Vláda schválila revoluční reformu sociálních dávek: Chudí se mají na co těšit!

AUDIOVERZE ČLÁNKU

Na první pohled to zní jako reforma, která konečně přinese očekávanou pozitivní změnu. Jak už to tak bývá, ďábel se skrývá v detailu. A v tomto případě jsou detaily natolik zásadní, že z celého návrhu čiší spíše snaha omezit počet příjemců dávky než jim skutečně pomoci. Když se totiž podíváme na jednotlivé podmínky a navrhované kontrolní mechanismy, zjistíme, že nová superdávka bude ve skutečnosti znamenat systémovou redukci sociálních podpor, hromadné zamítání žádostí a elegantní způsob, jak vyřadit co nejvíce lidí ze systému.

Ačkoli na zásadní vady zákona již upozornilo mnoho odborníků a institucí, stále zde existuje celá řada pastí, které čekají na své oběti. Jako by nestačilo, že stát i bez tohoto zákona nastavuje pravidla, která jen tiše čekají, až někomu zlomí vaz. Teď k nim přidává další vrstvu rafinovaných překážek, pečlivě zabalených do frází o zodpovědném hospodaření a motivaci k práci.

Ve skutečnosti však nejde o nic jiného než o sofistikovaný systém, který metodicky utahuje smyčku těm nejzranitelnějším. Největší tragikomedií je, že právě ti, kteří změně nerozumí, ji budou nejhlasitěji obhajovat, dokud sami nepochopí, že ani práce některým lidem nezaručí lepší bydlení a proč tolik rodin končí v předražených ubytovnách nebo v bytech, kde si plíseň účtuje majitel v nájmu. Ale nevadí, aspoň si budou moct říct, že stojí na správné straně.

Kolektivní vina jako nový standard v sociální politice: Jak stát trestá domácnosti za jednotlivce

Jedním z nejvíce alarmujících prvků nového zákona je princip kolektivní odpovědnosti v rámci jedné domácnosti. Vláda se rozhodla, že sociální podpora už nebude posuzována pouze podle individuální situace žadatele, ale podle příjmů všech členů domácnosti.

Pokud například dospělý syn odjede za prací do jiného města, kde si pronajme byt, ale trvalé bydliště má stále u rodičů, jeho příjmy se přesto mohou započítat do výpočtu dávky jeho rodičům. I když jim žádné peníze neposílá a na chodu domácnosti se nijak nepodílí, stát ho bude brát jako člena domácnosti a jeho výdělek může způsobit, že rodiče na dávku ztratí nárok. Zákon totiž příliš nerozlišuje, zda člověk v domácnosti skutečně fyzicky žije, nebo zda je tam pouze formálně evidován.

Situace je ještě absurdnější. Pokud některý člen domácnosti zapomene například doložit potřebné doklady, nevyřeší tuto chybu včas nebo nespolupracuje s úřady, stát, respektive úřad, neudělá nic jiného než to, že zamítne žádost o dávku pro celou domácnost. Tento přístup trestá nejen konkrétního jednotlivce, ale i všechny ostatní osoby sdílející s ním bydlení, a to bez rozdílu. To může znamenat, že rodiny s dětmi, senioři nebo lidé se zdravotním postižením přijdou o dávku jen proto, že jeden člen domácnosti udělal administrativní chybu nebo nesplnil některou z podmínek zákona.

Tento princip je přímým útokem na základní právní zásady. Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva opakovaně rozhodly, že stát nemůže penalizovat lidi v nouzi jen na základě jejich sdíleného bydlení. Ve věci FEANTSA proti ČR ESLP konstatoval, že kolektivní penalizace osob v bytové nouzi je nepřípustná a porušuje základní lidská práva (viz FEANTSA proti ČR, ESLP). Nález Pl. ÚS 40/17 jasně odmítl pokusy vylučovat celé skupiny obyvatel z dávek na základě formálních kritérií bez individuálního posouzení jejich skutečné situace (viz Pl. ÚS 40/17). Podobně rozsudek Wallová a Walla proti ČR potvrdil, že stát nemůže automaticky uplatňovat plošné sankce bez přihlédnutí ke konkrétní situaci jednotlivých osob (viz Wallová a Walla proti ČR, ESLP).

A teď ta největší ironie. Kolektivní trestání je u nás dlouhodobě kritizováno jako nepřijatelný princip, zvláště s tím mají nepříjemné zkušenosti sami Romové. Ale když se ten samý princip zabalí do úředního jazyka a rozšíří se na všechny nízkopříjmové domácnosti, najednou se najde celá řada lidí, včetně samotných Romů, kteří tomuto návrhu zatleskají a budou jej dokonce obhajovat. Jakmile se totiž začne přitvrzovat proti jiným, mnozí zapomenou, že zítra mohou být na řadě sami.

