Včerejší akce sedmi nacionalistů před brněnskou mešitou má svoje vítěze i
poražené. Vítězi jsou beze sporu příznivci Národní strany, kteří dokázali
nalákat na místo desítky novinářů. Poražení jsou právě zástupci médií, kteří na
tento trik skočili. Národní strana má jediný klad. Tím je její obratná
propagandistická politika. I když díky počtu svých členů může dělat celostátní
sjezdy ve středně velkém výtahu, dokáže na sebe upoutat obrovskou mediální
pozornost. Ať už to byla kauza památníku romského sběrného tábora v Letech u
Písku, protestu proti brněnskému pochodu homosexuálů či vytváření národních gard
na ochranu karlovarských školáků.
Neformální vůdce strany Pavel Sedláček, který je otcem všech kampaní, se
tentokráte svezl na vlně emocí spojených s úmrtím českého velvyslance v
Pákistánu. Rétorika devatenáctého století však působí stejně archaicky a
nepřirozeně jako slizké vykrucování se nacionalistů, pokud dostanou přímé
otázky.
Talent Pavla Sedláčka je v tom, nedat nikdy odpověď, za kterou by mohl být
postihnut, ale přitom dát všem najevo, co si myslí. Nepovolená demonstrace se
tak stává „improvizovaným setkáním“, nenávist vůči všemu odlišnému je „obranou
tradičních hodnot“, a omezující agrese je „bojem za svobodu“.
Je to přitom právě Sedláček, který nevystupuje jako vzorný příklad morálně
bezúhonného vlastence. Dodnes nevyřešené otázky kolem rozpočtu Národní strany,
jeho vlastní nesrovnalosti s placením výživného a pochybným podnikáním v Itálii
přinášejí další otázky, které arogantní patriot přehlíží.
Někteří jeho bývalí souputníci z krajní pravice dokonce rozhlašují tezi, že
Sedláček je tajný agent nasazený do nacionalistického hnutí. S cílem jej
rozvrátit. (To se mu tak či tak daří už delší dobu). Několik nacionalistických
projektů, které měly za cíl sjednotit roztříštěnou krajní pravici, zkrachovalo
právě na velkých ambicích diktátora Sedláčka.
Jeho opakem je guru českých neofašistů a nacionalistů Jan Skácel. Stárnoucí
ultrapravičák včera plamenně řečnil před mešitou, ale věty o vyhlašování války
islamismu a vyhoštění všech muslimů nějak pozapomněl.
Skácel touží mít vliv v tuzemské ultrapravici. Poskytuje jí seriózní tvář
starého pána, kterému jde o „vlast a národ“. Za frázemi o pořádku se však stále
skrývá diktatura, která by posílala lidi do vězení a koncentračních táborů kvůli
jejich rase, náboženství nebo politickým názorům. Jako média se nad sebou musíme
zamyslet. Skočili jsme (už po několikáté) na špek partičce lidí, kteří přistáli
před brněnskou mešitu z doby před více než sedmdesáti léty. Partičce, které se
dostává velké pozornosti. Přitom zasluhují spíše mateřské pohlazení nebo
výchovný pohlavek.
Smutní chlapci a zapšklý starý pán, jejichž názory jsou brané jako osvěžující
cirkusácký výstup, nás mohou rozesmát. Přesto je nutné proti nim vystupovat a
držet je při zemi, protože ve chvíli, kdy by skupinka z výtahu získala vliv na
naše životy, rychle by nás smích přešel.
