Tomáš Urban: České nádoby hnĕvu

Poslední průzkumy nálad veřejnosti, důvěry v politické instituce a klesající
preference DSSS potvrzují dobrý pocit řady lidí, včetně autora, že jsme se
odrazili ode dna. Ale to není důvod nechat se ukolébat. Tento text, který je
pokusem o průběžnou anatomii jedné české nenávisti, se bude snažit říci, proč je
nutné být ostražitý.

Nepřehlédněte:

• 
  Tomáš Tožička: Obsesivní pozitivismus Tomáše Urbana a neschopnost vnímat
  fakta

Druhá půlka roku 2013 narýsovala výrazný zlom v sociometrických křivkách. Ten
jako kdyby kompenzoval dlouhodobý trend zhoršujících se vztahů a přidal ještě
něco navíc. Jenže asi nikdo nedokáže říct, zda jsou nynější "lepší čísla" jen
výchylkou z neblahého trendu, nebo se vynořujeme nad hladinu. Vše teprve ukáže
čas. A stav ekonomiky.

Už při malém propadu ekonomické výkonnosti se nejoblíbenějším terčem
frustrací české společnosti stávají chudí čeští Romové, kteří pod nálepkami
nepřizpůsobivých spoluobčanů představují pro její velkou část homogenní skupinu
splývající s kriminálními živly, příživníky, parazity a dalšími odlidšťujícími
příznaky. Funkci Romů coby projekčního plátna, na něž občané promítají
nepřiznaná osobní i společenská selhání, dobře dokládá zajímavý jev. Když se v
průzkumu zeptáte na největší problémy společnosti, dostanete ve spontánních
odpovědích očekávanou ekonomickou situaci, nezaměstnanost, mezilidské vztahy a
podobně. Romy jako problém uvede něco mezi dvěma až třemi procenty dotázaných.
Pokud ale Romy zařadíte do předem vybraných otázek, stanou se problémem číslo
jedna nebo dvě.

Mechanismus stínu

Budiž na okraj řečeno, že autor nechce popírat problémy, které se pojí se
životem lidí v blízkosti sídlišť a domů obývaných chudinou. Jejich stížnosti na
nepořádek a hluk, krádeže a další přestupky proti občanskému soužití jsou
pochopitelné a oprávněné. Na řadě míst může jediná rodina, která se živí
trestnou činností, převrátit život kdysi klidné čtvrti na hlavu a začít do
průšvihu stahovat ostatní. Tyto problémy má však řešit policie, terénní
pracovníci, škola a zodpovědní obecní a krajští politici a úředníci. Tento text
se chce věnovat té části společnosti, k níž se popisované problémy dostávají z
médií nebo z druhé či třetí ruky, tedy většině obyvatel Česka, kterou si někteří
politici zvykli oslovovat "slušní občané". A omlouvám se všem, které to z jejich
úst uráží.

Související článek

Tomáš Tožička: Obsesivní pozitivismus Tomáše Urbana a neschopnost vnímat fakta

ROMEA

Pokud českou představu o vlastní toleranci poměříme s dalšími evropskými
zeměmi, musíme si mírně poopravit obrázek. Přestože si 87 procent respondentů v
Česku (tedy nejvíc v EU) v průzkumu agentury FRA myslí, že zde panuje téměř
absolutní náboženská tolerance, představují pro nás zhruba tři tisíce zde
žijících muslimů největší hrozbu (nejvíce v EU a na rozdíl od zemí, kde se k
islámu hlásí miliony lidí). Velmi kladný vztah máme k Židům, ale většina
obyvatel by nelibě nesla, pokud by se v Česku stal politikem gay, čímž se
deklaratorně řadíme do té méně tolerantní poloviny zemí EU ve vztahu k této
sexuální minoritě.

V porovnání s EU bezkonkurenčně vedeme v nejhorším vztahu k Romům. A příznačně
se tu zároveň nejméně lidí domnívá, že jsou Romové jakkoli diskriminováni. V
dlouhodobém průzkumu CVVM, který se dotazuje na hodnocení soužití romské a
neromské populace v ČR, stále více lidí volí odpověď "špatně". Letos ji vybralo
84 procent respondentů a "zvrátilo" tak dlouhodobý zhoršující se trend o tři
procentní body. Z podrobnější analýzy výsledků ovšem paradoxně vyplývá, že lidé,
kteří uvedli, že Romové žijí v blízkosti místa jejich bydliště, hodnotí společné
soužití jako dobré třikrát častěji.

