Proč si známý podnikatel vybral za jedno ze svých témat Romy a co tím může
sledovat?
„To, že Cikán je dnes vnímané hanlivě, to není vina ani neonacistů ani
Čechů ani Turků. To je v prvé řadě hanba Cikánů. Jejich dlouhá staletí pěstovaný
životní styl a životní hodnoty chtěj nechtěj kolidují a kolidovaly s hodnotami
ve všech civilizovaných zemích.“
"Dvě lesbičky ani dva homosexuálové prostě plnohodnotná rodina nejsou a
být nemohou. To je táta máma, babička a dědeček, strejda a teta. Dvě holky s
dítětem mohou být fajn rodina, ale tátu prckovi nenahradí. Dá se žít s jednou
rukou, ale netvrďte mi proboha, že vám druhá nebude chybět."
"Ano, Romové mají jinou mentalitu. Rasy skutečně jsou odlišné -Asiaté,
Češi, černoši nebo Eskymáci se liší velmi výrazně: mají jinou tělesnou teplotu,
jiný pach, jiné fyzické i duševní schopnosti."
Kde myslíte, že můžeme najít výše uvedené věty? Na stránce Národního odporu?
Ve volebním programu Dělnické strany sociální spravedlnosti? V deníčku
nejmenovaného poradce ministra školství? Nikoli. Všechny tři odstavce se v
posledním čtvrtroku objevily v článcích veřejně známého podnikatele v cestovním
ruchu Tomia Okamury. V den svátku svatého Valentýna tohoto roku napsal na svém
blogu na serveru iDNES první text věnující se Romům a dalším menšinám s názvem
„Buďme politicky nekorektní!“. Ten se okamžitě vyhoupl mezi nejčtenější články
serveru a do dnešního dne byl otevřený již více než 70 000 krát.
K tématu se v příštích měsících ještě několikrát vrátil – v poznámce v rubrice
Jak to vidí…, která vyšla ve všech vydáních regionálních deníků vydavatelství
Vltava Labe Press a v dalším článku na blogu s názvem „Jsme občané a Češi,
naučme se s tím žít“. I ten se začal lavinovitě šířit internetem. Je pravda, že
na blogu publikuje Okamura řadu dalších textů, které se týkají i jiných témat –
od vládních reforem přes zákaz Evropské unie používat název pomazánkové máslo až
po nákladnost sčítání lidu. Ale opakovaná péče o téma soužití s Romy překvapuje.
Od popelnic k císaři
Jeho příběh je většině veřejnosti velmi dobře známý – syn české matky a otce
s japonskými a korejskými kořeny se narodil v Tokiu, většinu života však prožil
v Čechách. Část dětství strávil v dětském domově v Mašťově u Podbořan. V
Japonsku začínal pracovat jako popelář a následně prodával několik let v
tokijském kině v malém občerstvení popcorn a colu. Dnes jeho cestovní kancelář
dováží do České republiky přibližně 100 tisíc turistů ročně. Při návštěvě
japonského císaře v Praze měl u císaře osobní audienci jako symbol spojující
Českou republiku a Japonské císařství. Jeho podnikatelské aktivity se od té doby
rozšířili na provozování kamenné i internetové prodejny s japonskými
potravinami, vydávání pivního magazínu, otevření Lolita butiku nebo vydávání
knih.
Co tato veřejně známá osobnost svými texty z poslední doby sleduje? Jde z
jeho strany jen o cílené připomínání a propagaci značky „Okamura“ (pečlivě
naplánovanou na chvíli, kdy je v prodeji jeho nová kniha s názvem Uměni vládnout
a kdy si zároveň na jeho stránkách můžete objednat 100 minutovou talkshow, ve
které Tomio Okamura vypráví o rozdílech mezi cizinci a Čechy nebo o
gastronomických zážitcích při jeho cestách po světě)? Nebo je jeho zájem hlubší
a brzy se od něj můžeme dočkat i něčeho dalšího například jeho aktivního
zapojení do politiky? A může se tak stát třeba na straně krajní pravice, která
se tématům, která dnes Tomio Okamura nápadně často připomíná, také s oblibou
věnuje?
