Ve čtvrtek 3.července jsme na serveru Romea.cz publikovali článek Saši Uhlové
„O pěstounské péči a adopcích romských dětí: Měli jsme volné místo u stolu“.
Článek o náhradní rodinné péči a příbězích těch, kteří se rozhodli pomoci dětem
bez rodičů, se dotkl i knihy Rok kohouta spisovatelky Terezy Boučkové. Tato část
článku vyvolala u Terezy Boučkové a jejího manžela Jiřího Boučka reakci, na
kterou ve chvíli, kdy přešlápla meze seriozního dialogu a začala manipulovat s
fakty i čtenáři, veřejně reagujeme takto:
Zmíněný článek není interpretací života manželů Boučkových (jak nám
Tereza Boučková píše v jednom ze svých mailů), v žádném případě je nesoudí
(jak Tereza Boučková píše na svém blogu pod názvem
„Smradi“)
a dokonce jí ani nevyčítá, že si „o své zkušenosti dovolila napsat román Rok
kohouta a tím dokonala nepřízeň osudu opuštěných romských dětí“ (jak píše
Tereza Boučková tamtéž).
Je nanejvýše pochopitelné, že je celé téma pro manžele Boučkovy velice citlivé a
niterné a je nám líto, pokud se cítí být článkem dotčeni, nic takového rozhodně
nebylo úmyslem (jak jsme již manželům Boučkovým sdělili v emailové komunikaci),
avšak míru jejich nepřesné interpretace té části článku, která o příběhu jejich
dvou adoptivních synů pojednává, a která osciluje mezi manipulací s významem
uvedeného textu až nepravdou, považujeme za útok, jehož razance není přiměřená a
k férovosti má na hony daleko.
Za skutečnost, že se manželů Boučkových některé pasáže článku osobně dotkly, se
jim veřejně omluvila jak autorka článku Saša Uhlová, tak i Martina Vančáková,
psycholožka a zároveň pěstounka dvou romských dětí, kterou autorka v textu
cituje a parafrázuje. Aby nedošlo k mýlce – omluvily se za to, že jejich věty
mohly být interpretovány jinak, než zamýšlely, nikoliv za to, co sdělují, neboť
jejich sdělení není nejmenším důvodem k omluvě. Jiří Bouček dostal na našem
serveru prostor pro zveřejnění své reakce, odkaz na něj byl navíc doplněn k
původnímu článku, aby byl čtenářům snadno k dispozici. Blog „Smradi“, který
Tereza Boučková zveřejnila v pondělí 7. července na webu aktuálně.cz, nezmiňuje
ani název, natož odkaz na článek, který se jich tak strašlivě dotkl, a proti
kterému veřejně a nepravdivě útočí.
Nepřehlédněte:
Celá diskuse, která okolo zmiňované pasáže v článku vznikla (a které se bohužel
podařilo v prvních dnech zastínit celý článek, jehož hlavním obsahem opravdu
není příběh Terezy a Jiřího Boučkových), se roztočila na základě nedorozumění
vzniklého pravděpodobně na úrovni nepřesných interpretací. Je to politováníhodné
v neposlední řadě proto, že text, který manželé Boučkovi považují za útok,
„očerňování a pomlouvání“ (jak Tereza Boučková píše na svém blogu „Smradi“),
jejich příběh naopak vysvětluje, zasazuje do kontextů a podává bližší důvody.
Jinými slovy – neříká „Boučkovým se to nepovedlo, protože to dělali špatně“,
ale „Boučkovým se to nepovedlo z těch a těch důvodů“. K těm však nepatří
jejich osobní selhání, ale odlišné možnosti odborného poradenství v době
komunismu, které nedosahovalo – ani nemohlo, přístupu a úrovně, která je
zájemcům o adopci k dispozici dnes – či role citové deprivace a raného traumatu
dítěte odloženého v ústavní péči. Text v žádném případě nesoudí manžele
Boučkovy a neříká, že se své role adoptivních rodičů zhostili špatně.