Asi nepřekvapí, že čeští Romové naopak vedou v subjektivním hodnocení pocitu
diskriminace, když 62 procent z nich uvádí, že za poslední rok čelilo
diskriminaci kvůli svému romství (druhé nejhorší skóre za Itálií). V českých
městech jsou stále přijímány vyhlášky zakazující posedávání na trávníku pouze v
městských částech obývaných Romy a od roku 2012 platí přestupkový zákon, který
umožňuje zakázat pobyt na území města za opakované přestupky. Zákon míří, jak
jinak, proti romským "lemplům, kteří svou situaci nechtějí řešit", jak v
rozhovoru pro Českou pozici uvedla jeho navrhovatelka Ivana Řápková.

Z pohledu zvenčí musí být těžko pochopitelné, jak se české školství vytrvale
snaží udržet romské děti ve zbytnělém systému zvláštních (dnes praktických)
škol. Česko přitom v rozdílech mezi vzděláváním romských a neromských dětí
překonává všechny evropské země, včetně Maďarska, Rumunska nebo Slovenska (to si
ponechává prvenství v rámci středoškolského vzdělávání).

Psychologický mechanismus stínu, kdy tu nejostudnější část svého já nevidíme,
nebo ji dokonce vydáváme za ctnost, asi nejlépe ilustruje výrok školského
ombudsmana Eduarda Zemana, podle něhož jsou "zvláštní školy (…) řekněme naše
specialita, ale nemyslím si, že úplně špatná". Problém je, že tato "specialita"
generuje každý rok tisíce dětí, které později končí na sociálních dávkách.
Vzdělání pro ně ale představuje největší naději, jak vystoupit z kruhu chudoby,
chce se dodat.

Když okurka, tak etnická

Sebepotvrzující referenční rámec oprávněnosti našeho vztahu vůči Romům
obstarávají média, která zveřejňují etnicitu toliko u romských pachatelů
(případně Vietnamců), šíří strach ze stěhování nepřizpůsobivých, pracují s
neověřenými informacemi a místní problémy líčí jako napjatý spor většiny s
menšinou – rozuměj Romy (oblíbené v České televizi) nebo doutnající rasovou válku
(oblíbené v TV Nova).

Na obhajobu některých médií je ale třeba říci, že od vymyšleného břeclavského
útoku v roce 2012 prošly viditelnou kultivací. Tu ovšem zvláště v regionech
kompenzuje zrychlující se redakční fluktuace a touha mladých po senzaci. Takže
spíš čekáme na další reálný či vymyšlený trestný čin (jakýkoli trestný čin
spáchaný Romem přitom automaticky získává všechny znaky specificky romského
trestného činu) nebo protiromskou demonstraci, ve kterých budou zpravodajské
štáby sekundovat pravicovým radikálům v příští etno reality show.

V sezonním provozu českého etnotainmentu letos po dlouhé době chyběla větší
protiromská demonstrace. Jediný vážný pokus překazila aktivistka Bittalová,
která napálila podvodníka Kohouta a na ohlášené Setkání nespokojených občanů
Ústeckého kraje a města Děčín nedodala slíbenou zvukovou aparaturu. Jinak jde o
každoroční kolorit, ve kterém – a často docela rádi – účinkují extremisté,
místní i vládní politici, aktivisté, média, romská domobrana, starousedlíci,
náhodní čumilové a těžkooděnci, kteří představením dodávají potřebné drama.

Přesto se v posledních letech vyrýsoval nový trend, který zachytila zpráva
BIS k roku 2013, kdy napětí kulminovalo; k nejvýraznějším incidentům došlo po
napadení a následných demonstracích extremistů a místních v severočeském
Duchcově, na demonstracích starousedlíků a extremistů na českobudějovickém
sídlišti Máj a při vystěhování Romů a demonstraci DSSS v Moravs§ké Ostravě a
Přívozu. Běžní občané se k pochodům extremistů přidávali ve větším množství už
při pogromistických pokusech na sídlišti Janov u Litvínova v roce 2008. Letos
ovšem BIS poprvé varovala, že by se "protiromské nálady části veřejnosti mohly
stát výraznějším problémem pro bezpečnost státu než sice extrémnější, ale méně
početné a relativně dobře zmapované skupinky pravicových extremistů".

