Ukradená Srebrenica a morální síla Srebrenických matek

Když se srbský premiér Aleksandar Vučić minulou sobotu chystal na pietní akci k 20. výročí genocidy u Srebrenici, pravděpodobně neočekával, že bude přijat s ovacemi. Nejspíš ovšem netušil, že bude muset památník obětem u bývalé základny OSN v Srebrenici-Potočari opouštět rychlým úprkem, následován nadávkami, plastovými lahvemi i kameny. V den, který měl patřit uctění jejich památky, se tak víc jak 8.000 etnických muslimů zmasakrovaných v červenci 1995 bosensko-srbskými jednotkami v okolí východobosenské Srebrenice znovu stalo objektem pokryteckých politických her na pravdu a usmíření.

Dnes premiér, tehdy radikál

Vučićova návštěva vyvolávala kontroverze již od jejího oznámení. Jako člen Srbské radikální strany neváhal Vučić jen několik dní po událostech v Srebrenici v roce 1995 veřejně hlásat, že: „za každého zabitého Srba zabijeme 100 muslimů,“ což mu skupina účastníků vzpomínkové akce připomněla velkým transparentem. Jenže Vučić v posledních letech přinejmenším naoko obrátil, roku 2008 přešel do nově vzniklé Srbské progresivní strany a od popírání genocidy do pozice, kdy uznává, že Srebrenica byla „hrozivým zločinem“. Skutečnost, že na pietní akci dorazil, hodnotila západní média obecně jako vstřícné gesto. Na pietní akci přítomný bývalý americký prezident Bill Clinton vyzval ve svém projevu ostatní účastníky, aby srbskému premiérovi neváhali přijít potřást rukou.

Přinejmenším část příchozích však jeho účast vnímala v prvé řadě jako provokaci. Vučić a srbská vláda totiž pro události v Srebrenici pojem genocida nadále odmítají. V týdnu před vzpomínkovou akcí právě jeho kabinet silně loboval u srbského spojence Ruska za veto rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která by kromě již existujících rozsudků dvou mezinárodních soudů znovu ztvrdila genocidní charakter událostí v Srebrenici. V tomto kontextu nezbývá než obdivovat neuvěřitelnou morální sílu Srebrenických matek, sdružení pozůstalých obětí těšící se v Bosně a Hercegovině velkého respektu, které Vučiće v sobotu vítaly se slovy „potřebujeme toleranci“.

Útok na srbského premiéra vyvolaný v poměru k desítkám tisíc přítomných relativně omezenou skupinou osob značně ovládl mediální prostor a zastínil příběhy těch, o kterých mělo být letošní výročí především. O tom, kdo útok inicioval a v čí prospěch, se vyrojila hned celá řada spekulací. Faktem zůstává, že od slov k fyzickému napadení přešlo relativně malé a pravděpodobně také vcelku dobře organizované jádro, zatímco zbytek přítomných spíše přihlížel.

Vše snad hrozilo eskalovat v momentě, kdy se k výhružnému pískání či pokřikování nechali strhnout někteří další návštěvníci a bezpečností složky přestávaly mít situaci pod kontrolou. Velmi dobrou práci však v tu chvíli odvedl místní imám, na jehož důrazné výzvy se i pískající velmi rychle uklidnili. Během následné modlitby pak vládlo naprosté ticho. Incident vzápětí odsoudil jak starosta Srebrenice, tak i Srebrenické matky, které jej neváhaly označit za útok na jejich vlastní důstojnost.

Oběti ve stínu politiky

A nezbývá než jim dát za pravdu. Den, který měl být věnován obětem pravděpodobně největší genocidy na Evropském kontinentu od druhé světové války, se stal dnem Aleksandara Vučiće. Ten dohrál svou roli až do konce a získal tak možná víc, než svou přítomností na akci pravděpodobně zamýšlel: nejen že zastínil skutečné oběti, ale sám se pro jednou obětí stal. Místo aby byl konfrontován se svou problematickou minulostí a dlouhodobou neochotou Srbska akceptovat plný rozsah událostí v Srebrenici, opanoval veřejný i mediální prostor jako ten, jehož upřímně míněné gesto k usmíření bylo odmítnuto.

Skutečnost, že se první autobusy jedoucí ze Srebrenice přes Republiku srbskou – bosenskými Srby dominovanou entitu Bosny a Hercegoviny – setkaly kromě plakátů Vladimíra Putina také s vlastní sprškou kamenů, tak byla jen smutnou tečkou za ukradenou pietou.