Tereza Kopp: Co se (ne)událo za posledních 10 let v oblasti vzdělávání? Stejná startovací čára je pořád jen zdánlivá

Fenomény, které nás k well beingu v ČR zatím spíše nepřibližují. Představují totiž překážky pro tzv. dorovnávání výsledků. Pro přístup, který stojí na premise, že jen vedením k rovnosti výsledků je možné u dětí dosahovat takových základů a kompetencí, které jim umožňují se dále vzdělávat, realizovat vlastní zájmy a uplatnit se na trhu práce, aktivně se podílet na formování otevřené občanské společnosti, či obecněji prožít plnohodnotný a smysluplný život. Nejde však o nějakou ideální nebo absolutní rovnost. Určité rozdíly jsou přirozené a pro společnost funkční. Cílem usilování o dorovnávání je snížení nerovnosti pod její současnou úroveň v přesvědčení, že její stávající úroveň je nadměrná. 

Podle celorepublikového šetření týmu Brizolit žije v sociálně vyloučených lokalitách přes 60 % lidí s pouze základním vzděláním. Navíc, zpráva OECD nás spravuje o tom, že ČR je v reprodukci úrovně vzdělání v marginalizovaných domácnostech a následného sociálního postavení evropskou „jedničkou“. Z dotazníkového šetření realizovaného v r. 2018 CVVM vzešlo, že naprostá většina veřejnosti je přesvědčena, že šance na vzdělání závisí na vlastní pracovitosti, píli a motivaci. Účinek rodinného zázemí je považován za méně důležitý, až spíše nedůležitý. Naše společnost tak nadále bagatelizuje výchozí prostředí. Jako by nebylo zřejmé, že právě třeba motivace je formována prostředím – podněty, které dostáváme, očekáváními, která na nás okolí klade, a podporou, kterou máme k dispozici.

Zmiňovaná rovnost výsledků stojí na premise, že není zcela přijatelné ignorovat, co se děje po výstřelu startovací pistole. Jednotlivci seřazení na čáře mají zdánlivě stejnou výchozí pozici, po odstartování mohou dokonce vynaložit více úsilí než jejich vrstevníci, cíle ale stejně nedosáhnou. Důvodů může být spousta – není v jejich možnostech vystartovat tak rychle, mohou zakopnout, zranit se, doženou je limity jejich výchozího prostředí. Příklon k rovnosti výsledků má zajišťovat, aby všichni žáci, žačky, studenti a studentky měli možnost realizovat své životní projekty, dosahovat běžných cílů s pomocí nebo snížením přeskokové laťky. A to bez ohledu nebo možná právě s ohledem na to, kde se narodili. Účinnou oporou pro školy, děti i domácnosti je při dosahování daného cíle zavedení sociální práce do prostředí škol, mateřských, základních i středních, což se i u nás konečně začíná dít. Docházíme k seznání, že to, jaké podpory se dostane nejohroženější části naší společnosti, zvyšuje potenciál, vyspělost a stabilitu celé společnosti.

Dalším jistě dobrým krokem započínajícím společenskou změnu bylo zavedení povinného předškolního ročníku. Neskrývám však, že bych společně s dalšími odborníky uvítala rozšíření povinných školních let i směrem k středoškolskému stupni vzdělávání, tak jak je to ve velké části Evropy. Protože chodit do školy nebo do práce není nutnou individuální volbou a zodpovědností jednotlivců, což často zaznívá jako argument uskladňující návrh navýšení povinných školních let opět do šuplíku. Studium střední školy je silně ovlivněno širšími strukturálními podmínkami, a proto by na něj měl být ze systémového hlediska kladen důraz. Máme totiž již nějaký rok spočítáno, kolik nenastoupení dítěte na střední školu nebo předčasné ukončení stát stojí. Jsou to miliony. Dosažení alespoň středního vzdělání bez maturity znamená pro jednotlivce zvýšení průměrných příjmů i pokles rizika nezaměstnanosti. Kvality nejsou ovšem pouze ekonomické, otevřenější a vzdělanější společnost též např. chodí více k volbám a volí demokratické strany, preventuje své zdraví, zajímá se o kulturní dění.

Ve své profesi se zaměřuju právě na mladé dospělé, kteří jsou ohrožení vzdělanostním neúspěchem. Prostřednictvím Programu mentoring a Dámského klubu nabízíme v organizaci TADY A TEĎ mladým lidem podporu v oblasti formálního vzdělávání, osobnostního rozvoje, volného času, snažíme se zintenzivnit interakci obou světů nebo „jen“ poskytujeme prostor k vyslechnutí a motivaci. Nehodnotíme, nevychováváme, nekontrolujeme. Neexistuje jistější způsob, jak si mladé lidi vzdálit, než když se je snažíme přesvědčit o své autoritě, a neexistuje rychlejší způsob, jak snížit respekt k pouhé poslušnosti, než když mladé lidi nutíme ke vzdělávání v nerovných podmínkách. „Naše naděje vždy závisí na novém, které přináší každá generace,“ píše Hannah Arendt. Tak ať všechno svým nezájmem nezničíme.

Autorka je koordinátorka projektu Za děti bez dluhů v organizaci TADY A TEĎ.

Komentář vyšel v Romano voďi 6/2022.  www.romanovodi.cz