Naše mladá demokracie oslavila plnoletost, tedy sladkých 18 let. Je pravda,
že se rodila v porodních bolestech, v krvi především vysokoškolských studentů,
pro které se plánovaná pokojná manifestace dne 17. listopadu 1989 změnila v
hororový příběh s akčními prvky. Naštěstí stejně jako většina takových filmů i
tento příběh měl šťastný konec a novorozeně zvané demokracie mohlo po pár
týdnech svobodně dýchat.
Během oslav 18. narozenin svých dítek mají rodiče tendenci bilancovat,
vzpomínat na jejich první krůčky, nemoci, šťastné chvilky i na ty hodné
zapomnění. Pojďme udělat totéž.
První měsíce po pádu komunismu většina z nás prožila v euforii. Vzniklo
Občanské fórum, v březnu 1990 i Romská občanská iniciativa. Ta se stejně jako
všechny ostatní mladé demokratické strany připojila k OF. To jí vyneslo 10
romských zástupců v zákonodárných orgánech čerstvě svobodného Československa.
Ovšem demokracie přinesla i jevy, které jsme dříve neznali. Především to byla
nezaměstnanost, která postihla z velké části Romy, neboť neměli se svým nízkým
vzděláním co nabídnout na trhu práce. Tu „tradiční“ nekvalifikovanou práci jim v
podstatné míře „ukradli“ zahraniční imigranti, např. Ukrajinci.
Jen pár měsíců po sametové revoluci se někteří z nás doslova bolestně setkali
s dalším novým jevem, fyzickým rasismem, s otevřenou nenávistí nejen vůči Romům,
ale komukoliv s jinou barvou pleti. Nositeli tohoto násilí se stali příslušníci
skinheadského hnutí. Velmi záhy jsme smutně mohli počítat přibývající oběti na
životech…
Rok 1992 zřejmě jednou provždy změnil životy všech Čechů, Moravanů, Slezanů a
Slováků. Tehdejší politické špičky, především Klaus a Mečiar, ale i Kňažko,
„upekli“ dohodu, na jejímž základě s koncem roku 1992 zanikla i společná
historie Čechů a Slováků. Své další osudy si již oba národy píší samy. Škoda…
Bohužel s koncem prvního volebního období končí i masivnější zastoupení Romů
v parlamentu. V dalších volbách uspěje pouze Ladislav Body za KSČM, ROI se
pomalu vydává na svoji nedlouhou cestu do zapomnění.
Někdy v polovině devadesátých let romské rodiny, většina z nich plně
integrovaných do společnosti, řeší deziluzi ze života a strach o svoje děti
emigrací. Nové domovy nacházejí v Kanadě, na Novém Zélandu, ve Velké Británii,
Austrálii, Holandsku a Belgii. V roce 1997 odvysílá televize Nova dnes již
legendární reportáž o životě romských rodin v Kanadě v pořadu Na vlastní oči.
Reakcí je další emigrační vlna, celý problém se poprvé medializuje. Dnes
nechvalně známá Liana Janáčková tehdy vyzývá své pořádkumilovné neromské občany,
aby udělali finanční sbírku na letenky do Kanady pro romské rodiny…
Začátkem nového tisíciletí utichl mediální zájem o emigraci (ta ovšem
pokračovala dále) a pozornost se obrátila na romská ghetta, chcete-li sociálně
vyloučené lokality. Některé romské rodiny svojí vinou, některé díky prodeji
obecních bytů do soukromých rukou přicházejí o bydlení. Na krajích měst, či
dokonce za nimi, rostou nová ghetta. Místní samosprávy poté do těchto míst často
stěhují o rodiny, které řádně platí nájem.
Abych v bilancování nezapomněl i na pozitivní změny. Během uplynulých osmnácti
let se výrazně zvýšil počet středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných Romů,
několik desítek romských pedagogických asistentů pomáhá dětem při vstupu do
základní školy, podobný počet pracuje v romských ghettech jako terénní sociální
pracovníci, postupně se – sice velmi pomalu, ale přece – snižuje počet těch,
kteří Romy nemohou ani cítit.
Přesto se nemohu ubránit pocitu, že to mé bilancování vyznívá výrazně
negativně – a co víc – že ani jinak vyznít nemůže.
Rozhodně demokracii nezatracuji, naopak, nic z toho, co dnes dělám, bych dříve
dělat nemohl. Ale chci hodnotit očima většiny Romů a těm se objektivně daří hůř.
I když věci se začínají měnit k lepšímu, takže teď záleží hlavně na nás, jak se
budeme mít, to musíme mít na paměti.
