Z rozsudku Velkého senátu Evropského soudu ve prospěch osmnácti romských žáků
z Ostravy, jejichž zařazení do zvláštních škol bylo považováno za diskriminační,
jsou mnozí lidé u nás na rozpacích nebo se cítí být přímo ukřivděni. Nemají však
proč.
Ministerstvo školství ústy svého ředitele Jana Pilaře přesně popisuje, jaká
je nyní situace. Jsem ochoten souhlasit s tím, že ve zvláštních školách učitelé
udělali neskutečně mnoho, zvláště pro romské žáky, a zaslouží si úctu a uznání.
Pan Pilař ještě dodává, že zvláštní školy už nejsou, jsou jen školy se
speciálním programem výuky. Taktně zamlčuje, že se touto změnou neodstranila
narůstající segregace ve školství. Což je nedostatek, který má mnohonásobnou
škodlivost. A nejen ve školství.
Jsem ochoten dát mu ještě za pravdu v tom, že se české školství, na rozdíl od
jiných států, snaží s problémem handicapu romských žáků něco dělat. Ale to už je
všecko.
Pan Pilař už ale nic neříká, jak tento nedostatek odstranit nebo aspoň jak
zarazit jeho nebezpečné narůstání. A v tomto ohledu rozsudek Evropského soudu
pro Českou republiku udělal velmi záslužnou práci, a já ho vítám. Doufám, že
přiměje Českou republiku k zahájení procesu „desegregace“. I když to bude
záležitost trvající ne méně než dvacet let.
Roztrpčení nad tím, že české školství je kritizováno, zatímco jiné nikoliv,
je nemístné. Žaloba byla podána na Českou republiku, a ta se s tím musí
vypořádat. Je jen dobře, že zástupci jiných zemí rozhodují o České republice,
tak jako Češi rozhodují o jiných. Doma není nikdo prorokem, a je-li, bývá často
prorokem slepým.
Řešením může být jedině základní škola, v níž se budou vyskytovat společně
děti ze sociálně slabých rodin vedle těch, které mají zdravotní postižení,
protože tento jejich handicap neříká ještě vůbec nic o jejich mentálních
schopnostech. To bude užitečné a zdravé pro všechny děti, i pro ty, které jsou
považovány za úplně dokonalé. Dítě sociálně slabé nebo na vozíčku může být
geniální. Až toto bude české školství schopno zabezpečit, bude i po problému
segregace.
Je tedy evidentní, že se jedná o systémovou závadu, a jakákoliv neochota se k
tomuto faktu postavit čelem je projevem neschopnosti vidět věci v patřičných
souvislostech, a ovšem řešit je racionálně. Zatím k tomu ochota ze strany
českých rodičů není a romští rodiče nespolupracují.
Segregace ve školách jde ruku v ruce se segregací v bydlení, a starostové
našich obcí se o ni poctivě snaží, dělajíce tím medvědí službu i našemu
školství. Pokud se děti různých etnik poznají ve školních lavicích, v dospělosti
jim to nečiní potíže. Výsledkem bude tolerantnější společnost. O tu nám přece
jde.
