Drtivá většina českých občanů samozřejmě nejsou žádní rasisté. Ale 90 procent
z nich má problém s Romy. Někdy z dobrých důvodů. Pokud někdo v anketě odpoví,
že by nechtěl žít v domě vedle romské rodiny, neznamená to automaticky, že je
rasista. Zkušenost mu říká, že nastěhovat se vedle romské rodiny skončí
problémem spíše, než když se nastěhuju vedle rodiny vietnamské, české nebo třeba
švýcarské. A má-li třeba manželku s miminkem, nechá si raději nadávat do rasistů
než riskovat, že se jeho blízcí nevyspí. Je jednoduché to kritizovat z bezpečí
vilových čtvrtí na Praze 6.
NEPŘEHLÉDNĚTE REAKCI NA TENTO ČLÁNEK
Pravicový extremismus obhajovaný „objektivitou“
Zápalnou láhví ve Vítkově, po které zůstala v nemocnici ležet těžce popálená
dvouletá romská holčička, vyvrcholil horký půlrok, plný pochodů ostrých hochů s
holými lebkami po ulicích českých a moravských měst.
Politici se opět – jak bývá zvykem po takové šokující události – probudili ze
zimního spánku a připravili několik dalších strategií a manuálů… Ministr
vnitra pak chtěl Dělnickou stranu – dnes největší zastřešující
extrémně-pravicovou organizaci – rovnou zakázat už za její pochod v Litvínově.
Soud to odmítl. Dle mého názoru správně. Ne proto, že by si to Dělnická strana
nezasloužila. Jenže tudy cesta nevede. V západním právním státě trestáme činy a
ne myšlenky. A Dělnická strana ještě žádný trestný čin nespáchala. Její myšlenky
– jakkoliv ohavné – nestačí na zákaz. Zakázaná ostatně není ani strana
komunistická, která má – na rozdíl od té Dělnické – na rukou prokazatelně krev
tisíců obětí.
Podívejme se blíže na Dělnickou stranu a zkusme na chvíli zapomenout na to, o
jaké partičce to tady vlastně mluvím. Představte si stranu, která uznává ideové
a historické kořeny antického a křesťanského myšlení. Staví se proti
velkokapitálu. Je proti jakémukoliv zahraničnímu angažmá. Jako prioritu uvádí
boj s nezaměstnanosti. Odmítá dělení na pravici a levici, staví se do role
obhájce malého obyčejného slušného českého člověka. Odmítá přenášení dalších
pravomocí z ČR do Bruselu. Chce omezit imigraci a zrušit podpory pro
přistěhovalce. Je pro jednokomorový parlament. Chce zrušit státní dotace
politickým stranám. Je pro přímou volbu prezidenta. Znovuzavedením domovského
práva omezí počet bezdomovců. Požaduje přijetí zákona o ochraně života od samého
početí až do přirozené smrti. Zákaz homosexuálních sňatků. Trest smrti pro
masové vrahy. Omezení volného prodeje pornografie. Prošetření privatizačních
podvodů. Vrácení prestiže řemeslům. Podpora zemědělcům a venkovu. Podpora
bydlení mladým rodinám, reforma školství, návrat k vlastenectví atd. atd.
Myslím, že nemálo posluchačů Proglasu by s řadou těchto bodů souhlasilo. Já
ostatně také. S některými body. Přitom jde o program extremistické Dělnické
strany. Přečíst si webové stránky Dělnické strany je velmi poučné a přitom to –
obávám se – dělá málokdo. Je to velmi dovedně namíchaný mix, přesně pro jejich
cílovou skupinu: chudší, méně vzdělané, většinou slušné obyčejné lidi. Ti
nevědí, co se za těmi hochy skrývá, jakou mají minulost. Že jejich manifest a
symboly podezřele připomínají ranou Německou dělnickou stranu, později známou
jako Národně-socialistická německá dělnická strana, zkráceně – nacisté. Ostatně
Dělnická strana se k termínu “nacionální socialismus“ otevřeně hlásí. Lze to
ovšem příznivcům Dělnické strany vyčítat?
