Růžena Ďorďová během vzpomínky na oběti holocaustu v Senátu: Přestaňme mezi sebou bojovat. Snažme se se domluvit a spolupracovat
Federace židovských obcí v České republice a Nadační fond obětem holocaustu
uspořádali pod záštitou předsedy Senátu Milana Štěcha letos již po jedenácté
vzpomínkové setkání u příležitosti Dne památky obětí holocaustu a předcházení
zločinům proti lidskosti,
na kterém kromě dalších vystoupila i Růžena Ďorďová. Připomněla příběh svého
strýce, který bojoval během druhé světové války v několika armádách a boj o odstranění prasečí farmy v Letech u Písku.
Zpravodajský server Romea.cz zveřejňuje její projev v plném
znění.
Projev Růženy Ďorďové v Senátu ČR, 26. ledna 2018
Můj strýc se
jmenoval Imrich Horváthh a bojoval během druhé světové války v několika
armádách. Žil u Košic a proto musel narukovat do pomocných jednotek maďarské
armády a byl zajat sovětskou armádou. V Buzuluku se v prosinci 1943 přidal ke
Svobodově Československé armádě. Zúčastnil se bojů o Dukelský průsmyk. Během
Slovenského národního povstání byl zraněn, padl do německého zajetí a byl
převezen do zajateckého tábora v Německu. Těsně před příchodem americké armády
byli zajatci osvobozeni, načež se strýc připojil k americkým vojákům a dostal se
s nimi až do Plzně. Za svoje zásluhy dostal několik vyznamenání.
O tom jsem celý život věděla, ale nikde se o něm nepsalo. Až nyní jsem se
dozvěděla z archivních dokumentů, jak to bylo přesně. Takových lidí bylo ale
mnohem víc, mnoho Romů bojovalo za druhé světové války proti nacistům. Bohužel
veřejnost o nich skoro nic neví.
Často se mi zdálo, že můj strýc bojoval za Československo zbytečně. Pomáhal
Československo osvobodit, aby v něm lidé byli svobodní. Vojáci, kteří
osvobozovali Evropu, věřili, že bojují za lepší společnost, která už nebude
ponižovat lidi jiné barvy pleti, kultury nebo vyznání. Jak je možné, že s tím po
víc jak 70 letech stále bojujeme? Mám pocit, že vlastně válka neskončila.
Vlastně v nás stále pokračuje. Stále proti sobě bojujeme – v politice, ve
veřejném životě i jednotlivci mezi sebou.
V koncentračním táboře Lety u Písku, kde za strašlivých podmínek umírali naší
lidé za války, náš stát vybudoval před čtyřiceti lety velkovýkrmnu prasat.
Aktivisté, kteří dvacet let proti jeho provozu bojovali, vidí výsledek své práce
a boje až teď. Výkup vepřína ze strany státu je velkou poctou nám Romům. Česká
společnost tím udělala velký krok kupředu. Teď snad přijde doba, kdy se pohnou
ledy a lidé uznají, že všichni máme stejnou hodnotu.
Teď konečně lidé, kteří zůstali a zemřeli v Letech, mohou vzhlédnout k
nebesům, protože tímto krokem vyšla pravda najevo. Je vidět, že aktivisté, kteří
bojovali za zbourání vepřína, nejen Romové, ale i Češi, mladí i staří lidé,
ukazují dalším, že je potřeba bojovat proti nesnášenlivosti a netoleranci mezi
lidmi a mohou své dosáhnout.
Co mně osud mého strýce a příběh letských obětí říká? Přestaňme mezi sebou
bojovat. Snažme se se domluvit a spolupracovat. Ani boj za zbourání vepřína
nedělal jeden člověk, ale připojilo se k němu mnoho lidí i organizací. Úspěch
boje o důstojnost v Letech u Písku může mít význam pro všechny jenom tehdy, když
budeme jeden druhému naslouchat a přidáme všichni ruce k dílu.
Člověk se neskloní jen jednou, ale musí se sklánět několikrát po celé
generace. Občas se ale něco povede. Nejlepším příkladem toho může být důstojný
památník obětem nacismu v Letech u Písku.