlem Bendou. Musím ale uznat, že výkon Kotlára patřil k tomu lepšímu, co bylo ten večer v kleci k vidění.
Byl bych nadšený, kdyby se takové vášnivé diskuse na Facebooku vedly třeba k výsledkům voleb… Chápu, že se určitý segment společnosti o takový druh show zajímá, ovšem nemůžu se ubránit dojmu, že mezi Romy je tato skupina neúměrně velká.
Cílem mého komentáře není někoho moralizovat, necítím se k tomu povolaný. Spíš bych si přál, aby se každý zamyslel, co pozornost takové pokleslé zábavě přináší. Pomalu a jistě posunuje hranice normality – co nám ještě přijde „ok“, a co už ne. Před třiceti lety by takový turnaj všem připadal jako „úchylárna“ nejhrubšího zrna, dnes jde o lidovou akci, kdy se většina sledujících baví na cizí účet.
Jen doufám, že se z „hvězd“ těchto turnajů časem nestanou hrdinové, s kterými se budou náctiletí ztotožňovat, budou pro ně vzory. Nikdo přece nechceme, aby se z našich dětí staly noví Grznárové, Bejrové nebo Džurbanové.
