Svoboda slova má své meze. Podněcování k nenávisti není lidské právo, připomněl soud

Muž z Teplic, který na sociálních sítích zveřejňoval nacistické symboly a fotografie Hitlera či Göringa a „proslul“ tím, že fotografii žáků 1. třídy ze základní školy doprovodil slovy „Ještě že jsou ze ZŠ Plynárenská. Řešení se přímo nabízí“, dotáhl svou věc až k Ústavnímu soudu.

Okresní soud v Teplicích jej před dvěma lety za podněcování k nenávisti vůči skupině osob a projevy sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka poslal na 16 měsíců do vězení, trest mu byl ale podmíněně odložen na tříletou zkušební dobu.

Verdikt postupně potvrdil soud krajský i nejvyšší. A nakonec i ten Ústavní, který také tento případ vybral jako jeden z příkladů svých rozhodnutí do své nedávno publikované ročenky za rok 2021. 

„Nenávistné projevy na internetu, jako jeden z druhů projevu nenávisti, je třeba v demokratické společnosti potírat, a to v závažných případech i prostřednictvím norem trestního práva,“ napsali ústavní soudci.

V bezpečí za klávesnicí

Nenávistných projevů ve veřejném prostoru s rozmachem sociálních sítí přibylo a z virtuálního světa se nový model chování „hrdinů za klávesnicí“ přelévá i do světa reálného (a naopak). Bylo to zjevné i na hned několika protivládních demonstracích, kde se nepěstovala ani slušná mluva, ani slušné chování a verbálně i fyzicky byli například napadáni přítomní novináři.

Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž letos veřejně připomněl – právě v souvislosti s nenávistnými projevy na internetu, ale i se šířením lží a dezinformací – že „popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia“ je v Česku trestné, stejně jako veřejné schvalování spáchaného zločinu.

Nenávistné projevy se ovšem ve veřejném prostoru, zejména pak v anonymním prostředí internetu, vyskytují a opakují dlouhodobě. Postupně přibývá případů, kdy lidem, kteří takto v domnělém bezpečí za počítačem například jiným vyhrožují smrtí, zaklepe na dveře policie.

Jeden ze známých případů byl právě i ten týkající se výše zmíněného V.K. Ten nabyl přesvědčení, že udělený trest je v rozporu s jeho lidským právem na svobodu projevu a že byla pošlapána jeho ústavou zaručená práva, když „občané mají právo vyjadřovat svoje názory, a to i způsobem, který může zranit, šokovat nebo znepokojit“.

Tvrdil i to, že jeho komentář zjevně odkazující na nacistický holocaust, byl ve skutečnosti pouze „nezávadný žert svérázně upozorňující na kulturní a civilizační rozdíly mezi jednotlivými lidmi, který je z hlediska společnosti potřebný, a který spadá pod ochranu práva na svobodu projevu“.

Ústavní soud, stejně jako předchozí soudy nižší instance, došel k závěru, že to tak není.

Z argumentů Ústavního soudu, opřeného i o judikáty Evropského soudu pro lidská práva, níže vybíráme základní teze, jež je možné vztáhnout i na další podobné nenávistné projevy – ať už ve virtuálním či reálném světě.

Nejde o názor, ale o nenávist

Ústavní soud připomněl, že stěžovatel odkazoval na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), podle níž se svoboda projevu jako taková vztahuje nejen na informace nebo myšlenky příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují: tak tomu chtějí pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. (…)

Jak ale ústavní soudce a předseda senátu Pavel Šámal upozornil hned poté, tyto závěry „nelze vztahovat i na zcela extrémní a nenávistné projevy (tzv. hate speech), neboť svoboda projevu podléhá výjimkám“.

Už předchozí soudní rozhodnutí v této věci došla k závěru , že komentář je příkladem tzv. „hate speech“, tedy vyjádření směřujícího k podněcování nenávisti, konkrétně proti skupině osob (a v tomto případě i malým dětem) jiného než českého etnika.

Ve vztahu k potlačování nenávistných projevů Ústavní soud odkázal na judikaturu ESLP (věc Erbakan proti Turecku) ve kterém evropský soud zdůraznil, že „tolerance a respekt ke stejné důstojnosti všech lidských bytostí představuje základ demokratické, pluralistické společnosti“.

V demokratické společnosti může být – podle závěrů soudu – „považováno za nezbytné sankcionovat a předcházet všem formám projevů, které propagují, vyvolávají, podporují či ospravedlňují nenávist založenou na nesnášenlivosti jinakosti“.

ESLP opakovaně zdůrazňuje, že projevy, směřující k vyvolání rasové nenávisti, nepožívají ochrany podle článku 10 (o svobodě projevu) Úmluvy o ochraně lidských práv.

Nenávistné projevy tedy nespadají pod ústavněprávní ochranu a nemohou ji získat ani tím, že se budou vydávat za žert.

„I hrozivé historické zkušenosti se stigmatizací a likvidací společenských menšin (například stěžovatelem odkazované vraždění lidí v plynových komorách koncentračních táborů) vedlo k tomu, že svoboda projevu není absolutní povahy, nýbrž podléhá výjimkám stanoveným v čl. 10 odst. 2 Úmluvy,“ napsal Ústavní soud v rozhodnutí, jehož význam podtrhl zveřejněním v aktuální ročence, a dodal:

„Stěžovatelem namítané závěry, vyplývající z judikatury Ústavního soudu, že každý názor, stanovisko nebo kritika je, vzhledem k významu svobody projevu podle čl. 17 Listiny, zásadně přípustným, nejsou na jeho věc aplikovatelné, neboť v posuzované věci se nejedná o kritiku či politický názor (jak dovozuje stěžovatel), nýbrž o vyvolávání nenávisti.“