Štěpán Drahokoupil pro Českou školu: Proč potřebujeme data (nejen) o romských žácích
“Diskuse o sběru citlivých dat ve školství, tedy dat o etnické příslušnosti nebo zdravotním postižení, je v České republice spojena výhradně se sledováním počtu romských žáků,” píše v komentáři pro Českou školu Štěpán Drahokoupil (OSF). “Opakovaně se objevují otázky ohledně legálnosti takového sběru, který letošní školní rok přebralo od České školní inspekce Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, jeho důvodech a využití. Proč taková data (někdy nazývána jako data o rovných příležitostech) vůbec potřebujeme a není jejich sběr v rozporu s lidskými právy,” ptá se Drahokoupil.
Proč potřebujeme data (nejen) o romských žácích
Diskuse o sběru citlivých dat ve školství, tedy dat o etnické příslušnosti nebo zdravotním postižení, je v České republice spojena výhradně se sledováním počtu romských žáků. Opakovaně se objevují otázky ohledně legálnosti takového sběru, který letošní školní rok přebralo od České školní inspekce Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, jeho důvodech a využití. Proč taková data (někdy nazývána jako data o rovných příležitostech) vůbec potřebujeme a není jejich sběr v rozporu s lidskými právy?
Chtějme data pro sebe
Příběh sběru dat o etnické příslušnosti žáků je poměrně známý. Česká republika byla před téměř devíti lety odsouzena Velkým senátem Evropského soudu pro lidská práva za systematickou diskriminaci romských žáků v rozsudku D.H. a ostatní proti České republice. Jedním z důležitých důkazů byly právě informace o neúměrném zařazování romských žáků do tehdejších zvláštních škol. V rámci naplňování rozsudku se Výbor ministrů Rady Evropy pravidelně dotazuje českých úřadů na počty romských žáků, kteří jsou vzděláváni jako žáci s lehkým mentálním postižením. Data České školní inspekce z posledních tří let jednoznačně ukazují, že neúměrné označování žáků romského původu diagnózou lehké mentální postižení (LMP) nadále trvá. Romové tvoří přibližně jednu třetinu ze všech žáků s LMP, oproti přibližně 3 % v celém základním školství. Tyto údaje požaduje i Evropská komise kvůli nenaplňování směrnice o rasové rovnosti. Jen díky datům můžeme zjistit, zda změny na úrovni zákonů, vyhlášek a vzdělávacích programů mají dopad i v praxi.
Mohli bychom si sice postěžovat, že si zase úředníci a úřednice v Bruselu na Českou republiku něco vymysleli! Skutečnost je však taková, že data o rovných příležitostech ze školství potřebujeme hlavně my v České republice. A to kvůli tomu, abychom mohli vyhodnocovat, zda se nám daří naplňovat naše vzdělávací cíle a zda deklarované principy v našich zákonech nezůstávají jen na papíře.
Jen pro krátké připomenutí – hned první zásadou školského zákona je rovný přístup ke vzdělávání bez diskriminace, mimo jiné i na základě etnického původu. Diskriminaci na základě etnicity zakazuje i antidiskriminační zákon. Strategie vzdělávání do roku 2020 má jako první prioritu snižování nerovností ve vzdělávání. Logicky i Strategie romské integrace do roku 2020 má mezi svými cíli snižování nerovností ve vzdělávání a dokonce zmiňuje i téma sběru etnicky členěných anonymizovaných dat. Jak ale zjistit, že nedochází k diskriminaci a jak se daří žákům různých etnik, pokud nebudeme etnicky členěná data sbírat? Těžko. Jedna se studií ke sběru dat v Evropě to pojmenovává vcelku dobře svým vlastním názvem “Bez dat není žádného pokroku”.
Způsoby identifikace
I když budeme přesvědčeni o potřebnosti sběru dat, nemůžeme jen tak přejít otázky ohledně jejich zabezpečení nebo metodologie sběru. Česká školní inspekce a dříve Kancelář veřejného ochránce práv publikovaly data v takové podobě, že je zcela nemožné vystopovat podle nich konkrétního žáka v konkrétní škole. Data se sbírají navíc anonymně a nikde neexistují jmenné seznamy žáků podle jejich etnické příslušnosti. Srovnávání se sčítáním židů ze strany nacistického režimu tedy není vůbec na místě. Ale při vysvětlování, proč je sběr dat důležitý, musíme na tuto špatnou historickou zkušenosti brát jednoznačný ohled.