Pokud tento přístup projde, stát tím oficiálně zavede systém, ve kterém budou lidé trestáni za něco, co sami nemohou ovlivnit. Dosavadní právní logika v posuzování dávek končí. Místo individuálního posuzování potřeb se zavede kolektivní odpovědnost, a kdo má smůlu na spolubydlícího nebo příbuzného, doplatí na to spolu s ním. Ale na tom přece nezáleží, hlavně že to vypadá jako „odpovědné hospodaření s veřejnými prostředky“.

Normativní náklady: Stát našel způsob, jak vám říct, že bydlíte moc draze

Vláda tvrdí, že nová sociální dávka bude spravedlivější a efektivnější. Ve skutečnosti ale zavádí mechanismus, který chudým lidem jednoduše oznámí, že bydlí příliš draze, a proto nemají nárok na podporu. Hlavním nástrojem jsou normativní náklady na bydlení, tedy maximální částky, které stát uzná.
Pokud se do těchto limitů nevejdete, stát vám jednoduše sdělí: „Máte vyšší náklady na bydlení, než jsme ochotni uznat. Pokud vám váš příjem nestačí, je to váš problém.“ Tím se ale zcela ignoruje realita, ve které se nachází velká část nízkopříjmových domácností. Lidé si často nemohou vybrat, kde budou bydlet, a stát jim přesto říká, že se mají přizpůsobit jeho představám o přiměřeném nájmu.

Normativní náklady mají představovat průměrné výdaje na bydlení, které stát považuje za přiměřené, a podle nichž stanoví maximální částky, které bude ochoten při výpočtu dávky uznat. Ve skutečnosti se ale opět zastírá fakt, že lidé v nejchudších lokalitách paradoxně často platí jedny z nejvyšších nájmů, které stanovené normativní limity převyšují. Tento problém existoval už dávno před zavedením nové dávky, ale stát ho cíleně přehlížel. Místo toho, aby uznal, že chudí lidé musí dávat na bydlení většinu svých příjmů, jen se tiše díval, jak si náklady pokrývají z jiných sociálních dávek.

Nový zákon tuto situaci neposouvá k lepšímu, ale naopak ji ještě zhoršuje. Místo toho, aby reagoval na realitu trhu s bydlením, zavádí normativy, které jsou v některých oblastech zcela nereálné. Lidé v nejhorší bytové nouzi dostanou ještě méně pomoci než dříve, protože jejich náklady jednoduše neodpovídají modelu, který si stát sám vytvořil. Toto potvrzují i odborné analýzy podle kterých bude mít rodina v některých případech až o 6 000 Kč méně na nájem než tomu je nyní.

Stát tedy nyní předkládá sociální recept, podle kterého by si lidé měli sáhnout na dostupné bydlení, ale současná realita je zcela jiná. Sociální byty chybí, cenově dostupné bydlení neexistuje v dostatečné kapacitě a ti, kdo by se měli přestěhovat, často narážejí na odmítání ze strany pronajímatelů, nedostatek volných bytů. A jaká je státní odpověď na tento problém? Klasická. Stát místo toho, aby vytvořil funkční systém, přehodí odpovědnost na obce, které už teď nezvládají řešit důsledky jeho předchozích nefunkčních politik. Proč by se měl stát zabývat tím, kde lidé skončí, když je může jednoduše poslat na radnici s úsměvem a radou: „Postarejte se o ně.“ Obce tak budou muset řešit narůstající počet lidí bez domova, rodin, které nebudou mít na nájem, a jednotlivců, kteří se ocitnou na ulici, aniž by měli šanci na návrat do normálního bydlení. Jenže obce nemají žádné nástroje, jak tento problém skutečně řešit. Sociální byty téměř neexistují, soukromí pronajímatelé si nájemníky vybírají podle vlastního uvážení a příjmově slabší domácnosti jsou ze standardního trhu systematicky vytlačovány.

Tento scénář není žádným překvapením. Stát už v minulosti nesčetněkrát přesouval odpovědnost za své nedotažené zákony na samosprávy a v oblasti bydlení je to obzvlášť patrné.

Aby toho nebylo málo, nový systém ještě dává obcím a úřadům možnost manipulovat s přístupem k dávkám tak, že si samy nastaví „průměrné“ náklady na bydlení. Jinými slovy, pokud úřady rozhodnou, že náklady na bydlení v určité oblasti jsou příliš vysoké, lidé tam zkrátka na dávku nedosáhnou. Co na tom, že realita je úplně jiná? Co na tom, že nájmy v nejchudších oblastech jsou paradoxně často nejvyšší? Výsledek je jasný: vyloučení těch, kteří se do tabulek nevejdou, a nenápadné vytlačování chudších domácností z dražších oblastí. Nejde o přímé vyhlášení bezdoplatkových zón, ale o chytřejší způsob, jak dosáhnout stejného cíle – eliminace „nežádoucích“ nájemníků z určitých lokalit.

