Stanislav Daniel: Nenávist nezačíná plynovými komorami. Možná i mezi vašimi blízkými je někdo, kdo podporuje populistické bláboly a vydává je za svůj „názor“
„U mě jsou fašisti oni. Včera výlet, oni všude. V nemocnici pracují oni. Ještě si jdu pro burger a zase oni. Proboha už. Já už na to s*ru, kdo se jich zastává. S*át na ně celý. Pomáhejme lidem, co si to opravdu zaslouží, a ne opicím v jeskyních.“
Tato slova nepronesl žádný nacista v Německu třicátých let, ani známý rasista na neonacistickém pochodu. Jsou to komentáře mých bratranců o Ukrajincích. Lidi z mé vlastní rodiny. Romové. Jeden z nich sdílel video strany SPD a já jsem na něj reagoval, že ač můžeme mít různé názory, jako Romové bychom se SPD raději měli vyhýbat.
Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. A mě z ní bylo smutno. Opravdu smutno. Ne snad proto, že by mě jejich slova osobně zasáhla – na to jsem už bohužel zvyklý. Ale proto, že i mezi Romy dnes nacházím podporu pro ty, kteří k vlastnímu prospěchu zneužívají strach z migrantů, Ukrajinců, LGBTQ lidí – a někdy i jiných Romů. Jako by se část Romů snažila raději přimknout k většině. Možná v naději, že k ní konečně budou patřit.
Jenže to je iluze. Fašismus si nevybírá podle toho, kdo pracuje a kdo ne, kdo je slušný a kdo ne. Rasismus nečte vaše životopisy. Rasismus se dívá na barvu vaší kůže. Stejně jako když Tomio Okamura tvrdil, že tábor v Letech u Písku nebyl koncentrační, ale „pracovní“ – pro ty, co prý nechtěli pracovat. Ve skutečnosti tam posílali Romy bez ohledu na jejich práci, zásluhy nebo charakter. A kdyby se dnes objevila nová ideologie, která by zvedla prapor nenávisti, pochodovali bychom do táborů všichni – bez ohledu na to, jestli jsme komentovali videa SPD nebo proti nim protestovali.
Někdo by mohl říct, že za to může nedostatek vzdělání. Ale to by bylo příliš jednoduché. Dnes máme přístup k informacím snadněji než kdykoli v historii. Jenže lidé nechtějí pravdu hledat. Chtějí ji mít. A tak hledají jen to, co jejich „pravdu“ potvrzuje.
Často se po zhlédnutí Schindlerova seznamu lidé ptají: „Jak se to mohlo stát? Jak to mohli lidé dopustit?“ Takhle. Přesně takhle. Nenávist nezačíná plynovými komorami. Začíná větou „Pomáhejme těm, co si to zaslouží. Ne opicím.“
Přiznám se, že na komentáře svých bratranců jsem už dál nereagoval. Nechci se hádat. Mám je rád. A kdyby jim někdo chtěl ublížit, zastanu se jich. Tak to prostě mám. Nechci živit nenávist, protože právě to si přeje zlo – aby nás rozdělilo. Rozděl a panuj. Vždy to fungovalo.
A proč to celé píšu? Vlastně nevím. Možná jen proto, že vím, že v tom nejsem sám. Že i vy máte někoho blízkého, kdo dnes podporuje populistické bláboly a vydává je za „názor“. A vy taky nevíte, jak reagovat. Možná na začátek stačí neztrácet respekt. Ne k nesmyslu, který někdo říká. Ale k člověku, který ho říká. Moji bratranci napsali něco, co nikdy respektovat nebudu. Ale pořád budu respektovat je samotné. My, Romové, to tak máme.
Přeji všem vše nejlepší k Mezinárodnímu dni Romů!