Odborníci, kteří dlouhodobě sledují krajně pravicovou scénu v České
republice, se v tomto odhadu neshodují. „Jeho kniha Umění vládnout vzbudila
popularitu mezi částí lidí, kteří by mohli tvořit elektorát případné nové
pravicově populistické formace v České republice. Ta by nebyla natolik
zdiskreditovaná jako extremistická DSSS či subjekty "bez šťávy" jako je D.O.S.T.
Hlavním konkurentem – či možným spojencem – by tomuto uskupení byla zřejmě
Suverenita Jany Bobošíkové,“ říká politolog Miroslav Mareš z Masarykovy
univerzity, který se dlouhodobě věnuje oblasti extremismu.
„Těžko říci, přeci jen popularita mezi čtenáři nerovná se politická popularita.
Navíc pochybuji, že by se našla nějaká politická strana, která by jej umístila
na přední pole kandidátní listiny a prefereční hlasy v rozsahu, který by mu
zajišťoval úspěch na národní úrovni. Možná by byla situace jiná na lokální
úrovni, tam by to ovšem předpokládalo angažmá v místních věcech,“ přidává opačný
názor ředitelka organizace In-Iustitia Klára Kalibová, která se zaměřuje na
právní podporu obětem trestné činnosti z nenávisti.
Pohled na facebookovou stránku Tomia Okamury ukazuje, že dostatek voličů by
se možná našel. Jeho více než 4 500 facebookových „přátel“ je srovnatelných s
počty facebookových sympatizantů vrcholných politiků, kteří na této sociální
síti fungují, Petra Nečase nebo Zdeňka Škromacha. Naprostá většina příspěvků je
pozitivních. „Pan Tomio Okamura má určitě namířeno do politiky a já budu jeho
případný volič,“ vzkazuje zde jeden z fanoušků Jiří Strašil. Že mu politika není
cizí ukazuje kromě článků na blogu a dvou knih i jeho nedávná kritika ministra
spravedlnosti Pospíšila na politiky pečlivě sledovaném serveru Parlamentní
listy. Reakce na své možné politické angažmá už si Okamura vyzkoušel na konci
března, kdy po odchodu Michaela Kocába oznámil, že mu bylo nabídnuto místo
ministra pro lidská práva v kabinetu Jana Fischera.
Tomio Okamura sám o důvodu, proč píše tyto texty a proč se soustředil na toto
téma, ve vyostřeném rozhovoru s Barborou Tachecí v MF DNES řekl: „Já nevím, co
je vaším cílem, ale mým cílem je nastolit debatu o tom, co zajímá 95 procent
lidí. Já nechci nic čistit. To je přece hrozný! Jen chci, abychom v naší zemi
byli všichni spokojení. Chci jen poukazovat na problémy a diskutovat o nich.
Jinak ta xenofobie a rasismus fakt přijde!“
Pomozte si sami
Podívejme se podrobněji na zmiňované texty. Nachází se v nich totiž řada
paradoxů. Nejprve se v nich autor ptá, zda je ve společnosti vůbec ochota řešit
problémy Romů. Podle něj z nich žije spousta lidskoprávních organizací a jejich
zlikvidování by je finančně ohrozilo. Na druhé straně se on sám stává jedním z
těch, kteří o těchto problémech píší, aniž by navrhoval nějaká konkrétní řešení
(nedej bože něco konkrétního sám dělal). Dělá si tak z celého tématu slušný
„byznys“, ze kterého sice nezískává finance ale minimálně pozornost a zájem
veřejnosti.