Romosvod

"Vyrovnávající" protitrend a nezbytný spektakulární doplněk protiromských
demonstrací tvoří čím dál početnější aktivisté. Část z nich přichází na obranu
slabších proti extremistům ve snaze uklidnit a někdy zlehčit celou situaci
pobavením ostatních demonstrantů a přihlížejících. Tito se rekrutují z místní
kavárny a voličů strany zelených nebo přijíždí z měst s rádoby legračními
transparenty. Další část aktivistů chápe Romy jako nový proletariát, který
přijíždějí podpořit v rámci boje proti Systému a část z nich je odhodlána si to
s neofašisty na místě rozdat. Ti přijíždějí s transparenty s nápisem "Cikáni
nemůžou za vaše posraný životy", jimiž uzemňují naštvané starousedlíky i
extremisty zároveň. Poslední část aktivistické trojčlenky pak problémy Romů vidí
jako výsledek diskriminace majoritní společností, která jim brání pozvednout
vlajku etnického národního obrození. Ti pak třímají romské vlajky a transparenty
s nápisy "Černí, bílí, spojme síly". Pro velkou část z nich jsou protiromské
demonstrace, stejně jako pro neofašisty, vítanou příležitostí k politickému
střetu nebo národně probuzeneckému působení.

"Oficiální záštitu" těmto každoročním představením udělují politici. Ti místní
fungují v rozpětí rolí od více či méně zdatných moderátorů k iniciátorům a
pravidelně se obracejí k vládě, aby řešila jejich "romský" problém. Ti vládní
pak přijíždějí doprovázeni televizními štáby, slibují řešení a policejní posily.

V celém spektáklu je příznačně nejméně početná místní chudina, která je před
kamerami zastoupena většinou řídkou romskou domobranou, členy antikonfliktního
týmu a několika desítkami zvědavců. Většina ovšem zůstává doma a sleduje
pokřikování neofašistů doprovázených sousedy zpoza záclon nebo otevřenými okny.
Romové jsou totiž v provozu nenávisti především objektem různých vášní i
politických a ideologických koncepcí.

Největší část srocujícího se lidu chce Romy vyhnat do lesů či přizabít nebo
je alespoň tvrdě ponížit. Pro tuto skupinu je příznačná socioekonomická blízkost
těm, proti kterým se vymezuje. Stále početnější místní podporovatelé extremistů
jsou někdy sami nezaměstnaní nebo patří k rostoucí skupině pracujících chudých,
kteří jsou na tom příjmově podobně jako příjemci sociálních dávek. Spolu se
stížnostmi na pořádek a občanské soužití je právě tahle pociťovaná
nespravedlnost podle všeho nejdůležitějším motivem jejich angažmá.

Další důležitý motiv spočívá v symbolickém stvrzování vlastního odlišného
statusu a posilování vlastní identity skrze ponížení druhých. Ačkoli se
starousedlíci s některými místními Romy znají nebo se aspoň potkávají,
představuje pro ně romství odlišnou kategorii s vlastní esencí, která slouží
jako antiteze vlastní pozitivní kolektivní identity. Ustavuje My proti Oni,
nepřizpůsobivé proti pořádným, neslušné proti slušným. Romství v tomto binárním
vidění získává nižší kvalitu, která prostupuje a charakterizuje jejich nositele
– flákače a záškoláky, kriminálníky, příživníky, alkoholiky, špinavce.

Přisouzená inferiorita do sebe nasakuje nepřiznaná osobní i společenská selhání,
ústrky, živočišnost, touhy a celou tu nepojmenovatelnou bažinu podvědomí. Esence
romství umožňuje vysvětlit vlastní neúspěch i hlavní problémy současnosti.
Stejně jako byl před druhou světovou válkou Židům a jejich údajné amorální
povaze přisuzován hlavní podíl na veškeré bídě světa, slouží dnes části obyvatel
Česka jako jeden z hlavních ekonomických a společenských problémů Romové. A
žádné iracionální vysvětlení nebo hoax není dostatečně hloupý, aby v něm
nenalezli zrnko pravdy. Romové tak ruinují sociální systém, fungují v utajeném
systému pozitivní diskriminace a jsou nositeli morální nákazy.

"Konstruktivní" částí popsaného mechanismu je pak údržba a čištění kolektivního
já, které se ustavuje jako slušná většina, jež je dobrá a řádná ze své podstaty.
Už samotným vyloučením svých antitezí obnovuje řád.

