Dnes je Den památky obětí komunistického režimu.
Vloni jsem se nad tímto dnem zamýšlela v tomto
článku. S ročním odstupem nemám mnoho co dodat. Snad jen to, že mne v
posledních týdnech zajímá až neuvěřitelné souznění mezi různými příznivci
totalitních ideologií a praktik. Krajní, chcete-li extrémní “levice”, “pravice”
a všelicos, co snad ani nelze zařadit, je sjednoceno nenávistí ke svobodné a
demokratické společnosti a k individuální svobodě člověka. Konečným cílem těchto
fanatiků pak není lepší svět, svobodnější a prosperující národ, ale pouhá
ochlokracie, vláda lůzy. O tom ale nikdo z nich nemluví.
Obávám se, že přežité kategorie dělící totalitáře pod různé kategorie jen
zamlžují fakt, že ve společnosti je nemalé procento lidí, kteří představují
nebezpečí při každých volbách nebo při jakékoliv krizi a zatěžují společnost
svým agresivním podivínstvím, zastrašováním, xenofobními kampaněmi, mnohdy
majetkovými a násilnými trestnými činy, ale vždy obsedantní snahou omezovat
práva druhých.
Kam vede hloupé nebo i pseudointelektuálské fantazírování o rase, národu,
“obyčejných lidech”, bílé Evropě atd. spolu s potlačovaným komplexem
méněcennosti, ukazují hroby obětí komunistického režimu stejně jako hroby obějí
jiných zločinných systémů, které vyrostly vinou lhostejnosti a lehkomyslnosti,
naivity a zbabělosti občanů. Proto totalitáři všech barev nenávidí občanskou
společnost, neboť ta, pokud je živá, jediná může vliv totalitních ideologů
omezit a marginalizovat.