Vlado Rafael: O tom, jak jsem vyrůstal s náckem a co si o tom vlastně myslím

Jurajovi bylo 17 let, když se dostal do “děcáku”. Spolu s ním a s dalšími sedmi romskými kluky jsme žili v jednom pokoji. Často jsme diskutovali o významu rasistických textů kapely Orlík, kterou si nám zvykl přehrávat. Mnohé z nich si pamatuji dodnes. Diskuze mezi námi však nebyly jednoduché. Zejména pokud on zarytě věřil v nesmrtelnost Adolfa Hitlera a většina (přesila) z nás byla zas neoblomně přesvědčena o božském původu Michaela Jacksona.

Pokud po letech správně čtu společenský vývoj, pravicový extremismus se od začátku 90. letech na Slovensku stihl (zatím) prohnat ve třech vlnách: od pouliční násilné subkultury, kterou jsme si s Jurajem užili plnými doušky, každý z té druhé strany, přes nástup vyholených uniformovaných mužů, kteří se od roku 2000 začali organizovaně ucházet (za podpory matičiarov a katolických kněží) o společenskou legitimitu, až po současný zápas o politický střed. Dodnes se však nezměnila jejich slepá víra a povaha hněvu.

Pominu-li medicínské důvody, které vedou pravicové extremisty k jejich výkonům, zkušenost mi prozrazuje, že jejich hněv pramení ze ztrát v rodinném a osobním životě.

Juraj pocházel paradoxně ze smíšeného manželství. Otec byl Rom a matka neromka. Neměl dobrý vztah se sestrou, která byla viditelně tmavší a s otcem vedl neustálý vnitřní boj. Většinu asi nepřekvapeni, když řeknu, že pocity jistoty, bezpečí a ocenění jsou esencí lidského konání a jejich absence dokáže mít nejednou iracionální mobilizující účinek při jejich (znovu)nacházení.

Po revoluci zůstaly dětské domovy územím nikoho. Ústavy bez ukotvené ideologie, idejí a rodinných rituálů. Byl to prostor ve kterém bylo možné setkat se opravdu s čímkoliv a s kýmkoli, za doprovodu neustálé fluktuace dospělých, pro které jsme byli často jako “z divokých vajec”. Po několika návštěvách to s námi vzdali Jehovisti i dobrovolníci z katolické církve.

V období ekonomické transformace zavřeli na okraji obce místní kravín. Ženy, aby nepřišly o pracovní místa, zaměstnali u nás, jako pomocné pracovní síly.

Bylo to období vzdoru, kdy pravidelně končily v kotlích stovky ruských knih, které nám dosud vyplňovaly chatrné dřevěné police v přeplněných obývácích. Z odstupem času nad tím vším jen nevěřícně kroutím hlavou a nejednou se mě zmocní osvobozující smích.

Dodnes si však kladu otázku: K čemu mi je vlastně porozumění duševnímu světu člověka, který oddaně věřil v nacistické ideály?

Myslel jsem, že je to osobní zkušenost, která dokáže měnit postoj k lepšímu. V tomto případě to neplatilo. Juraj se sice přizpůsobil prostředí ve kterém s námi žil, ale nijak to ani po letech nezměnilo jeho původní přesvědčení.

Otázku si kladu zejména v souvislosti s přesvědčením některých intelektuálů o nutnosti vést diskusi s fašisty a o jejich nutkavé potřebě porozumět jim. Obávám se však, že to není nejšťastnější strategie, která by dokázala naordinovat to správné antibiotikum na šířící se “hnědý mor” ve společnosti.

Úkolem společenských elit přece není plnit roli rodinných lékařů a “létajících” osobních terapeutů. To, čím demokratická společnost dokáže ubránit sama sebe, jsou principiální postoje společenských institucí a politiků vůči projevům pravicových extremistů.

Smysluplné je zaměřit se na jejich potencionální podporovatele a přijímat potřebné zákony, které již z krátkodobého pohledu dokáží měnit jednání lidí.

Při obraně principů liberální demokracie není úkolem nikoho absolvovat jakousi dobrodružnou cestu do hloubky duše fašistických dogmatiků. Důležité je dostat jejich jednání pod sociální kontrolu a vytlačit je znovu na okraj společnosti.

Moje osobní zkušenost je mi proto na nic a ve finále se neliší ničím od té zprostředkované.

Autor je publicista a pedagog