Reportáž z brněnských ulic s nejhorší pověstí (směr Cejl a Francouzská) aneb
jak se žije u Romů.
Hodiny zábrdovického kostela právě odbíjejí poledne. Maličko mží a zima zalézá
pod kosti. Na malém náměstíčku postává skupinka kouřících Romů. “Hej, slečno,
nemáte chvilku?” Rozpačitě kroutím hlavou a zrychlluji tempo. Konečně jsem u
dveří fary. Zvoním. Přichází mi otevřít světlovlasá, sympatická dívka. ” Jsem
Lenka Sládečková, vedoucí Dětského domu v Zábrdovicích”, představuje se. Uvádí
mě do kanceláře. Skříň s šanony, starší počítač, pracovní stůl a pohovka pro
návštěvy. Žádný luxus. “Za chvíli vyrážíme!” sděluje mi energickým hlasem.
Dodělá prý ještě nějaké papíry. Slibuje, že to nebude trvat dlouho. Rozpačitě se
rozhlížím po místnosti. Můj pohled upoutá série výkresů a pravopisné cvičení s
velkým, červeně opraveným klýč, ležící na stole. Lenka se usměje: “To víte,
Romům dělá čeština opravdu problémy. Jen jim zkuste vysvětlit, že klíč není od
zamykat.
Netrvá to opravdu ani pět minut a už mám zimní bundu opět na sobě. Vyrážíme do
brněnských ulic s nejhorší pověstí, směr Cejl a Francouzská. Po deseti minutách
zastavujeme u nenápadného, oprýskaného domu. “Naty!” volá Lenka, až se leknu. ”
Nemají zvonek”, obrací se na mě s vysvětlením. “Naty!” Z okna vykoukne
rozčepýřená Romka, že prý máme jít nahoru a nedělat humbuk. Vkročíme do tmavého
průjezdu. Páchne to tu močí, tabákem a bídou. Pomalu stoupáme do druhého patra.
“Zítra zemřeš”, nedá se přehlédnout červený nápis na jedné z oprýskaných stěn.
Optimismu by tady pohledal. Ještě poslední tři schody a ocitáme se na pavlači. Z
pootevřených dveří si nás zvědavě prohlíží šest dětí. Matka jedno z nich postrčí
dopředu. Je to asi sedmiletá holčička s růžovým batůžkem Barbie na zádech.
Nedůvěřivě si mě problédne, na chvilku zaváhá, ale nakonec přeci jen pozdraví
nesmělým: “Ahoj.”
“Byla jsi dnes ve škole?” vyzvídá Lenka.
“Nebyla.”
“Proč?”
“Když ona byla včera Superstar a bylo to tak napínavý, že jsem nemohla jít brzo
spát!” ohrazuje se roztrpčeně holčička.
“A ráno vstávat, že?” povzdychne si Lenka.
Obrátí se ke mně a potichu dodá: “Tahle práce je někdy demotivující. Tolik se
jim věnujete a nakonec je to k ničemu.” A dobře ví co říká.
Před pěti lety si Lenka osvojila romskou holčičku, Lidku. Rodiče se o ni
nestarali, nezajímali se o to kde je, co právě dělá natož co ji trápí.
Nepracovali. Celý den proseděli doma nebo se toulali po venku. Žili z ruky do
huby, na začátku měsíce rychle všechno utratit a ke konci se zbytkem majetku do
zastavárny. A pořád dokola.
