Co tedy dělat? Vyrovnávat příležitosti nebo bezhlavě integrovat? Pouštím se
do svého asi posledního článku o romské problematice. Na počátek opět připomenu
cíl, který bychom si dle mého mínění měli stanovit: Cílem je, aby Romové mohli a
chtěli pracovat a aby mohli a chtěli dobře a poctivě spravovat svůj majetek.
Již mnohokrát bylo řečeno, že cesta k tomuto cíli nepovede skrze jedno
zázračné opatření. Bude to cesta dlouhá a trnitá. Předpokladem řešení je, že
jednotlivá městská zastupitelstva si uvědomí svůj podíl viny na žalostném stavu
Romů. Pokud budou pouze poukazovat na jejich negativní jednání a postoje, k
řešení se nepřiblížíme. Řešení totiž bude vyžadovat aktivní spolupráci obou
stran.
1. Jakkoli jsem nepřítelem sociálního inženýrství a „silného státu“, jakkoli
vidím jako nebezpečné různé deformace trhu, státní zásahy a pozitivní
diskriminaci, jsem přesvědčen, že romskou otázku bez aktivního, pozitivního
přístupu státu vyřešit nelze. Bude tedy třeba formulovat promyšlenou politiku
pro řešení romské otázky.
Není tak dávno, co jsem sledoval televizní debatu leaderů všech politických
stran. Do této debaty vstoupil krátce na dálku i jeden z čelných romských
představitelů (a přiznám se, že pro mne nejvěrohodnější), pan Holomek. Ve svém
vstupu řekl, že stát vlastně žádnou romskou politiku nemá. Na to zareagoval
negativně pan Paroubek s tím, že pan Holomek asi vládní program nečetl. Jako
kdyby to, zda vláda má romskou politiku, bylo dáno tím, že někdo něco napíše a
někdo si to přečte. Kdyby totiž vláda smysluplnou romskou politiku měla,
neexistovalo by zde v současné době stále na tři sta romských ghett, přičemž
další stále přibývají.
Předseda lidovců pan Čunek má pravdu v tom, že státní politika sociální
podpory vůbec nehledí na problémy, s nimiž se potýkají obce. Zájmy státu a zájmy
jednotlivých obcí jako by se z nějakého důvodu v této věci rozcházely.
2. Předpokladem řešení romské otázky bude, že se na něm budou aktivně a
rovnoprávně podílet všechny strany, tedy stát, obce i Romové. Romové nesmějí mít
pocit, že někdo rozhoduje „o nás bez nás“, protože jakmile se. se někdo pokusí
řešit romskou problematiku bez Romů, zůstanou Romové pasivní a nevyřeší se nic;
v horším případě pak budou navrhovaná řešení bojkotovat. Pokud se za „řešení“
samozřejmě nebudou považovat kroky čistě represivní – pak by nebylo možné
očekávat spolupráci Romů vůbec.
Ano, Romové jako celek jsou na tom špatně. Z hlediska vzdělání, z hlediska
morálky, z hlediska sociálního. To ale neznamená, že se mezi Romy nenajdou lidé
šlechetní. Lidé, kteří něčeho pozitivního dosáhli.
Jedním z prvních kroků, který by nás tolik nestál a který by přitom mohl mít
dalekosáhlé pozitivní účinky, by bylo vyzdvihování romských vzorů. Sami Romové
potřebují vědět, že mají na koho být hrdí. Potřebují pozitivní vzory. A z
pohledu Romů – „šlechetní Romové potřebují vědět, že najdou u gadžů uznání“,
abych citoval. Většinová populace potřebuje opustit oblíbené klišé „ano, sem tam
se vyskytne ‚hodný’ cikán, ale to je výjimka, která potvrzuje pravidlo“.
Zde by mohly velmi pozitivní úlohu sehrát sdělovací prostředky.