Tereze Boučkové podle jejích vlastních slov na článku vadí, citujeme z blogu
„Smradi“: „Na stránkách Romea.cz se totiž objevil článek Saši Uhlové přesně v
tomto duchu. Opět jsem byla obviněna z moha věcí, např. z toho, že jsem romské
děti nikdy nechtěla, že mi byly vnuceny, že jsem s nimi nepracovala, neřešila
jsem jejich deprivaci, neléčila ji odborně a dokonce, že kvůli mně klesl počet
adopcí či pěstounství.“
Tato interpretace sdělení článku Terezy Boučkové je manipulativní a
nepravdivá a důrazně se proti ní ohrazujeme.
1. Tvrzení o tom, jaké děti manželé Boučkovi chtěli či nechtěli („Ona měla
politický škraloup a romské děti jí byly přidělené, přestože o ně nežádala.
Chtěla, jako klasická osvojitelka, osvojit dítě tak, aby jí bylo podobné. Musela
se tedy vyrovnat s tím, že dostala děti se specifikem, na které nebyla
připravená, a o které nestála.“) jinými slovy sděluje veřejně dostupnou
informaci (např. viz. citáty z rozhovorů s Terezou Boučkovou, které zmiňuje Saša
Uhlová v diskusi pod článkem) – a totiž tu, že nešli do adopce s tím, že by
žádali KONKRÉTNĚ a VÝSLOVNĚ romské dítě. V článku nikdo netvrdí,
že romské dítě NECHTĚLI.
Pokud Tereze a Jiřímu Boučkovi výše uvedená formulace vyzněla tímto způsobem, je
pochopitelné, že se jich dotkla a této skutečnosti litujeme, avšak takové
vyznění nebylo úmyslné. Žádat vědomě a výslovně o romské dítě, které má kromě
specifik společných dětem, kterých se vzdaly jejich biologické rodiny, ještě
navíc specifikum romské etnicity, opravdu není ekvivalent k tomu žádat
jakékoliv dítě . Zmíněná pasáž textu v článku („Musela se tedy vyrovnat s
tím, že dostala děti se specifikem, na které nebyla připravená, a o které
nestála.“) se zaměřuje právě na zdůraznění tohoto rozdílu – netvrdí, že
Tereza Boučková nestála o romské dítě. Tereza Boučková však tuto pasáž
nepravdivě interpretuje přesně opačným způsobem.
2. Tereza Boučková tvrdí, že citovaná Martina Vančáková v textu píše, citujeme
blog „Smradi“:„že jsem s nimi nepracovala, neřešila jsem jejich deprivaci,
neléčila ji odborně“. Martina Vančáková v článku vysvětluje, že romské děti
mají navíc ještě jiné specifikum, o kterém by zájemce o adopci měl být co
nejvíce odborně informován – a že v míře této odborné informovanosti se současná
doba od té dřívější nepoměrně liší; komunistický režim rozhodně nenabízel
zájemcům o adopci romských dětí takovou možnost odborné podpory, jaká je
zájemcům k dispozici dnes. Tato informace je obecně známý a snadno ověřitelný
fakt.
„Druhý problém spočíval v tom, že v té době nebyly žádné služby, a to ani na
té úrovni jako je známe dnes, kdy sice nejsou dostatečné, ale existují. A
neexistovaly ani žádná přípravná školení. Tereza Boučková kromě toho, že dostala
specifické děti, dostala navíc děti těžce poškozené ústavní výchovou a raným
traumatem. V knize to popisuje. Děti byly těžce deprivované a ona neměla žádné
nástroje, nevěděla, co s tím dělat, jak se to ošetřuje, takže ty děti vyrůstaly
s deprivací. Ona s nimi samozřejmě nějakým způsobem pracovala, pečovala o ně,
ale nevěděla pořádně jak. Vycházela jen ze své intuice, protože informace a
odborná pomoc nebyly tehdy k dispozici.“ (citace z článku).
Neveselý směr, kterým se vydaly osudy chlapců, které adoptovali manželé
Boučkovi, jim autorka ani Martina Vančáková na žádném místě v článku nekladou za
vinu ani netvrdí, že s chlapci pracovali neodborně. To jsou vlastní formulační
interpretace textu Terezy Boučkové, nikoliv něco, co by v článku skutečně
zaznělo.