Extremisté nespadli z nebe. Musí tu být nějaké objektivní problémy. Problémy,
které nikdo jiný neřeší. Není to jen tak, že lidé na litvínovském sídlišti Janov
mávali pochodujícím skinheadům. Mávali jim obyčejní lidé, maminky s dětmi,
důchodci. Pochybuji, že by šlo o nějaké přesvědčené neonacisty. Jen to bylo
poprvé, co někdo projevil zájem o to, kde a jak žijí. Že se z jejich slušného
sídliště během několika let stalo místo, kde se bojí jít na nákup. Že kvůli
sestěhování tzv. problémových občanů klesly ceny jejich bytů z milionu na 200
000, zatímco v okolí ceny naopak závratně rostly úměrně s tím, jak se každý, kdo
na to měl, snažil ze sídliště odstěhovat. Že se policie bála místních gangů,
které se bez obav prohánějí po sídlišti. Kde byli ostatní politici? V bezpečí v
Praze… Takže přišli hoši z Dělnické strany… a uspěli.
Bohužel, když někdo na tyto problémy upozorní nebo je začne řešit jinak, než
jen prázdným tlacháním, sesypou se na něj profesionální obhájci lidských práv a
padají obvinění z rasismu a xenofobie. Vyprávět by o tom mohl Jiří Čunek, který
– přes všechny své chyby – byl prvním politikem, který s tím něco začal dělat.
Nebo nynější chomutovská starostka Ivana Řápková.
Jak z téhle šlamastiky ven? Drtivá většina českých občanů samozřejmě nejsou
žádní rasisté. Ale 90 procent z nich má problém s Romy. Někdy z dobrých důvodů.
Pokud někdo v anketě odpoví, že by nechtěl žít v domě vedle romské rodiny,
neznamená to automaticky, že je rasista. Zkušenost mu říká, že nastěhovat se
vedle romské rodiny skončí problémem spíše, než když se nastěhuju vedle rodiny
vietnamské, české nebo třeba švýcarské. A má-li třeba manželku s miminkem, nechá
si raději nadávat do rasistů než riskovat, že se jeho blízcí nevyspí. Je
jednoduché to kritizovat z bezpečí vilových čtvrtí na Praze 6.
Většina společnosti má plné zuby toho, že jsou Češi označováni za rasisty
(například zde), když problém je ve své podstatě sociální a ne rasový. Většině
lidí je jedno, jestli je někdo černý nebo bílý. Záleží na tom, jak se chová.
Většina Čechů doufám chápe, že Romové to mají těžší a že je velmi obtížné se sám
dostat ze dna společnosti. Proto ANO terénním programům. Obdivuji se lidem,
kteří na místě sysifovsky pracují s romskou komunistou, bojují s lichváři,
zločinem, drogami, zkorumpovanými romskými předáky, nezájmem úřadů a občas i
otevřeným rasismem okolí. Ale nic nepůsobí tak demoralizujícím dojmem, jako
pohled na ostentativní zneužívání sociálních dávek. Nápis “Gádžové makejte, ať
se máme líp“ pak musí celkem přirozeně každého nadzvednout ze židle. Snažit se
pak tzv. znevýhodněné menšiny nějak zvýhodňovat, to je velmi dvousečnou zbraní.
Upřednostňování Romů, byť vedené dobrými úmysly, vyvolává rasismus a xenofobii u
většinové společnosti. Romové, stejně jako kdokoliv jiný, musí sami prokázat
iniciativu a snahu o zlepšení své situace. Musí pochopit význam vzdělání a
práce. Aktivní začleňování je musí motivovat. Sociální stát bohužel vedl řadu
lidí u nás k přesvědčení, že pro obživu není nutno pracovat. Tento přístup je
ovšem onou příslovečnou cestou do pekel, na konci které máme pasivní,
demoralizované a společensky izolované skupiny, které vyvolávají u většinové
společnosti odpor. Co si dnes řeknou lidé, když si přečtou, že by stát měl více
podporovat porodnost? Zabručí cosi v tom smyslu, že se “zase cikáni budou
množit…“
Jenže co dělat, když ani nevíme, kolik u nás Romů je? Ve sčítání lidu se k
romské národnosti přihlásilo 11 746 osob. Ve skutečnosti je u nás Romů 150 000 –
300 000. Neexistuje jasná, legitimní a důvěryhodná reprezentace Romů jako celku.
Bavíme se o menšině, kde se drtivá většina jejích členů není ochotna přihlásit
ke své národnosti nebo ji jinak artikulovat. Máme se více zaměřit na maximální
uchování romské svébytnosti nebo se raději zaměřit na co největší integraci do
většinové společnosti? Nevíme… Zatím jsme udělali jen to, že se Cikánům
začalo říkat Romové a Romům sociálně vyloučení.
Vysíláno 7. května 2009 Rádio Proglas