Proč by nemohl významný deník či sledovaná celostátní televize pravidelně
sledovat životní příběhy Romů, kteří něčeho dosáhli, a tím napomoci rozšířit do
povědomí široké veřejnosti skutečnost, že existují a jejich počet roste?
Děti ve školách by se měly povinně učit alespoň základní fakta z romských
dějin, aby se už v ranném mládí včas učili vzájemnému respektu a snášenlivosti.
Romů je v ČR cca 250.000 a je s podivem, že se základní informace o této
národnostní menšině děti dozvídají téměř výhradně prostřednictvím subjektivních
zkušeností z blízkého prostředí, případně formou mediálně zajímavých kauz
sdělovacích prostředků. Měly by se dovědět, jak se po staletí většinová
společnost k Romům chovala. A měli by poznat alespoň několik výrazných romských
osobností, které dosáhly něčeho pozitivního.
Již v minulolosti jsem v různých dokumentech a článcích psal, že neexistuje
jediné opatření, které by romskou problematiku zásadně řešilo. Bude potřeba celá
řada různých opatření. Ne každá věc, která se osvědčila na jednom místě, se
osvědčí i jinde. Vždyť i mezi Romy je celá řada poměrně odlišných skupin! Žádný
krok by neměl být činěn s přehnanými očekáváními; nicméně měli bychom mít odvahu
zkoušet nové věci. Někdy jich budeme muset vyzkoušet několik, než najdeme tu
pravou. Podstatné však začít jednat co nejdříve, protože každý další den
ignorování reality přináší další problémy jak uvnitř naší země, tak naší země v
rámci EU.
4. Naprosto nezbytné je přesvědčovat Romy, že vzdělání se vyplatí. Odsunout
romské děti do zvláštních škol je sice jednoduché, ale dlouhodobě to problém jen
prohlubuje. Je třeba intenzivněji zřizovat nulté ročníky pro romské děti. V
základních školách, kde je výrazná romská menšina, by měla být zavedena romština
jako nepovinný předmět. Je třeba, aby do romských rodin docházeli dobrovolní i
placení asistenti, kteří budou dětem pomáhat s učením a jejich rodičům s
hospodařením. Je třeba najít klubovny pro romské děti, které nemohou psát úkoly
doma. Je třeba zakládat např. romské skautské oddíly, a kde je to možné,
podporovat i vznik oddílů smíšených.
5. Dalším bodem je přitažení zájmu církví. Právě v církvích by se mohla najít
celá řada dobrovolníků, kteří by mohli pomáhat v romských rodinách i v dalších
oblastech, nejen v již uvedené pomoci dětem a jejich rodičům..
A co politické strany? Máloco ukazuje bídu našeho politického života tak jako
skutečnost, že tato otázka, (která nás bude stát za deset dvacet let miliardy
korun ať po dobrém, nebo po zlém) , či lépe tento fakt politické strany
nezajímá. Kdyby přišly s rozumnými návrhy, pak u naší více či méně rasistické
společnosti,si naběhnou a hlasy spíše ztratí. Tak raději mlčí.
Ne, při řešení romské otázky se politické body v rámci čtyřletého volebního
období skutečně nasbírajt nedají. Ať si říká pan prezident co chce o
pseudohumanismu a falešném NGO-ismu, řešení romské problematiky v několika
následujících letech zůstane z velké části na dobrovolných nadšencích.
Na závěr mi dovolte přidat jedno moudro a jedno osobní heslo. Stará tchýně
dala mladé snaše radu k nezaplacení: „Co si nevyhladíš, to si nevytlučeš.“ Platí
to i pro náš vztah k Romům. Nebude to snadné, ale nezvládneme-li to po dobrém,
nezvládneme to ani po zlém.
A nyní to osobní heslo. Bylo to osobní heslo svatého Augustina. Měli by si ho
opakovat jak Romové, tak ti, kdo jim chtějí pomoci: „Mohli jiní, mohli jiné,
pročpak ty ne, Augustine?“