Se svými sedmi dětmi bydleli v dvoupokojovém bytě plném nepořádku, špíny a
přebytečných krámů. Tohle Lenka pro Lidku nechtěla. Vzala si ji k sobě, dělala s
ní úkoly, vodila ji do školy, kupovala dárky, rozmazlovala. Dnes, když ji
dvanáctiletou potká na ulici, ani ji nepozdraví. Vlastně ani neví co dělá. Podle
řečí se zapletla se špatnou partou a šlape chodník. Ale kdo ví…
Mezitím dorazíme k dalšímu domu. Ani tady není zvonek. Klepeme na okno a
vcházíme do dvora. Je celý špinavý, vlhký a odrbaný. V koutě skupinka sedmi asi
patnáctiletých Romů cosi kutí. Nevšímáme si jich a vcházíme do tak zvaného
holodomu, opravdu a doslova holého domu.Procházíme dlouhou chodbou, která
odděluje jednotlivé pokoje. Záchody i kuchyňka tu jsou společné. Do jednoho z
těchto chudičkých pokojů mám možnost nahlédnout. Tísní se v něm sedm osob. U
kulatého stolu sedí do půli těla svelečený otec, matka se sklání nad pěti
měsíční ratolestí. Čtyři připravené holčičky v černých bundách s kožíškem si
odvádíme s sebou. Chytají se Lenky za ruku a spouští lavinu slov. “Doufám, že to
Monika Bagárová vyhraje. Fandím jí stejně jako Haně Montaně”. Zdá se, že tady je
českoslovesnká Superstar v kurzu.
Když dorazíme zpět na faru, zasvěcuje mě Lenka do pravidel hry. “Děti sbírají
body. Za každý den mohou získat tři. Jeden za školní docházku, druhý za to, že
jsou tady a třetí že si s sebou vzali brašnu. Na konci měsíce pak ty, které
nasbírají nejvíc bodů čeká překvapení.” V malé učebně na nás už čekají další
romské děti, které vyzvedly ostatní dobrovolnice. Panuje tu živý šrum. Každý má
na stole rozevřenou učebnici a zdá se, že se opravdu snaží. Tamhle se asi
devítiletý chlapec věnuje počtům přes stovku, u dřevěného stolku malá prvňačka
zápolí se slabikami a na koberci si sedmiletý chlapeček hraje s náklaďákem.
Říká, že se toho už naučil dost.
Přisednu si k holčičce, která se učí psát malé el. Do mouky jej maluje prstem,
ale ruka jako by ji neposlouchala. Přichází k ní Lenka. “To musíš takhle”,
vysvětluje a bere její dlaň do své. Společně vykrouží přepychové elko. “Já bych
taky chtěla být jednou paní učitelkou. To bych uměla takhle pěkně psát!” obrací
se malá na Lenku. “Já bych chtěla být paní doktorkou. Pomáhala bych ostatním
lidem”, přidává se do diskuze asi destelitá dívka s bonbónem v puse. “Já nechci
být ničím, chci být pořád doma jako máma a nikam nechodit, tak je to nejlepší”,
ozývá se třetí.
Pomalu se blíží půl pátá a doba vyhrazená k učení se chýlí ke konci. Děti
začínají balit své učebnice a pouzdra zpět do aktovek. Dobrovolnice uklízí
učebnu a Lenka si zapisuje dnešní body. Děti se kolem ní kupí a napjatě
počítají, kdo bude už dnešní sobotu moci jít na překvapení. Pak se každá z
dobrovolnic chopí za ruce dětí a odvádí je opět domů. My s Lenkou podstupujeme
již známou cestu: čtyři sestry do holobytů, Natálku mamince pod okna a novou
Aničku do třetího patra tak vymláceného domu, že jsem byla jen stěží schopna
uvěřit, že uvnitř dokáže někdo bydlet. Je tady zima a tma. Na schodišti se nedá
rozsvítit. Občas zakopneme o nějakou pohozenou starou věc. “Všimni si, nemají
ani kliku”, upozorňuje mě Lenka. S hrůzou zjišťuji, že má pravdu. Začínám se v
tom domě bát. Jakmile se octneme zpátky na ulici, spadne mi kámen ze srdce.
Loučím se s Lenkou a děkuji za možnost strávit s ní a dětmi odpoledne. Odcházím
domů a jako bych se pomalu probouzela ze špatného snu. Je mi ale jasné, že ty
děti se nikdy probudit nemohou.
