Štěpán Drahokoupil: Sociální začleňování a etnicita: pár dat a metodologických poznámek

Sčítat, nebo nesčítat etnická data? Je sčítání etnicity vůbec morálně přijatelné? A jedná se pavědecký přístup? O tom, že samotné sociální začleňování není dostatečným řešením nesnášenlivosti majority vůči menšinám, jsem psal již jinde. Zde reaguji na metodologické výtky Ivana Langra, náměstka libereckého primátora, ke sčítání Romů a shrnuji některá dostupná data.

Formálně vs. reálně

Podíváme-li se na školství, etnická data nepotřebujeme jen pro sledování nerovností ve školách, ale i pro zvýšení kvality samotného vzdělávání. Podle pana náměstka nemá údaj o počtu romských žáků pro školu žádný význam. Zároveň však píše, že je zastáncem podpory práv menšin a usilování o jejich sebeuvědomění. Jenomže jak chcete z pozice školy, kraje či obce podporovat nějaké menšiny, když si zároveň zakážete zjišťovat počet takových žáků? Jak tedy bez etnických dat vyřešit situaci, kdy chcete poskytnout kvalitní vzdělání žákům z národnostních menšin, ale nemůže je spočítat? Vypůjčím si slova jednoho romského kluka ze zprávy Amnesty International z roku 2015. „Neříkejte mi, že neví, kdo je Rom. Každý to ví, dokonce i [lidi] na ulici… Šest z 11 žáků ve třídě jsou Romové… Aspoň polovina žáků ve škole jsou Romové.“ Myslím, že tento rozpor bude poměrně obvyklý, formálně není vůle někoho vykazovat, ale reálně všichni vědí, kdo je a kdo není Rom.

Zastaralý pohled na vědeckost

Je však morálně přijatelné někoho označit za Roma? V případě přihlášení se k národnosti, etnicitě je samozřejmě nejlepší možnou variantou sebeidentifikace. Národnost není státní občanství, v občanském průkaze ji nikde napsanou nemáme a každý se může cítit příslušníkem kteréhokoliv národa, třeba rytířů Jedi. Podle sčítání obyvatel České republiky v roce 2011 je u nás rytířů Jedi víc než Romů. To neznamená, že bychom měli zcela rezignovat na sebeidentifikaci, ale po nějaký čas to asi nebude ideální typ sběru informací.

Zbývá nám tedy způsob “identifikace třetí osobou”, který je Ivanem Langrem napadán za „pavědeckost“. Problém je v tom, jak pan náměstek chápe vědecký přístup. Pokud nemůžeme určit jasná objektivní kritéria, nejde podle pana náměstka o vědecký přístup. Takové pojetí vědy je ale dnes již zastaralé. Určovat objektivní kritéria pro subjektivní identitu lidí nedává smysl. Proto kritéria ministerstva školství explicitně obsahují informaci, že při sčítání se za Roma označí ten, kdo se za něj považuje nebo je za něj považován. Sběr je tedy postaven na vnímání etnicity, nikoli na objektivně dané etnicitě. Neobsahuje žádný jasný seznam, který by měl pavědecká kritéria, jako jsou tmavost barvy kůže, velikost lebky a podobné nesmysly.

Konkrétní příklady

Pomineme-li všechny akademické diskuse nad tím, co je a není vědecké, dostaneme se opět ke slovům již zmíněného romského kluka „neříkejte mi, že neví, kdo je Rom“. Jedna třetina občanů a občanek v ČR by romské děti zařadila do speciálních tříd jen kvůli jejich národnosti. Když se podíváme na vzdělávání žáků z chudých rodin, mimo běžné školy by je poslaly jen tři procenta lidí. Podle Zprávy o stavu romské menšiny za rok 2015, připravované Úřadem vlády, je 50 procent Romů zasažených sociálním vyloučením. Již z těchto čísel je jasné, že se podpora směřovaná Romům a lidem ze sociálně vyloučeného prostředí tolik nepřekrývá. U škol je potom vidět, že děti z chudých rodin jsou vnímány významněji jinak než děti romské. Podíváme-li se na celkové nálady ve společnosti, pak přes 80 procent lidí vyjadřuje negativní pohled na Romy, ti dopadají nejhůře ze všech národnostních skupin. Téměř stejné procento lidí hodnotí vztahy mezi Neromy a Romy jako špatné.

Pro konkrétní příklady negativních nálad nemusíme zabíhat příliš daleko do minulosti. Jen za poslední dva týdny jsme si mohli přečíst, že Romové nejsou obsluhováni v některých restauracích nebo jim jsou odmítány pronájmy společenských sálů. Dále si můžeme vzpomenout na nedávnou diskusi o tom, že majitelé bytů nemohou odmítnout pronajmout byt jen na základě etnické příslušnosti zájemce. Počet inzerátů na byt s dovětkem „Romové, nehlaste se“ bychom asi ani nespočítali. Z oblasti školství tu máme nedávný rozsudek, kdy ředitel odmítl romské žáky kvůli jejich etnicitě, nikoli sociálnímu vyloučení. Pochybuji, že kdokoliv z lidí, kteří se dopustili diskriminačního chování proti Romům ve zmíněných případech, se jich nejdříve zeptal, zda se cítí být Romy.

Hlavní tedy není nevidět v někom Roma, nebo ho za něj neoznačit, ale nechovat se vůči Romům odlišně jen na základě jejich národnosti. To je totiž nepřijatelné. A takové odlišné chování často vůbec nesouvisí s tím, zda jsou zasaženi sociálním vyloučením.

Článek byl napsán pro server Česká škola.