3. Tereza Boučková tvrdí, že se v článku píše, citujeme blog „Smradi“: „že
kvůli mně klesl počet adopcí či pěstounství“. Informace o tom, že kniha
Terezy Boučkové Rok kohouta ovlivnila (nižší) počet adopcí, má v textu povahu
osobního názoru a osobní zkušenosti Martiny Vančákové: „Rok po vydání knihy
byl zájem o osvojení romských dětí, ale i mezi pěstouny, menší: „i mně to
několik lidí otevřeně řeklo, že si chtěli vzít romské dítě, ale pak si přečetli
Rok kohouta a stáhli to z žádosti,“ popisuje Martina, která autorku osobně
nezná, takže vychází pouze z veřejně dostupných informací.“ (citace z
článku). Martina Vančáková popisuje svoji osobní zkušenost ze své vlastní praxe
(participuje jako lektorka na přípravných kurzech pro budoucí pěstouny a
osvojitele). Jak může být taková informace nepravdivá? Nebo přesněji – kde bere
Tereza Boučková odvahu tvrdit o zkušenosti Martiny Vančákové, že je nepravdivá?
Článek Saši Uhlové „O pěstounské péči a adopcích romských dětí: Měli jsme
volné místo u stolu“ nezpochybňuje, že si manželé Boučkovi oba chlapce
adoptovali s tou nejlepší vírou a úmysly poskytnout jim ten nejlepší domov a
výchovu, jakou si pro ně přáli ani jakkoliv negativně neposuzuje její průběh a
výsledek. Článek na manžele Boučkovy neútočí a v žádném případě si neklade za
cíl je urážet. O reakcích z jejich strany se však to samé říct nedá, některé
výroky jsou navíc vyloženě nepravdivé (např. „Článek je sice o náhradní
rodinné péči, ale bere si mě, tu Boučkovou, jako odstrašující příklad selhání ve
všem- a lže. Lže o skutečnostech mého života. Ty lži se týkají i mého muže. A
nakonec i všech našich dětí. Jak si mohla dovolit napsat, že jsme o ně nestáli?!“
Tereza Boučková v diskusi pod článkem na serveru Romea.cz). Takovou reakci
nepovažujeme za seriozní. Tereza Boučková se navíc vyjadřuje negativně o tom, že
ve veřejném prostoru dochází k vyjádřením směřovaným k jejímu osobnímu příběhu
„Píši se tam věci „z našeho“ především „mého života“ (blog „Smradi“).
Domníváme se, že ve chvíli, kdy o svém životě Tereza Boučková vydala knihu, ve
které o něm ve veřejném prostoru otevřeně píše, je nutné počítat rovněž s
veřejnými reakcemi. Rozhodně však neschvalujeme reakce útočné či urážlivé –
takový charakter však zmínky o příběhu manželů Boučkových v článku Saši Uhlové
neměly. A že některé postoje manželů Boučkových otevírají mnohem významnější
diskuse než ty, které jsme nyní svědky, zejména směrem k náznakům o genetické
determinaci (např. i v reakci Jiřího Boučka na článek Saši Uhlové: „Ano, rané
problémy s kluky byly jistě z valné části dány traumatem nechtěných dětí a
zkušeností kojeneckého ústavu, ale promarňování všech talentů, rezignace na
uznání svého okolí a preferování okamžitého požitku před dlouhodobou ambicí a
snahou – to jsou vlastnosti, které si podle naší zkušenosti člověk do světa
přináší, a které se postupně více nebo méně silně prosazují.“) necháváme na
tomto místě raději stranou.
Chápeme, že je téma pro manžele Boučkovy nanejvýše citlivé. Ještě jednou však
zdůrazňujeme, že článek Saši Uhlové nebyl v žádném případě útokem na jejich
osoby. Diskusi o náhradní rodinné péči považujeme za nanejvýše důležitou a mnohé
z toho, co ve svých veřejných mediálních výstupech Tereza Boučková řekla a
napsala, může být podkladem pro velice zajímavé a nosné debaty. Bylo by škoda
nechat takový dialog zaniknout v záplavě nepřesných a významově posunutých
interpretací. Manželů Boučkových si tak jako všech, kteří se rozhodli pečovat o
odložené děti, hluboce vážíme a věříme, že tato reakce přispěje k vzájemnému
porozumění.
