Bídné postavení některých Romů je utrpením pro stát. Nízká životní úroveň,
chudoba, život ve vyloučených lokalitách, choroby, kriminalita, drogy, beznaděj.
Toto není otázka lidských práv, ale jedná se o sociální problematiku.
Pochopitelně, že obce a ministerstva mají jednat v součinnosti s romskými
elitami a zároveň každý zvlášť tak, jak situace vyžaduje. Skloňovat ve všech
pádech otázky lidských práv v souvislosti s námi, Romy, mě osobně velmi irituje.
Jedinec se ptá, proč to je takto prapodivně vnímáno a kdo to přiživuje. Jsou to
ti sociálně zbídačení tam někde v ghettu? O tom pochybuji. Jasně, že absolutní
většina toho, v čem se nacházejí ti nejzbídačenější z nás, má svou příčinu v nás
samotných. To my společensky lépe situovaní Romové neseme jistý díl spolu
odpovědnosti za to, v čem se naše komunita jako celek právě nachází.
Ze své pozice si mohu dovolit jedněmi pohrdat a druhým se potměšile usmívat.
Nepotřebuji k životu ani jedny ani druhé.
Ti jedni – to jsou ti, kteří živoří na společenském dně.
Ti druzí jsou samozvaní spasitelé národa, kteří jako jedinou příčinu
současného stavu vidí pošlapání lidských práv a svobod národnostní menšiny.
Já a mne podobní, kteří jsme se prosadili a náležíme k tzv. střední vrstvě,
jsme měli dávno začít šířit osvětu v komunitě. Vštěpovat základy procesu
vzájemné závislosti. Vzájemné je stěžejní, vzájemné mezi minoritou a majoritou.
Vzájemné znamená brát i dávat. Vzájemné skloňovat ve všech pádech a nedopustit
navození sebestředného kurzu, který tady vévodí. Oni totiž musejí být také
rozvíjeny dovednosti kritického myšlení. Chybí tu smysl pro vlastní sebehodnocení
a podpora úcty k druhým. Jedním dechem je nutné dodat, že je důležité předsudky
chápat v širším kontextu a zamyslet se nad tím, jak vznikají a z čeho pramení.
Obnovit důvěru je velice složité. Nyní se musí romské elity začít distancovat od
té lidsko-právní roviny chápání a začít uvažovat více racionálně a smysluplně.
Toto se lehko napíše, ale těžko prosadí. Romské elity totiž spokojeně žijí,
platí nájem, chodí do práce a jsou z obliga. Proč by se měli starat o druhé, či
povznášet komunitu jako celek? To jim nikdo nemůže vnutit, ani jim jejich
angažmá nařídit. Je to otázka morální povinnosti.
Netečnost a laxnost romských elit totiž nahrává romským aktivistům mdlého rozumu
a východoslovenského přízvuku. Oblek s kravatou je jejich jedinou devizou,
kterou disponují a navíc, a to je nejsmutnější, jsou právě tito lidé považováni
za romské elity a dle těchto jedinců je posuzován národ jako celek. Znám
takových mnoho.
Kdybych byl jen trošičku naivní, tak bych si myslel, že skutečná romská elita
číhá někde za bukem a zjeví se znenadání jako ti bájní blaničtí rytíři a začnou upgradovat lidsko-právní vnímání romské problematiky na sofistikovanější a
rozumnější level.
Skeptický náhled mě však neopouští a tak musím suše konstatovat, že jsem to Já a
mne podobní, kdo neseme svůj díl odpovědnosti za to, v jakém to marasmu se naše
komunita dnes nachází. My máme know-how na úspěch a nepředáváme ho dál. My jsme
se prosadili a o víc se nestaráme. To my jsme romské elity a stále si to
nechceme připustit a uvědomit si svou důležitost pro celou komunitu. Tento
status jsme dávno nabyli tím, že dovedeme koexistovat s majoritou na patřičné
úrovni a vzájemné soužití je bezproblémové. Je to děsivé a úsměvné zároveň, jak
málo toho stačí k tomu být tzv. romskou elitou.
Romskou elitu vnímám takto a je nepopiratelné, že ten hlavní hybný impuls
musí vzejít zevnitř komunity a jen a právě od těchto středních vrstev
společnosti.