Další mylnou myšlenkou je Okamurova představa o jednolitém romském národu, který
si dlouhá staletí pěstuje životní styl a životní hodnoty, které dle něj „chtěj
nechtěj kolidují a kolidovaly s hodnotami ve všech civilizovaných zemích“. O
roztříštěnosti jednotlivých romských skupin a často až vzájemné nevraživosti
mezi nimi by autorovi pověděl kdokoli z Romů (pokud by o tom s nim před psaním
svých článků vůbec někdy mluvil) nebo jakákoli základní literatura o tomto
tématu. O jednolitosti tedy nemůže být ani řeč.
„V Okamurových textech se objevuje předsudečné uvažování, populismus a jistá
dávka xenofobie, kterou tu více, tu méně explicitně hájí tím, že on může, neboť
má etnický background a vypracoval se z ničeho. Taková rovnice pochopitelně
neplatí. Nelze individuálním úspěchem posuzovat reálné možnosti celé skupiny
obyvatel, a zejména ne skutečné podmínky, které k jejich úspěchům či neúspěchům
vytváří společnost či stát,“ říká k jeho textům Klára Kalibová.
Základní tezí všech Okamurových textů je, že Romové sami by se svým obrazem u
zbytku společnosti měli být nespokojení, měli by mít zájem a chuť měnit jej k
lepšímu, ty možnosti mají už teď, jenomže je nevyužívají.
Zde narážíme na principielní překážku. Většina z Romů, které má tímto pan
Okamura na mysli, žije v prostředí takzvaného sociálního vyloučení, adaptovali
se na životní podmínky toho místa, tak jak by se na ně adaptovala většina z nás.
Krásně to ilustruje článek Jiřího Soboty z pondělního Respektu o Jiříkově, chudé
vesnici na Bruntálsku, kde se velká část obyvatel postupem času začala chovat
úplně stejně jako Romové v těchto lokalitách – berou dávky, k tomu pracují
načerno, nebo ztratili zájem a motivaci práci hledat, svou frustraci utápí
pravidelně v alkoholu a nemají výhled do budoucna dál než v horizontu dnů či
týdnů… Rom přitom v celém článku nevystupuje ani jediný.
Bez pomoci ze strany sociálních pracovníků a dalších služeb, bez důrazu na
kvalitní vzdělání a bez podpory podnikatelských aktivit a nabídek zaměstnání i v
takto chudých regionech se z tohoto bahna člověk vyhrabe sám jen velmi těžko.
Samostatná záchrana je tedy u těchto lidí spíše zázrakem (připomeňme ještě to, s
jakou se v prvních čtyřech až patnácti případech potáže Rom, který se přeci jen
rozhodne změnit svůj stav, najít si práci, půjčit si peníze a pořídit si
bydlení…).
(Ne)volte jednoduchost
Tomio Okamura tedy hudruje nad výhodami pro určitou část společnosti
(„parazitující Romy či bílé přece nemáme neradi pro jejich pleť, ale protože nás
krom jiného štvou jejich nezasloužené výhody oproti pracující a veřejně
prospěšné většině a jejich parazitní styl života.“), ale že jde v mnoha
případech o snahu vyrovnat příležitosti, které prostě a jednoduše rovné nejsou,
nebo o pomoc lidem, kteří mají opravdu velké sociální problémy, které sami
nevyřeší, to autor zřejmě nevidí. Nehledě na to, že taková investice v
současnosti může ušetřit všechny náklady spojené s problémy těchto lidí v
příštích x letech (zdravotní následky, odebrání dětí do ústavní výchovy, jejich
věznění, apod.).
Bohužel žádných konkrétních návrhů kromě obecné výzvy „postarejte se o sebe
sami“ se v ani jednom z dosavadních textů Tomia Okamury nedočkáme. To je velká
škoda, ale zřejmě to po něm ani nemůžeme chtít. Jak sám píše v závěru svého
posledního článku: „Jsem jen politicky ,neprozíravý´, málo vychytralý, málo
vzdělaný a příliš jednoduchý, abych o jednoduchých věcech přemýšlel
komplikovaně.“ Pro případnou politickou kariéru to není úplně nejlepší
předpoklad – i když v českých luzích a hájích…
Psáno pro blog.respekt.cz
Publikováno se souhlasem autora
