"Romská otázka se vyřeší až Romové mezi sebou najdou Martina Luthera Kinga." Kateřina Čapková kritizuje výrok Tomáše Halíka o Romech
Nedělní mše u Salvátora ve 14 hodin byla zároveň zádušní mší za vzácného romského aktivistu Karla Holomka. Mši vedl Tomáš Halík a na Karla Holomka vzpomněl i jako svého přítele. Sotva mohl Karel Holomek v rámci katolické církve získat důstojnějšího přímluvce. Navíc se rozloučení konalo ve slavnostním prostředí kostela u Karlova mostu. A přesto byla pro mne dnešní bohoslužba velkým zklamáním.
Hned v úvodu zmínil profesor Halík nejen své přátelství s Karlem Holomkem, ale i svoje již mnoho let staré moudro, totiž, že „romská otázka se vyřeší až Romové mezi sebou najdou Martina Luthera Kinga“. Pamatuji si, že mne tento jeho výrok pobouřil již před zhruba deseti lety.
Jak může tento inteligentní člověk vůbec vyslovit obrat „řešení otázky“ v souvislosti s Romy, když víme, že se tento eufemismus užíval v souvislosti s Židy a Romy pro jejich genocidu? Formulace židovská či romská (tehdy c.) „otázka“ navíc vznikla v 19. století jako xenofobní koncept, který předpokládal, že Židé či Romové tvoří „problém“, do společnosti nezapadají, nepatří, tvoří určité riziko či dokonce ohrožení.
A co znamená ten Martin Luther King? Nejenže byl zavražděn, ale ani neukončil rasismus v USA, ať už jde o viditelný rasismus v podobě fyzického násilí, či strukturální, systémový. Jádro Halíkova bonmotu, který se mu zjevně zalíbil, mi uniká.
Jeho pohled na kritickou situaci mnoha Romů v naší společnosti byl nicméně zjevný i z modlitby na konci bohoslužby, kdy Boha žádal o pomoc s „pozdvižením“ Romů a aby získali vzdělání. Romové jsou tedy někde níž, je třeba, aby se dostali na naši neromskou úroveň a byli civilizováni. Halík se ve svém paternalistickém postoji dopouští porušení dvou základních pravidel etického chování vůči marginalizovaným a diskriminovaným skupinám.
1. Základem narovnání vztahů s diskriminovanými komunitami, je uznání jejich důstojnosti a rovnosti. Povyšování a civilizační narativ pouze prohlubují jejich ponížení.
2. Za diskriminaci nemůže diskriminovaný, ale pachatel. Je frustrující vidět, jak se obviňovaní těch, kteří jsou objektem našeho útlaku, opakuje v dějinách až do současnosti, a paralelně v různých kontextech. Je to základní topos protižidovských, protiromských, protiuprchlických a dalších xenofobních ideologií. Romové se svojí každodenní zkušenosti rasismu včetně obav z fyzického napadení jsou neustále poučováni, jak se mají chovat, co údajně dělají či nedělají, nebo, jako v případě Halíkova výroku, jaké mají mít vůdce, abychom je vůbec začali brát vážně.
Přitom překážkou v narovnání vztahu je chování nás neromů. Bylo by na čase, abychom prosili nejen Boha, ale i samotné Romy za odpuštění a každý sám u sebe začal s vědomým distancováním se od protiromských stereotypů, které jsou v naší společnosti zakořeněny tak hluboko a všude, že jsou akceptovány napříč společností, nehledě na vzdělání či vysoké akademické a politické pozice.
Kateřina Čapková je historička, v roce 2016 iniciovala vznik Pražského fora pro romské dějiny při Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, které od té doby vede.
