Včera se u nás v Děčíně hrál nějaký fotbalový zápas. Český ligový team hrál s
německým. Policejní manévry a spousta německých fanoušků v ulicích. Já poklidně
s manželkou zastavuji před hypermarketem a celý natěšený na lákavé ceny vcházím
do prodejny, Lenka jde rovně pro pečivo a já s dcerou v nákupním vozíku vlevo
směrem k masným výrobkům….
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA SERVERU AUTORA
Tesco, jako vždy plné vášnivých kupujících namlsaných slevovým
náboženstvím. Vtom několik metrů za mnou slyším oslavný chorál v německém jazyce.
Jak v blbém, klišovitém akčním filmu všichni nakupující mizí a v uličce jsem sám
s dcerkou v košíku. Hlas sílí a já rozeznávám melodii "dojčland, dojčland…".
Kouknu na dcerku a její strnulý pohled a rychle uvažuji…Prchnout?…..Mozek
říká utíkej! Vem holku do náruče a běž! Srdce říká, ani náhodou! Nikdo tě
nedonutí brát nohy na ramena. Vjíždím poklidně do sekce sportovního náčiní a
zastavuji u hokejek. Rychle uvažuji nad výhodou dlouhé hole, která bude útočníka
držet na distanc a svojí masivní čepelí odradí případné ataky. Zároveň přemýšlím
o dětské holi, se kterou bude manipulace snadnější. Široko daleko ani noha, hlasy
a řev se přibližují a dcera na mě hledí, oči vytřeštěné…..
Dřevěnou zbraň mám na dosah a poslouchám ten tvrdý a historicky zprofanovaný
jazyk…..čekám na slova jako "švarce"….."cikojne"……Nejsem ochoten uhýbat
rozvášněnému davu. Nebudu svojí holčičce předvádět slabost. Táta je tvé věčné
útočiště. Táta je ta zeď, přes kterou nic zlého nemůže projít a ublížit ti. Takže
milí fanoušci… jeden strkanec do zad… jedna slza na tváři Vanessky a
vymaluji s vámi tuhle uličku na červeno. Hlava nehlava, rozmlátím o vás všechnu
tu dřevěnou výstroj ……
Cítím jejich dech nasáklý výpary z českých piv a vtom zpoza regálu vybíhá
městský policista… neochvějně sám proti všem zřejmě, jelikož posily nikde
nevidím. Zdravím ho čau Venco, jelikož se známe od malička a on odpovídá na
pozdrav, aniž by zpomalil krok směrem k davu. Neotáčím se, neřeším, jelikož
cítím, že situace je v dobrých rukou toho muže zákona. Z myšlenek mě vytrhne
dětský hlas.
"Tatínku, koukej, boby."
"Miláčku, a jó, a jakou barvu mají ty boby?"
"Červenou jako jahůdka, tati." Šikula!
"To byli bubáci tatínku."
"Né, bubák přeci bydlí u nás ve sklepě, tam co je ta tma."
Již se opět soustředím na nákup nezbytných potravin, ale říkám si, že krizové
a vypjaté situace v nás vykrystalizují v zajímavé pocity a pudy. Pud sebezáchovy
pracuje u každého jinak… teda, alespoň u mě. Potencionální nebezpečí evokuje
různé pocity a reakce jsou proto nepředvídatelné. Jistě vím, že nezalezu nikdy
před ničím, ale všemu se pokusím čelit s bradou hrdě vztyčenou… Žádá si
tok mých myšlenek psychoanalýzu? Možná ano…..
Kam se poděli ti fanoušci z filmu "Muži v ofsajdu?" Proč jsem vůbec tuto
situaci vyhodnotil jako nebezpečnou? Proč symbolika na oděvech těchto lidí má
pramálo společného s klubem, jehož jsou příznivci, ale spíše koresponduje s
jejich pomatenou glorifikací idejí o čistotě rasové?