Jak prokazují výzkumy prováděné na různých místech a časech už od druhé světové
války, vztah k takzvaným outgroups se zhoršuje napříč společností v obdobích
ekonomického poklesu a koreluje rovněž s růstem nerovností ve společnosti. Gini
index, který tuto nerovnost popisuje, sice v Česku patří k nejnižším v Evropě,
podle sociologa Daniela Prokopa se ovšem pod relativně nízkým domácím výsledkem
onoho indexu skrývá několik tuzemských procesů (inflace, zadlužení, ekonomická
mobilita), které mají potenciál rozbušky a od roku se 2009 začaly nejvíc
podepisovat na skupinách s nejnižšími příjmy, takže index nemusí v úplnosti
vystihovat realitu.

Právě ve skupinách s nejnižšími příjmy zafungovali Romové jako hromosvod
nahromaděných frustrací nejvýrazněji. Pokud v datových řadách průzkumů CVVM
srovnáte v otázce vztahu k Romům ty domácnosti, v jejichž okolí nežijí Romové,
ukážou se mezi těmi, kteří stav vlastní domácnosti označují za špatný, a těmi,
kteří ho označují za dobrý, významné rozdíly. "Zatímco do roku 2009 byl postoj
chudých a bohatých bez osobní zkušenosti velmi podobný, po začátku tvrdších
dopadů ekonomické krize se začínají postoje oddělovat. Zatímco postoje
subjektivně bohatých bez osobní zkušenosti v podstatě stagnují, subjektivně
chudí bez osobní zkušenosti se radikalizují proti Romům," popisuje jev Daniel
Prokop ze společnosti Median.

Lidé a podstata

Rozviřování takového "tekutého" hněvu v období po krizi vydatně napomáhala
většina celostátních médií, řada politiků napříč stranami i mlčící elity, které
vzedmuté protiromské vášně veřejně nekomentovaly, až na čestné výjimky mezi
levicovými intelektuály a aktivisty, kteří ovšem agresivní rétorikou a
politizací problému širší veřejnost spíš dál polarizovali.

Letošní rok přinesl s ekonomickým růstem mírné uklidnění, ale pod hladinou stále
probublávaly negativní emoce. Přestože se z pražských billboardů mohlo zdát, že
politici přesunuli v komunální kampani hněv lidu k bezdomovcům a narkomanům,
vévodili mediálním statistikám jednoznačně "nepřizpůsobiví" a jejich výskyt se
zhruba měsíc a půl před volbami zdvoj až ztrojnásobil.

Dlouhodobě špatná situace nejchudších Romů, jejichž počet odhadovala Gabalova
zpráva z roku 2006 na 60 až 80 tisíc, z nich dělá příliš snadný cíl, navíc
zvýrazňovaný etnicitou, která je obyvatelům ghett přisuzována především zvnějšku
– sami ji rozhodně tolik neprožívají. Sociální problémy a předsudky majority
tvoří propletenec vztahů, v němž není jasná příčina ani jednoznačné řešení.

Pokud se zaměříme na zdánlivě jednodušší "léčbu předsudků", které z pohledu řady
lidskoprávních aktivistů tvoří tu důležitější příčinu problému, narazíme na
nečekané překážky, které aktivistům berou vítr z plachet. Výzkumy sociálních
psychologů a antropologů totiž na oblíbenou otázku, zda jsou Češi rasisti, nejen
odpovídají kladně, ale prokazují, že rasisty jsou od nejútlejšího věku vlastně
všichni lidé.

Klasický sociologický výzkum vztahu k menšinám, jak se dosud provádí i u nás,
spočívá v zanášení pocitů do předem dané škály. V tomto způsobu testování ovšem
může část respondentů ovlivňovat zaškrtnutou odpověď směrem nahoru i dolů, třeba
kvůli pěstování vlastního obrazu, zatímco v běžném životě mohou předsudečné
uvažování uplatňovat. Sociální psycholožka Mahzarin Banaji z Harvardské
univerzity proto vyvinula metody testování pracující s mimovolními faktory. V
testování využívá například reakční dobu, která je u asociací vázaných k předem
danému názoru vždy kratší. V jednom experimentu například testovaným promítá
adjektiva s pozitivní a negativním významem společně s typicky afroamerickými či
bílými jmény a nechá je hodnotit, zda je adjektivum pozitivní nebo negativní. V
kratších časech pak testovaní vybírají jména ze skupiny, kterou hodnotili jako
"dobrou". Podobných testů pracujících s mimovolními reakcemi provedla řadu a
všechny potvrdily, že předsudky vůči ostatním trpíme úplně všichni, což
samozřejmě nejvíc překvapuje ty, kteří se domnívali, že předsudeční nejsou.

