Věra Horváthová: Sametovou naději vystřídal strach o život

K nám domů vždycky chodilo hodně návštěv. To byla teta tety, bratranec z druhého kolene babičky nebo to rovnou přes nás vzala při cestě tam a tam rodina z toho či jiného města. Bylo to moc fajn, a tak se táta jednou rozhodl připevnit na vchodové dveře ceduli, kterou si přinesl ze stavebních prací, že „z důvodu nakažlivé nemoci je zde až do odvolání nařízena karanténa“.

A takhle jednou vidím stát před naším domem strýce Bandyho, jak ji čte a už už otáčí nožku k odchodu. Rychle jsem mu běžela otevřít a vysvětlila mu, že je to tátův fór a jsme všichni zdraví. Měl radost, ale přesto si nás s mámou nenápadně prohlížel.

Ježíš, on byl tak nadšený. Mohlo se zdát, že z našeho zdraví, ale přinesl mámě velkou novinu: „Věruško, tak konečně můžeme!“ rozkřikl se radostí. „Konečně můžeme my Romové zase něco dokázat!” dodal, sotva se nadechl.

Vypadalo to, jako by nám přišel říct, že našel zlato.

Byla jsem v té době dítě. Sametová revoluce přišla, když jsem byla v první třídě. Jak dlouho po listopadové revoluci k nám tenkrát Bandy přišel, si už nepamatuju, ale vím, že už byla svoboda.

„Zakládá se romská občanská iniciativa a my tady v Lenešicích můžeme taky!“ dodal Bandy. Ti dva na mě v tu chvíli působili jak vycházející slunce – tak krásní, živoucí, vstupující do nového dne, do nového života. Máminy ruce upatlané od těsta na nudle objímaly strýcovy velké paže a stihly mu i setřít slzu radosti.

A začalo to.

Máma zasedla za psací stroj a cvakala a cvakala. Zanedlouho byla schůze, kde se sešli snad všichni Romové z celého okresu. Jak to můžu vědět, i když jsem tam nebyla? No přeci jsme měli doma přihlašovací lístky a legitimace s fotkama. Všichni byli nadšení, šťastní a všichni prostě chtěli. Strejda Pepa byl zvolen za předsedu, máma místopředsedkyní, táta měl na starosti finance organizace. Někdo si může říct, že to byl šikovný rodinný podnik, ale byli řádně zvoleni.

Dodnes vzpomínám na jejich cesty na schůze do Prahy, jak mi máma vyprávěla o Emilovi Ščukovi, že je to inteligentní pán, myslí to dobře a snad mu to vydrží. O panu Holomkovi a panu Giňovi a dalších. Taky jak jsme měli doma pořád zahuleno, protože ROI Lenešice prostě sídlila u nás v kuchyni.

Škoda, že jsem si neschovala alespoň jeden z plakátů, které jsme doma psali ručně. Dostala jsem prostor se výtvarně realizovat a divím se dnes, že mé kreativní nápady bez problémů procházely výstupní kontrolou. Představte si děcko, které píše a malůvkami zkrášluje oznámení:

MO ROI Lenešice pořádá
ROMSKOU ZÁBAVU.
K tanci a poslechu hraje RYTMUS 84.

V té době byla tahle kapela neuvěřitelná pecka a vlastně je dodnes. A taky jsem musela čokolády ZORA ovazovat mašlí, protože si máma se strejdou Pepou usmysleli, že až se na zábavě vyhlásí dámská volenka, tak si pánové zakoupí čokoládu s tou mou mašlí a zamíří s ní k ženě, kterou tak vyzvou k tanci. Dnes bych řekla, že to byl skvělý nápad.

Za čas se prostřednictvím místního rozhlasu k lidem ve vesnici nesl mámin hlas. Měla projev po zabití Roma. Jednadvacetiletého Emila Bendíka v Lipkově u Klatov ubili v únoru 91 k smrti. V srpnu téhož roku do místnosti Klubu královéhradecké ROIky vhodila skupina skinheadů cihlu a smrtelně zranila Josefa Sztojku.

Skinheads.

To byla další daň svobody. Tuhle daň platil každý z nás.

Moji spolužáci se stali skinheads. Škola, do které jsme chodili, byla jednou pomalovaná svastikami a nápisy, že máme jít my, Romové, do plynu. Na školních lavicích byl vyrytý Dan Landa a Orlík. V té době bylo normální, že skinheads útočili na obydlí Romů. Skupina Orlík měla hrát i v našem kulturním domě. Všichni jsme se báli, zaslechla jsem tenkrát i slovo domobrana. Tenkrát poprvé. ROI Lenešice v čele s mámou se vypravila na městský výbor a na policii a požadovala policejní ochranu před každý romský dům.

Koncert se nekonal.

Se svobodou přišel strach. Jsem ze severních Čech a tam bylo opravdu mnoho příznivců skinheads. Praha byla taky krutá. Můj bratranec Marek dostával o sto šest. Stačilo, že šel po ulici, a bylo. Někdo může namítnout, že to nebyli skinheads, ale byli. V té době si tak totiž sami říkali, protože nevěděli nic o původním (antirasistickém) významu tohoto hnutí a jeho znacích – proč si holí hlavu a obouvají těžké boty. Takže ano, v devadesátkách to byli skinheads (dnes to jsou neonacisté – už se prostě dočetli co a jak). Tehdy ještě měli zkreslené informace. Google byl v plenkách.

Ale já jsem to měla ve škole z první ruky, a dokonce jsem měla na toto téma referát. „Jakmile má bílý tkaničky v gládách, tak běžte daleko od něj,“ poučovala jsem. V televizi ukazovali demonstraci a kdosi šel proti bílým tkaničkám. „To jsou anarchisti, oni jsou s námi!” upřesnila jsem svůj výklad.

Pozitivní na tom bylo jediné – dříve aspoň člověk jasně věděl, kdo tě nenávidí. To, že nás mohou zabíjet, a prezident udělá jen to, že přinese na pohřeb věnec, jsem tenkrát nedokázala pochopit, jakkoli mám Václava Havla ráda a vážím si ho.

Když mě v dospělosti osud zavedl na filmovou školu do Písku, stála jsem u Otavy a myslela na utonulého osmnáctiletého Tibora Danihela, kterého do řeky zahnali a bránili mu z ní vylézt přívrženci skinheads. A na mladou mámu čtyř dětí Helenu Biháriovou, kterou parta vrchlabských skinů zahnala do ledového rozvodněného Labe a nechala v něm utopit.

Celá tahle věc s neonacisty a zabitím několika Romů jako by všem vzala dech. Snažíte se, chcete žít v souladu s ostatními, a ono ne… Ze schůzí z Prahy už máma se strejdou nejezdili nadšení. Voda ale neodnesla mé vzpomínky a štěstí, že jsem mohla u zrodu zrovna této kapitoly být. Přesevše to byla krásná doba.