Český stát má problém. V době hospodářské krize se na politické scéně objevil
nový politický subjekt bodující poměrně dobře na poli volebních preferencí.
Podle vlády malá strana svým neonacistickým populismem ohrožuje demokratické
základy státu. Proto podala návrh na její zrušení, najala si drahého advokáta a
nyní čeká na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který má o návrhu vlády
rozhodnout v únoru.
Podívejme se na příčiny problému. Kde se vlastně vzal? Jak se vytváří v zemi
známé utrpením svých lidí za nacismu pogromová nálada? Jak se dostala hnědá
strana z absolutní bezvýznamnosti až do popředí mediální zájmu? Jakými
prostředky a jakou taktikou se dosáhne relativně rychlý politický vzestup?
Živná půda pro krajňáky
Zaprvé potřebujete živnou půdu. Tu už dávno připravil populismus politiků typu
Jiřího Čunka, Ivany Řápkové, ale i Václava Klause. První z nich se jako neznámý
starosta moravského města Vsetín katapultoval na místo vicepremiéra. Stačilo, že
nahnal do činžáku u městské nemocnice spoustu „sociálně vyloučených“ rodin a
když přehřátý kotel vybuchl, postavil se do role ochránce města před nebezpečným
„vředem“. Rodiny vystěhoval do kontejnerů nebo do polorozpadlých domků mimo
Valašska, kde „jeho“ problémy pak mají vyřešit zoufalí starostové chudých
vesnic. Druhá z nich, primátorka Chomutova, města na severu Čech, nejdřív
přihlížela tomu, jak zadluženost města dosahuje astronomické výše, pak si vzala
na mušku sociálně vyloučené rodiny, které často dlužily městu jen banální
částky. Z nich pak udělala „nepřátele státu“, před kterými město zachrání právě
ona. Za třetí: příklad živitelů xenofobní půdy se často zapomíná. Prezident
státu se hlavně definuje tím, co nedělá a k čemu se zásadně nevyjadřuje. Zatímco
pravidelně jezdí na pietní akty českých a židovských obětí nacismu, na území
bývalých koncentračních táborů pro Romy se ještě ani jednou osobně neobjevil.
Dokonce se nechal slyšet, když Evropský parlament požádal o přemístění
velkovepřína z místa válečného utrpení Romů, že prý ve zdejším koncentračním
táboře Lety u Písku umírali „jen“ na tyfus. Proto by se podle něho problému
neměla věnovat příliš velká pozornost. Že by tím popřel jedné menšině českého
obyvatelstva rovná práva, to si zřejmě nepřipustí. Podobně se mimochodem
vyjádřil i europoslanec za KSČM Miroslav Ransdorf.
Čím více podobní populisté bubnovali za práva etnicky české většiny, aby si
„vylepšili“ svůj volební profil, tím více lidí se zajímalo o stranu, který žádá
na tomto poli radikální změnu.
Dostat se do medií v době hospodářské krize
Malé strany mají málo členů, minimum peněz a málokdo je zná. Obyčejný člověk se
o její existenci a případné přitažlivosti těžko dozví. Proto je třeba se dostat
do hlavního televizního zpravodajství. Přitom platí: I špatná reklama pomůže.
Dokud české hnědé spolky byly rozhádané, nikdo se o ně nezajímal. Změna nastala,
když se jedna z těchto stran rozhodla spojit se s pouličními rváči. V roce 2007 se
sešli v Havířově a dohodli se o budoucí spolupráci. Podmínkou ze strany
militantních neonacistů tehdy bylo, že strana musí veřejně sympatizovat s
proněmeckým nacismem a na jejím webu budou obličeje členů pouličních bojůvek
rozmazané, aby je policie nemohla identifikovat. Jejich „legálové“ se dostanou
na přední místa kandidátek strany, „ilegálové“ se postarají o mediální
atraktivnost akcí.
Výsledek dohody jsme mohli pozorovat při pokusech o pogrom v ulicích
litvínovského Janova a moravského Přerova. Desítky lidí včetně policistů byly
zraněny, ohromná škoda na majetku – a najednou jméno této strany znala celá
republika. Že by je veřejnost za to odsoudila? Ne ve větší míře. Hráli si totiž
na ochrance před údajně škodlivou menšinou. A v zemi, kde tato menšina je
neustále takto prezentovaná, taková propaganda pořádně zabere.
Ani německá Dělnická strana jménem NSDAP ve dvacátých letech 20. století dlouho
nebodovala. Ani v zemi silně rozšířený latentní antisemitismus na tom nic
nezměnil. Až když úderné oddíly (SA) ovládly německé ulice v boji proti podobným
bojůvkám komunistů a málo bojeschopné policii, stala se strana známým aktérem na
politické scéně. Přišla hospodářská krize, demokratické síly se nespojily proti
protivníkovi, nedohodly se na jejím zákazu. Najednou se „strana dělníků“ chopila
moci, zlikvidovala právní stát a zavedla Německo do další světové války. Recept
je tak jednoduchý, že dnes by ho měla každá demokratická společnost snadno
prokouknout. Ztížit důkladné úspěšné vyřešení problému ale může fakt, že činnost
takové strany a její medializace odvádí pozornost od skandálů představitelů
politické moci. Že by si představitelé nějakých stran nebo měst přímo přáli, aby
zmíněné bojůvky za ně provedly „špinavou práce“ a vyčistili rybník od údajných
„škůdců“? Anebo že by mlčící většina obyvatelstva s politickými sliby zmíněné
strany, kterou přece „žádný slušný člověk nemůže volit“, skrytě sympatizovala?
Pak by to byla těžší práce, než se nám dnes zdá.
Nastala epidemie – protilátky jsou
Kde začít? Ještě před volbami uzákonit v zákoně o politických stranách
ustanovení, že jakmile nějaká strana bude zakázaná, její představitele se po tři
roky nesmějí stát představiteli žádné další politické strany a nesmějí
kandidovat do státních, krajských nebo komunálních volených orgánů. Dále:
zakotvit v ústavě neústavnost stran, které urážejí oběti nacismu. Vyzvat školy,
aby důkladně a intenzivně informovaly žáky a studenty o škodlivosti nacismu.
Podporovat tvorbu uměleckých děl o životě příslušníků menšin, která jejich
mediální obraz uvedou na správnou míru.
Recepty jsou různé, zaleží na tom, co chcete jíst. Podle toho je třeba si
správný recept pečlivě vybrat. Jo, a nezapomeňte: Vždycky vařit podle návodu!
KAM DÁL?
Soud odročil Dělnickou stranu na neurčito
Dělnická strana je rétoricko-ideově spjata s nacismem
Ideové propojení Dělnické strany s nacismem
Pražský tramvaják podporoval neonacisty, zřejmě přijde o práci
Sokol doufá, že návrh na zrušení DS projde
Policie opět zatýká neonacisty, jsou mezi nimi i členové DS