V případě metodologie se nám nabízí několik možností, ale v zásadě nejvíce diskutované jsou pouze dvě: sebeidentifikace a identifikace třetí osobou (více k ostatním možnostem a k tématu sběru dat můžete najít v briefing paperu Nadace OSF). Každá z nich má své klady a rizika. ČŠI, stejně jako MŠMT a Veřejný ochránce práv používá identifikaci třetí osobou. Tato metoda je často kritizována, protože se při ní používá hodnocení a odhad jiné osoby a nebere s v potaz, zda se někdo vnímá jako příslušník, příslušnice konkrétní skupiny. Identifikace třetí osobou používá stejný způsob hodnocení, jaký volí ti, co diskriminují. Pokud například Roma někdo nevpustí do baru, nepronajme mu byt nebo mu zbytečně přiřadí diagnózu LMP, tak se ho určitě nejdříve neptá, zda se skutečně cítí jako Rom, ale činí tak na základě vnější znaků, tedy zde je ve společnosti dotyčný za Roma považován. Díky této metodě máme sice “pouze” kvalifikované odhady, ale ty jsou rozhodně lepší, než jen obecný “pocit” ohledně jakýchkoliv počtů, který je spíše založen na předsudcích než na skutečnosti.
Při sebeidentifikaci má každý sčítaný možnost se vyjádřit samostatně k otázce a záleží na jeho vlastní identifikaci, než na tom, jak je někým dalším vnímán. Můžeme také očekávat, že podle této metody bude člověk více informován a může se na sčítání aktivně podílet. Počet Romů v rámci pravidelného sčítání lidu nám ale ukazuje největší nevýhodu tohoto přístupu. Pokud mezi Romy neexistuje dostatečná důvěra ve sčítání, můžeme získat naprosto nesmyslná čísla, kdy se počet Romů ve sčítání lidu pohybuje okolo 13 000.
Ani jeden z přístupů není v rozporu s českými nebo mezinárodními dokumenty o lidských právech. Existují sice smysluplná omezení (zabezpečení, anonymizace) při zpracování a využití citlivých dat, ale při jejich dodržení je sběr umožněn. Při sebeidentifikaci by byl potřeba souhlas rodičů, avšak při identifikaci třetí osobou to potřebné není. Naopak, za podmínek dostatečné ochrany dat a jejich správného využívání, jsou data o rovných příležitostech vnímána jako zcela klíčová. Nedávno vydaný komentář OSN k inkluzivnímu vzdělávání označuje nedostatek dat jako jednu z bariér pro kvalitní inkluzivní školství. Komentář rozpracovává Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením, která o potřebě dat také mluví.
Ukázat změnu
Nedílnou součástí diskuse o sběru dat je jejich využití a cíl. V České republice se počet romských žáků vzdělávaných jako žáci s LMP používá k prokázání nerovného přístupu ke vzdělávání. To, že již neexistuje vzdělávací program pro žáky s LMP, nemění nic na tom, že romským žákům nebude nadále neúměrně přiřazována tato diagnóza. Stejně jako s transformací zvláštních škol na školy praktické nezmizela diskriminace. Jakoukoliv změnu by měla ukázat právě etnicky členěná data. Cílem je tedy snížit nerovnosti pro romské žáky. Jak poukazuje Patrick Simon ve zprávě pro Radu Evropy, stejná data mohou být totiž použita pro posílení stereotypů a stigmatizaci dané skupiny lidí. Pokud bude někdo chtít využít xenofobních a nenávistných nálad ve společnosti, bude používat přesně ta stejná data a například tvrdit, že romští žáci jsou prostě horší než etničtí Češi. Jinak by jich přeci nebylo tolik ve speciálním školství. Nelze tedy zůstat u samotných dat, ale je nutné jít za ně, osvětlovat důvody pro existující nerovnosti a snažit se je snižovat.
Jedním z příkladů využití dat mohou být Spojené státy americké. Ty sice dnes mají podle Hillary Clintonové větší problém se segregací, než tomu bylo v šedesátých letech, ale díky datům jsou schopni sledovat změny v průběhu let. Studie mapující segregaci u příležitosti 60 let od rozsudku Brown vs. školská rada (rozsudek D. H. je podle některých jeho evropskou verzí) ukazuje, že typický černošský studující bude mít ve třídě o 30 žácích osm bílých a 20 černošských spolužáků, kdežto typický bílý studující bude mít 22 bílých a dva černošské spolužáky. Z hlediska vývoje segregace na americkém Jihu studie uvádí, že před rokem 1968 tři se čtyř černošských studujících navštěvovali segregované školy. Po zavedení desegregačních plánů toto číslo po 20 letech kleslo na jednu čtvrtinu. V roce 2011 ale opět vzrostlo a každý třetí černošský studující se vzdělával v téměř výhradně černošské škole. Samotný sběr dat tedy nezmění nic na míře segregace, ale díky němu je možné sledovat dopady opatření podporujících inkluzi.
Při sbírání dat o romských žácích musí vždy probíhat diskuse, proč se takový sběr koná, k čemu slouží a jak jsou data zabezpečena a využívána. Pro odhalení nerovností ve vzdělávání jsou etnicky členěná data naprosto nezbytná a tyto informace by měl využívat hlavně český stát a až následně Evropská komise a Rada Evropy. Legitimní otázkou je, proč sbírat data pouze o romských žácích. Avšak odpovědí zde není data nesbírat, ale rozšířit sběr tak, abychom mohli mít i data o ostatních skupinách ohrožených nerovným přístupem ke vzdělání.
Autor pracuje v Nadaci Open Society Fund Praha.
Článek byl převzat ze serveru Česká škola.