Tento přístup už jednou Ústavní soud smetl ze stolu, když označil administrativní omezování přístupu k dávkám na základě bydliště za protiústavní (Pl. ÚS 40/17). Přesto se stát rozhodl vrátit se k osvědčeným metodám, jen pod jiným názvem a jinými formulacemi. Místo aby stát hledal skutečná řešení bytové krize, raději nastavuje pravidla tak, aby odpovědnost za sociální problémy přehodil na obce a jednotlivce. Ti, kdo na bydlení nemají, budou jednoduše vytlačeni ze systému a stát se může tvářit, že problém vyřešil.

Majetkový test jako nástroj k odepření pomoci

Vláda tvrdí, že sociální pomoc má být určena jen těm nejpotřebnějším. Jak ale zjistit, kdo si podporu „zaslouží“? Odpověď je jednoduchá – zavede se majetkový test, který namísto individuálního posouzení nastaví pevné hranice a kdo je překročí, má smůlu. Bez ohledu na skutečnou situaci domácnosti.

Zákon stanoví, že domácnost nesmí vlastnit „nadměrný“ majetek. Co je nadměrné? Podle nových pravidel například více než dvě auta, a to bez ohledu na jejich hodnotu nebo účel. Neřeší se, zda jedno auto rodič potřebuje k dojíždění do práce a druhé je nezbytné pro dopravu dětí do školy či péči o seniora. Zákon také nijak nezohledňuje speciálně upravená vozidla pro hendikepované, která jsou často výrazně dražší než běžná auta, ale pro své majitele naprosto nezbytná.

Dalším problémem je přísné posuzování prodeje nemovitosti. Pokud někdo v posledním roce prodal byt nebo dům, stát automaticky předpokládá, že tím získal dostatek prostředků k pokrytí svých výdajů, a dávku mu zamítne. Zákon vůbec neřeší, zda byly peníze použity na splacení dluhů, exekucí nebo jiných závazků. Nezohledňuje ani situace, kdy byl prodej vynucený a prodávající zůstal prakticky bez prostředků. Jinými slovy, kdo se snaží aktivně řešit svou situaci, může být trestán více než ten, kdo neudělá nic.

Jinými slovy se nehodnotí skutečná sociální situace lidí, ale mechanicky se aplikují tabulková pravidla, která mohou vést k absurdním rozhodnutím. Pokud se člověk snaží svou situaci aktivně řešit, například tím, že prodá majetek, aby splatil dluhy a vyhnul se exekuci, může se snadno dostat do horší pozice než ten, kdo neudělá nic.

Nejasné definice, právní chaos a budoucí soudní spory

Představte si, že bydlíte v podnájmu nebo sdílíte byt s někým dalším. Dosud to pro sociální systém nebyl problém, ale nový zákon vám může oznámit, že váš domov vlastně neodpovídá požadovaným standardům, a proto nemáte nárok na dávku. Podmínky pro uznání bydlení pro nárok na dávku jsou totiž nastaveny tak vágně, že úřady budou mít volnou ruku v rozhodování, kdo má nárok a kdo ne. Pokud jejich výklad nebude jednotný, povede to k právní nejistotě a nárůstu žalob proti státu.

Přesná pravidla pro to, jaký typ bydlení bude uznán pro nárok na dávku, totiž nejsou stanovena v souladu se zákonem, což potvrzují i připomínky Ministerstva pro místní rozvoj, které upozorňuje na nesoulad mezi novými podmínkami pro získání dávky a existujícími právními předpisy v oblasti bydlení. Český statistický úřad ve své analýze varuje, že změny mohou vést k rozdílným výkladům na úrovni jednotlivých úřadů, což způsobí právní chaos.

Pokud nyní úřady začnou svévolně rozhodovat o nároku na dávku podle nejasných administrativních kritérií, hrozí opětovné vylučování žadatelů bez řádného posouzení jejich situace.

Důsledkem nebude lepší fungování sociálního systému, ale pravý opak. Chaos, nejistota a další soudní spory, které bude muset stát řešit, protože jeho vlastní pravidla jsou natolik nejasná, že se proti nim lidé budou muset bránit právní cestou.

Elegantní past na chudé

Tento zákon není o pomoci potřebným. Je to promyšlený systém, jak se zbavit co největšího počtu žadatelů o dávky, aniž by to na první pohled vypadalo jako sociální čistka. Kolektivní odpovědnost, normativní limity bydlení, rigidní majetkový test a právní nejasnosti vytvářejí dokonalou past, ve které uvízne každý, kdo se snaží přežít, ale nesplňuje uměle nastavené podmínky.

Jakmile tento zákon vstoupí v platnost, můžeme očekávat vlnu žalob a další kolo soudních sporů, protože už teď je zřejmé, že některá jeho ustanovení narazí na limity ústavnosti. Zákon neřeší dostupnost bydlení, ignoruje individuální potřeby žadatelů a vytváří systém, který místo pomoci lidi je trestá. A pokud někdo namítne, že zákon je přece jen krokem k efektivnějšímu sociálnímu systému, nezbývá než dodat: „Ano, efektivní rozhodně je v tom, jak rychle dokáže omezit pomoc co nejvíce lidem, kteří pomoc skutečně potřebují.“