Věra Roubalová Kostlánová: Ubytovny jsou ještě větší líhní problémů než bývaly uprchlické tábory
Ve středu
6. 2. 2013 sedíme v Praze kolem velkého „kulatého stolu“. Jsou tu
policisté, soudkyně, psychoterapeuté, sociální pracovnice, pracovnice
OSPOD (sociálně-právní ochrany dětí), zaměstnanci pomáhajících
občanských sdružení. Všichni společně se snažíme řešit složitý
sociální, zdravotní i vztahový problém v jedné rodině, který vyústil v
domácí násilí. Všichni se na tomto setkání, které svolalo Intervenční
centrum Praha, snažíme najít nejcitlivější a nejsprávnější řešení pro
všechny členy probírané rodiny. Je za tím veliké úsilí, dobrá vůle,
mnoho vynaložených lidských sil i finančních nákladů.
Najednou
se mi vybaví ostravská ubytovna v Cihelní ulici, kde jsme byli s mým
mužem Františkem a kolegyní Martinou před třemi dny. Žijí tam Romové
donucení odejít z Přednádraží a odjinud z Ostravy v naprosto
nedůstojných a ponižujících podmínkách. Když jsme do ubytovny vkročili,
hned se mi vybavily uprchlické tábory, kam jsem dlouhé roky jezdila
jako sociální pracovnice Poradny pro uprchlíky. I tam, jako v
ostravských ubytovnách, žily rodiny uprchlíků v jednom pokoji, měly
společné záchody a jednu kuchyňku pro všechny pokoje na patře. I tam
byla snaha odstranit z pokojů elektrické zásuvky, jako je tomu na další
z ostravských ubytoven. Uprchlíci z těchto táborů věděli, že jejich
dlouhé čekání jednou skončí a oni budou muset odjet do své země (azyl
dostávali jen minimálně).
Lidé v ostravských ubytovnách však
nemají skoro žádnou naději na změnu svého bydlení a života. Majitelům
ubytoven platí za jeden pokoj pro rodinu obrovské nájemné (3,5 tisíce
měsíčně za jednoho dospělého a 2 tisíce za dítě). Část zaplatí stát
prostřednictvím doplatku na bydlení, část platí lidé sami z dalších
dávek (když mají práci, tak z výplaty) a na obživu jim zbývá minimum.
Na ubytovně je úplavice.
Ano, je to opravdu líheň problémů.
Zde na těchto ubytovnách vyrůstají malé i dospívající děti v bídě,
nevidí své rodiče pracovat (práce téměř není k sehnání, zvláště pro
Romy) a tak se to ani nenaučí. Bída, nespokojenost a život bez domova
ústí v rodinné hádky a agresivitu, případně krádeže, prostituci, drogy
či hrací automaty.
Majitelé ubytoven na Romech vydělávají.
Romové, pokud hledají slušnější bydlení, narážejí často na ještě
bezohlednější podnikatele, s ještě většími nároky na kauce a nájmy. A
město Romy vytěsňuje ze čtvrtí, kde existují větší podnikatelské
záměry. Je to koncentrace problémů, které se už líhnou – a brzy se
vylíhnou do nepředstavitelných problémů, na které nebudou stačit žádné
kulaté stoly.
Vrátila jsem se zpět ke „kulatému stolu“ do Prahy,
ale Ostrava se mi stále sama připomínala. Najednou jsem byla nevýslovně
vděčná Kumarovi Vishwanathanovi a jeho lidem ze sdružení „Vzájemné
soužití“ za naději, kterou svou vytrvalostí dávají. S Romy, kteří přes
dvacet let žili na Přednádraží, se snaží jeden dům opravit a udržet jej
pro bydlení. Je to symbol dobrého přístupu k lidem, který je příkladem
pro druhé. Na rozdíl od ubytovny je tu cítit, i s vypnutou elektřinou,
pocit domova.
Právě když jsme v tomto domě byli na návštěvě,
tak se Kumar dověděl, že mu MPSV nedá peníze na jeden z důležitých projektů terénní
práce, v němž pracuje smíšený, romsko – gádžovský tým. Ten pomáhá obětem lichvy, likvidovat na ubytovnách
žloutenku, úplavici, štěnice, udržuje dobrou spolupráci s policií,
pracuje s dětmi atd.
Nemohu tomu uvěřit. Stát nepodpoří úsilí o
řešení problémů a líhně mnoha dalších rostoucích problémů mu nevadí.
Volám Kumarovi a podporuji ho v jeho snažení. Je neuvěřitelné, kolik
let již zvládá státní i místní nevstřícnost. Naštěstí má kolem sebe i
dobré lidi.
Pošlu alespoň trochu peněz iniciativě SOS
Přednádraží. Jde o mladé
lidi z celé republiky, kteří tento problém nahlížejí stejně jako já,
proto se jím zabývají. Podobných aktivit je v republice více. Velmi je
obdivuji, neboť se zastávají slabých, které do bezmocné situace
dostávají obchodníci s bídou. Čím dál víc si uvědomuji, že si musíme
pomáhat co nejvíce my dole navzájem.
