Referát na konferenci v Erfurtu Česko-německého diskusního fóra 5. až 7.
října mimo jiné o tom, proč je vztah k migrantům jednou ze zkoušek kvality
demokracie (více zde…).
Jak probíhá proces integrace Romů v České republice? V zemi, která je na
jedné straně dostatečně ekonomicky vyspělá, aby měla prostředky proces integrace
zabezpečovat, a na druhé straně je to země s poměrně značnou dávkou intolerance
vůči menšinám vůbec, zvláště pak vůči Romům?
Podívejme se nejdříve, jak pojem „integrace“ chápou Romové sami a jak byl
dosti důrazně definován romskou reprezentací v České republice, a konečně i v
celé Evropě. Integrace menšiny v jakékoliv společnosti je procesem přijetí
pravidel dané společnosti, se všemi právy a povinnostmi při zachování vlastní
identity. Stručně – být angažovaným občanem a zůstat Romem.
Tato definice se zdá být prostá, jasná a přijatelná pro všechny. Bohužel tomu
tak není. Zaznívají hlasy z nejvyšších pater politiky, veřejně a beze studu o
tom, že každá menšina by se měla velmi rychle asimilovat, chce-li být úspěšná ve
společnosti. Je to imperativ jejího přežití a bez tohoto výsledku nebude menšina
akceptována. Pro společnost je to pohodlné a bezpečné. Pikantní na celé
záležitosti je, že na stolech ministrů leží už od roku 2000 Program integrace
Romů do společnosti, zpracovaný Radou vlády pro záležitosti romské komunity, kde
je proces integrace popsán, jak bylo řečeno.
Druhým aspektem procesu integrace je sociální politika vůči Romům a jejich
sociální status, který je právě u této menšiny nejtíživější, a vše, co s tímto
statusem souvisí, tedy např. i kriminalita, nedostačující přizpůsobivost,
naprosto nedostačující bytová situace a další negativní jevy. To se týká
padesáti až šedesáti procent romské populace. Tady jsme svědky dvou excesů:
1. Program integrace Romů je zužován na pouhou sociální práci, nejčastěji v
terénu. Zachází to tak daleko, že Romům je upíráno právo národnostní menšiny a
mluví se i v některých akademických kruzích o tzv. kultuře chudoby, jako by to
byla jediná kultura, kterou Romové vyznávají. Tyhle nesmysly se učí dokonce na
jedné z našich regionálních univerzit, a sice v Plzni.
2. Celá skupina Romů v České republice je zahrnována do menšiny
nepřizpůsobivé a míří proti ní i poněkud nesmiřitelné, nechci-li použít výrazu
rasistické, výroky našich ministrů (Čunek) či senátorů (Janáčková). Při tom je
obecně známo, že mezi Romy se objevují i profesionálové toho nejlepšího druhu, a
ti pak mají právo cítit se dotčeni, protože oni již proces integrace
absolvovali: jsou angažovanými občany a stvrzují svoji identitu. Mladá romská
generace vyspívá neuvěřitelným tempem.
Při vstupu České republiky do Evropské unie bylo nejvíce kritizováno právě
nedostatečné řešení problémů spojených s integrací Romů. Česká republika byla
nucena se s těmito problémy vypořádat alespoň teoreticky, aby byl jasný program
pro řešení těchto otázek v příštích dvaceti až třiceti letech. To se stalo právě
programem vlády k procesu integrace Romů. Vláda jako celek má dobré úmysly, byť
je neplní. Systém státní správy neumožňuje vládě, aby myšlenky tohoto programu
byly realizovány i lokálními a regionálními samosprávami. Ty často realizují
programy zcela opačné, například „ghettoizaci“, neboť za to sklízí u občanů
voličskou přízeň. Toto není jediný negativní důsledek nedostatečného naplňování
programu integrace Romů.
Zmíním se jenom o nedostačujícím vnímání romského holocaustu, což se
projevilo nenaplněním zákona o odškodnění romských obětí za 2. světové války. Ze
sedmi tisíc romských žadatelů bylo odškodněno jen asi pouhých dvě stě lidí.
Zákon byl tak přísný v požadavku potřebných argumentů a důkazů, že nemohl být
většinou žadatelů splněn. To lze docela střízlivě pojmenovat institucionálním
popíráním romského holocaustu.
Vyzvednu v této souvislosti Česko-německý fond budoucnosti, který dokázal
většině oprávněných žadatelů vyhovět a odškodnit je ve svém vlastním sociálním
programu. Ukázalo se, jak důležitou institucí byla Koordinační rada
Česko-německého fondu budoucnosti, jako politický orgán vedoucí k překonávání
nedorozumění obou států, ale i vzájemného příznivého ovlivňování v následných
rozhodnutích.
Obecně vzato lze říci, že romský holocaust není v české společnosti vnímám
jako součást bolestné historie celé společnosti a jejího boje za osvobození,
nýbrž jako záležitost výlučně jen romské komunity. To se projevuje v letité a
stálé situaci vepřína v Letech u Písku, neřešené přes protesty světové
veřejnosti.
Nechci, aby má slova vyzněla jako nějaké stěžování. Problémy, které jsem tu
vyjmenoval jen namátkou a neúplně, pokládám za normální. Nebyly řešeny a
narůstaly po celá desetiletí totalitní vlády v Československu a je přirozené, že
nemohou být řešeny z hodiny na hodinu ani dnes.
Domnívám se, že právě pro Českou republiku existují tři mimořádně příznivé
faktory, které by mohly umožnit uspokojivé řešení problematiky Romů a jejich
úspěšnou integraci jako celku. Jsou to:
1. Celkem dobře a úspěšně se rozvíjející demokracie, která přes všechny
nedostatky a kritiku je schopná se vypořádat s nedostatky v integraci Romů a
nastolit jejich postupné řešení.
2. Česká republika je dostatečně ekonomicky vyspělá a dynamicky se
rozvíjející země, která může mít i dostatek finančních prostředků pro toto
řešení.
3. Členství v EU je pro řešení problematiky romské menšiny a vůbec migrantů
velmi prospěšné a již se několikrát jasně a zřetelně tato prospěšnost prokázala.
Ostatně řešení této problematiky, střetávání nejrůznějších názorů a směrů ve
svém průběhu ukazovalo, v čem je demokracie v České republice nedostačující. Tak
Romové, pravda nevědomky, přispívali a přispívají k rozvoji demokracií v České
republice a v Evropě vůbec. To je mimořádně příznivé hledisko na romskou
pospolitost, které by snad mohlo přispět k lepšímu náhledu na ni ze strany
společnosti jako celku. Mohlo by to také výrazně změnit přístup k zatím tak
nepopulárnímu přijímaní migrantů do našeho prostoru. Otázka, jak se k tomuto
problému postaví Česká republika, bude jednou z vážných zkoušek kvality
demokracie. Myslím si, že to je příkaz doby pro vyspělé evropské země, aby
laskavým vztahem k migrantům podpořily i jiné země v potížích.