Stovky výzkumů, které se z různých perspektiv zabývají konceptualizací rasy,
etnické skupiny nebo genderu, pak ukazují, že skupiny druhých lidí
charakterizované nějakým společným rysem máme tendenci posuzovat jako zvláštní
druh nadaný jedinečnou podstatou, utvářející jedince. Výzkumy Katzea Kofkina
prokázaly, že nonverbální kategorizaci lidí odlišného pohlaví či rasy provádějí
už kojenci, a Lawrence Hirschfeld uvádí množství studií, v nichž tří- až
pětileté děti vytvářejí vlastní úsudky o specifických vlastnostech příslušníků
jiné "rasy", které se často liší od předsudků rodičů i okolí. Tyto výzkumy
nedokazují pravdivost rasových teorií a neodráží antropologická fakta. Hledání
ideálních árijských, židovských a dalších prototypů se vždy ukázala jako lichá.
Tvrdí jen, že lidé mají přirozenou tendenci nacházet ve skupinách nadaných
společnými znaky jakousi skrytou podstatu, která významným způsobem určuje to,
kým daný jedinec je.

Pokud vezmeme tyto poznatky vážně, musíme se vzdát představy, že můžeme
předsudky, které lidé chovají o ženách, mužích, bezdomovcích, muslimech či třeba
právě o Romech, jednoduše a rychle vyvrátit racionální argumentací. Neznamená to
kapitulovat, nýbrž obrnit se trpělivostí a pečlivěji vážit způsob, jak s nimi
pracovat. Zpětné hodnocení antirasistických kampaní totiž ukazuje, že velká část
z nich tepané předsudky překvapivě posiluje.

Sloni v porcelánu

Při experimentu na univerzitě v Torontu v roce 2011 dali výzkumníci lidem
přečíst brožurky věnované tématu rasismu ve třech různých mutacích. Jedna kladla
důraz na potřebu potlačení rasismu jako nepřijatelného postoje odporujícího
zákonům a vyzývala k boji proti nenávisti a diskriminaci. V druhé se častěji
zmiňovaly společné hodnoty, různorodost, otevřenost, vzájemné obohacení a snaha
o porozumění. Asi tušíte, že v následných testech se čtenářům té druhé brožury
zlepšilo celkové vnímání menšin, u těch druhých se naopak zvýšil pocit ohrožení
a nedůvěra k cizincům.

Podle všeho to netušili tvůrci českých kampaní s názvy Ušlapte své
předsudky!, Likviduj česká ghetta nebo Iniciativa Otrokem rasy. V této
souvislosti je ovšem třeba sebekriticky přiznat, že ukázkově špatnou prací na
téma nenávisti, předsudků a rasismu je i tento text. Jenže jak mluvit o
nenávisti a stereotypech smířlivě nebo nedej bože s láskou?

Chudí Romové obsadili ve společnosti niku "underclassu", kterou generuje každá
sociální skupina od školní třídy až po civilizační okruhy. Jedním z
nezapeklitějších problémů deklasovaných tříd, ať už alkoholem zničených
amerických indiánů nebo ruských Eskymáků, je ovšem to, že společnost nedokáže
vidět sociální problémy odděleně od etnicity. Romství v Romech vnímáme jako
zvláštní kvalitu a prostě si neumíme představit, že jsou na tom stejně jako my.
Dělíme se na my a oni. Na základě barvy pleti a způsobu chování jim přisuzujeme
nějaké unikátní vlastnosti. A nemůžeme si pomoci. Je to přirozené, ale zároveň
stejně hloupé, jako když se děti rozdělí na modré a červené a začnou se
srovnávat a vymezovat.

Jistě že tu hraje roli i kultura. Většina českých Romů byla během války
vyvražděna v koncentrácích a zůstala jich necelá tisícovka. Předci současných
Romů sem přišli ze slovenských osad. Jenže hodně z jejich tradiční kultury se
proměnilo v prach a to, co zbylo, jen zesílilo tendenci pokračovat v rolích
chudých a vylučovaných. A nám se náramně hodí, že si na ně můžeme ukázat prstem.
Jednak se sami můžeme cítit lepší, jednak můžeme na někoho svést vlastní
neúspěchy. Člověk si těmi Cigány, santusáky, fetkami, rákosníky, Araby a negry
vždycky uleví.

Vyšlo 27. 12. 2014 v sobotní příloze Lidových novin Orientace
Publikováno se souhlasem redakce