Reálný příběh: Co si myslíš, ty černá držko zlodějská? Já tě živím ze svých daní...

Skoro každý Rom to občas zažil. Vejdete do obchodu a prodavačky vás sledují na každém kroku. Stačí si prohlížet zboží o trochu déle, a už jste podezřelí číslo jedna. Nedej Bože jít s oblečením do kabinky a chtít si ho zkusit. My Romové nejsme pro většinu obchodníků nakupující, co utrácejí své peníze za jejich zboží, ale v první řadě jsme pro ně zloději. Proto se rádi vracíme do obchodů, kam chodíme pravidelně a kde nás prodavači i ochranka od vidění znají.

S rodinou bydlím ve městě na hlavní ulici. Byty jsou zde dražší, ale to je cena za dobrou adresu. V okolí máme kino, knihovnu, bazén, autobusové nádraží i velký obchodní dům se supermarketem v přízemí. Když jsme tam s dcerou začaly nakupovat, byly jsme nejdříve v hledáčku každé ochranky, ale časem nás už nikdo z ničeho nepodezříval a my se cítily během nákupu dobře. Nakupovaly jsme tam prakticky denně, jednou jsme se zapovídaly s prodavačkou u lahůdek, jindy prohodily pár slov s pokladní. Jako prodavačky tam zaměstnali i dvě Romky. Pokaždé nás pozdravily a někdy i upozornily na to, co měli zrovna ve slevě.

Toho dne jsem se necítila dobře. Bylo mi skoro dvaašedesát a už jsem začínala mít zdravotní potíže. Chtěla jsem rychle nakoupit a jít se domů natáhnout. Došourala jsem se pomalu do obchodu, vzala si malý košík a namířila si to rovnou k pečivu. Tam se mi trochu zamotala hlava, a tak jsem se přidržela regálu. Po chvilce ke mně přišla jedna z prodavaček.

„Copak vám je? Necítíte se dobře?“ zeptala se starostlivě.

„Ale… nějak se mi zamotala hlava,“ vysoukala jsem ze sebe.

„To je tím vzduchem tady,“ odběhla paní pro vodu. Pár doušků mi udělalo dobře a já se vydala směrem k drogerii, když mi došlo, že pořád nemám pečivo. Otočila jsem se, ale v cestě mi stál obrovský chlap s holou hlavou, dlouhým plnovousem, zavalitou postavou a obličejem rudým tak, že vypadal jako by usnul na rozpáleném slunci.

„No, no, ještě mě tady porazíš ty….,“ zahřměl nade mnou výhružně. Vytřeštila jsem na něj oči. Proč se mnou proboha takhle mluví? Pomyslela jsem si a nechtěla se dát.

„No dovolte, to vy mi uhněte,“ řekla jsem a chtěla jsem se mu obloukem vyhnout. Ale on měl nákupní vozík, kterým do mě narazil takovou silou, že jsem spadla na protější regál.

„Au! Zbláznil jste se?“ vykřikla jsem. Vysmál se mi a odfrčel do vedlejší uličky. Rozklepala jsem se jako osika, ale posbírala jsem se. Okolo nebyl nikdo, kdo by se mě mohl zastat. U pečiva mi vyhrkly slzy. Co to se mnou je? Asi stárnu, protože před pár lety bych ho vzala kabelkou po hlavě.

„Copak vám je?“ zeptala se zase ta prodavačka, co mi donesla vodu. Polkla jsem naprázdno a řekla jí, co se mi před chvilkou přihodilo. Vytřeštila oči a odešla o tom informovat ostrahu obchodu. Stoupla jsem si do fronty k pokladně.

„Koukni na tu cignu, jak mi krade z košíku!“ ozvalo se za mnou a já pochopila, že je to zase on – prodíral se ke košíku přede mnou.

„Nechte mě být! Kdyby tady byl můj muž, tak ze sebe takového chlapa neděláte,“ reagovala jsem už naštvaně.

„Co si myslíš, ty černá držko zlodějská? Já tě živím ze svých daní, tak já ti můžu říkat, co chci, ty cigoško smradlavá,“ křikl na mě a nenávist z něho jen sršela.

„Okamžitě nechte tu paní na pokoji!“ ozvala se jedna z prodavaček. „Co si to k ní dovolujte?“ pokračovala a přistoupila k němu blíž. Začala jsem o ni mít vážně strach.

„Je to cigoška! A když budu chtít, tak ji tady takovouhle fláknu!“ zvedl ruku, že mi dá facku. Byla jsem tak ohromená, že bych se ani nebránila. A pak se to stalo. Jeho rozmáchlou pravačku zarazila jiná, drobnější ruka. Nějaký mladík mu ji zkroutil za zády a srazil ho na kolena.

„Ty si tady nebudeš dovolovat na naše zákazníky! Ty už sem totiž ani nevkročíš!“ řval mu do obličeje můj zachránce. Přiběhli další chlapi z ostrahy a pevně ho tiskli k zemi. Byla jsem tak mimo, že mi ani nedošlo, že lidé ve frontě začali tleskat.

Vousáče odvezla přivolaná policie a já si konečně oddychla. Pořád jsem nedokázala pochopit, co se to vlastně před pár minutami stalo. Z myšlenek mě vytrhnul mladík z ostrahy.

„Viděl jsem na kameře, jak do vás narazil vozíkem. Běžel jsem dolů, ale ztratil se mi mezi regály,“ mluvil se mnou tónem, kterým se mluví s babičkou nebo mámou.

„Moc vám děkuju, že jste se mě zastal,“ řekla jsem třesoucím se hlasem a byla mu opravdu vděčná.

„To by snad udělal každý člověk s normálním rozumem,“ odpověděl mi. „Pojďte, doprovodím vás. Řekl jsem šéfovi, že si na deset minut odskočím,“ usmál se a nabídl mi gentlemansky rámě. Doprovodil mě až před vchod mého domu a já si uvědomila, že co jsem zažila, mě bude ještě chvíli strašit. Na druhou stranu jsem ale poznala hodného člověka, který se nebál zastat slabšího.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Objednávejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.