Mariana Maksymova: S ruskými okupanty bojují v ozbrojených silách Ukrajiny i Romové

Romští chlapci slouží v územní obraně svých měst a vstupují do ozbrojených sil Ukrajiny. Protestují proti imperiálnímu režimu ruské federace a vytvářejí partyzánské oddíly. Ženy se dobrovolně hlásí na pomoc těm, kteří přišli o své domovy. Vytvářejí ubytovny pro uprchlíky a sdružují se. Ruské rakety ničí ukrajinská města a životy lidí, ale nemají schopnost vzít jim nebývalou jednotu a neodolatelnou touhu vybojovat si svobodu. A právo na demokracii ve vlastní zemi.

Ivan Vakulenko je původem Rom. Je mu teprve 20 let. Dnes je jedním z těch, kteří bojují v první linii po boku ukrajinských vojáků na východních a jižních hranicích země. Ráno 24. února bylo pro romského vojáka rozhodující – válka změnila jeho obvyklý způsob života. Několik dní po útoku byl chlapec odveden do ozbrojených sil. Ivan si bez váhání rychle sbalil vojenský batoh a vzal si s sebou vše potřebné a vydal se na několikadenní vojenské taktické cvičení na jednu z vojenských základen v zemi. Pak následovala dlouhá a vyčerpávající cesta do Žytomyrské a Kyjevské oblasti. Zde v prvním měsíci války romský voják spolu s ukrajinskými vojáky bránil zemi a pomáhal evakuovat zraněné vojáky a civilisty.

“Můj Váňuška je ještě dítě, nepije, nekouří. V životě nevypil ani sklenici piva. Ale je to hodný kluk. Je to voják!” s hrdostí vypráví jeho otec o Ivanovi a vzpomíná na první dny jeho služby v ozbrojených silách na frontě.

Dvacetiletý Ivan Vakulenko se narodil nedaleko břehů řeky Dněpr – ve městě Dněpropetrovsk. Zde vyrůstal a studoval. Nastoupil na vysokou školu, později získal práci v jedné z místních továren. Dlouho pociťoval touhu po vojenské službě: snil o tom, že vstoupí do ženijních vojsk Ukrajiny a zasvětí svůj život službě vlasti. Nakonec to válka zařídila po svém. Nyní mladík plní bojové úkoly v “horkých místech” a je jedním z těch, kteří jsou v rusko-ukrajinské válce nazýváni obránci naší země.

Během tří měsíců ozbrojené agrese Ivan Vakulenko a jeho prapor několikrát změnili místo. Chlapec byl zapojen do různých akcí. Pomáhal nakládat vojenskou munici, proviant a léky. Zachraňoval zraněné vojáky a odváděl je na bezpečné místo.

Kromě Ivana Vakulenka slouží v ukrajinských ozbrojených silách desítky a stovky ukrajinských Romů. Tato skutečnost byla pro samotného Ivana příjemným překvapením, když poprvé vstoupil do ozbrojených sil. Jeho otec říká, že mezi bojovníky se nikdo nedělí na “vlastní” a “cizí” – cizí jsou pouze ruští nepřátelé a Romy v ukrajinské armádě přijímají jako své bratry.

“Nikoho nezajímá, jestli je Rom, nebo ne. Nic takového neexistuje, všichni jsou si rovni, všichni se navzájem respektují,” říká Ivanův otec. Jeho hlas je sebevědomý, ale znepokojivý. Válka pokračuje a denně umírají desítky našich chlapců a dívek. Rodiče pohřbívají své děti, země přichází o ty nejlepší. Přesto síla ukrajinské armády na frontové linii neslábne.

Ivan Vakulenko, stejně jako tisíce dalších ukrajinských vojáků, čeká na konec války a naše vítězství. Sní o tom, že se opět vrátí domů. Tam na něj čeká jeho mladší sestra, matka a otec. A nezávislá a demokratická Ukrajina je plná idejí a plánů.

“Chci navštívit svého Váňušku. Je teď někde u jedné z vojenských jednotek. Dovolí mi vidět mého syna?” ptá se mě nakonec našeho rozhovoru otec romského obránce Ivana Vakulenka. “Brzy ho uvidíte,” říkám s jistotou a loučím se.