Ti kopáči v ulicích, kteří se obstojně ohánějí krumpáči, bývají obvykle
Romové. Jen kdesi nablízku se blýskne tvarohová tvář či zevlující čokoládová.
Spěchající Pražák, Brňák, Ústečák se nezastaví a nehodí řeč s rozmáchnutým
krumpáčem. Já ano. Nechci však domů zdatného siláka, zajímá mě pouze rozhrnutí
vlčí mlhy. Podle obecného mínění Romové přece nepracují a pracovat nechtějí.
Odkudže ti švarní hoši jsou? „Z Popradu,“ odpoví fešák mezi dvěma kopy. Pár
týdnů tu kopou české ulice jako „barevní“ a pak jedou vysypat menší část peněz
do rodné osady, která živoří. Hovořit s romskou pracující skupinou se však daří
velice zřídka. Mají totiž svého mluvčího. To je ta zmíněná tvarohová či
čokoládová tvář, jejich šéf. Mluvívá slovensky, ale často i česky.
Bývá i sdílný. Sice se prý složení party mění, ale jinak vládne spokojenost.
Než se dostanu k otázce, jestli švarní hoši pracují brigádně či zaměstnanecky,
jsou všichni pryč.
V Chánově je podle dat mosteckého úřadu práce a sociálky téměř absolutní
nezaměstnanost. Jen někteří Romové tu pracují v rámci veřejnoprospěšných prací,
někteří jsou pod křídlem Martina Nebesáře (Dům romské kultury, o. p. s.) a mají
na starosti drobné opravy zdevastovaných paneláků.
Ovšem od jistého magistrátního úředníka dostávám tip na zítřejší rozbřesk:
„Jeďte se podívat do Chánova. Stojí tam velké skupiny chlapů, přijedou auta, ta
je naloží a rozvezou. Večer dostanou peníze na ruku. Samozřejmě je to černota.
Žádné daně, žádné pojištění… ale pro ně je důležité, že nepřijdou o sociální
dávky.“
Odhad úředníka fakticky – leč načerno – pracujících chánovských mužů je
osmdesát procent. Hned dopoledne jsem je vyhmátla při úpravě cestiček v Mostě.
Byli z Chomutova. Pravidlo zní: lepší nepracovat v domovském městě. Na firmu
jsem se nestačila zeptat, odehnala mě tvarohová postava.
Na tzv. brigádách zdánlivě profitují Romové – berou dávky i peníze na ruku –
i jejich šéfové a velké firmy, které tyto kopáčské skupiny najímají; mají
bezpracně party, které mohou dost dobře natáhnout.
Že stát přichází o slušnou sumu peněz, netřeba zdůrazňovat. O zásadní částku
však přicházejí samotní Romové. Z čeho se jim bude vyplácet třeba důchod? Mohou
se prokázat pouze sociálními dávkami. Kromě jiného ale dnes nemají velkou
motivaci se řádně zaměstnat.
Věc je obecně známa. Otevřít ji však nikdo nechce. Velké firmy, pro které ty
malé „černé“ pracují dodavatelsky, se tváří seriózně. Pokud v nich nemá podíl
přímo stát, pak je zde zaháčkováno mnoho politiků či jejich příbuzných. A to
napříč politickým spektrem.
