„Skupinka Romů přepadla mladíka.“ „Na romské mladíky se zřítila střecha.“ „Romové se cítí diskriminováni paušalizací, po níž sahá většinová společnost.“ Několik titulků, vět, které můžete stále ještě nalézt v médiích. Nemyslím si, že novináři nás chtějí poškodit. To opravdu ne.
ČTĚTE TAKÉ
Jak se vyjadřovat o Romech v médiích?
Navíc si myslím, že čeští novináři ve srovnání s některými kolegy z jiných posttotalitních zemí jsou v informování o minoritách v podstatě seriózní nebo se minimálně o serióznost a korektnost snaží. Řada z nich ale také tápe, kdy etnický původ zmiňovat a kdy je naopak nepodstatný. Ačkoliv již existují příručky, etické kodexy, stále ještě není úplně jednoduché rozpoznat, kdy etnicitu, národnost nebo jiný znak příslušnosti k nějaké minoritě zmiňovat a kdy ne. Poučka „pouze tam, kde sehrává etnický původ podstatnou roli“ je zřejmá jen ve výjimečných případech, jako je například rasově motivované násilí.
Často ale novinář musí vlastně velmi přemýšlet a zvažovat. Vím to z vlastní zkušenosti, a nejen televizní nebo rozhlasové práce orientované na „obecná témata“, ale i ze zkušenosti šéfredaktorky menšinového měsíčníku. I my ledaskdy velmi automaticky v Romano voďi, a všimla jsem si toho i u jiných romských médií, zmiňujeme původ tam, kde vlastně možná ani není tak nezbytný. To je jedna část diskuse; druhou tvoří otazníky nad tím, jak mají hovořit Romové, kteří jsou novináři oslovováni a dotazováni na záležitosti romské. Jen o věcech pozitivních? Přistupovat na zjednodušující paušalizaci? K námětu této komentované události mě přivedly tři schůzky a řada článků. Vlastně o tom, jak psát nebo mluvit o Romech, případně jiné minoritě, uvažuji neustále.
Zhruba celých dvanáct let, kdy se této tematice věnuji. A nejsem sama. Svědčí o tom již tři schůzky převážně mladých Romů, ale i Neromů, které medializace zajímá rovněž. Zorganizoval je Vojtěch Lavička na popud Milana Pešíka, který stojí za kapelou Gipsy.cz. Vojtu řada lidí zná, právě on je jedním z těch, kdo se k tzv. „romské tematice“ vyjadřují velmi často. V poslední době razí teorii, že je třeba v médiích zaujímat novější postoj. A také tak činí. Vyzdvihuje zodpovědnost Romů za vlastní osud zejména v závislosti na práci. Zkráceně, kdo nepracuje, nechce na sobě makat, nezaslouží si pomoc společnosti, alespoň ne dlouhodobou. Samozřejmě není první, kdo to říká. Vybral si na to ale dobu, která je, jak se zdá, velmi příhodná. A tak stojí nejen skupinka lidí, které jsem zmínila, ale vlastně my všichni před rozhodováním, jak a kdo za nás má mluvit, zda vůbec někdo má právo za Romy mluvit.
I když však dojdeme náhodou k názoru, že nikoliv, vždycky budou novináři někoho z nás, vás oslovovat a ty názory budou chtít vědět. Jde tedy o to, utřídit si, které ventilovat, jak formulovat a kdo by to měl dělat. Možná víc než jindy je aktuálnější otázka, zda se o Romech dá vůbec mluvit paušálně, a druhá, která je s touto v podstatě v rozporu, zda se alespoň jistému druhu zevšeobecňování může nějaká minorita vyhnout. Co si přejí samotní Romové, ti běžní, které můžete potkat i na ulici? Pokusili jsme se to zjistit. Zajímalo nás, jak oni vnímají Romy i Neromy, kteří vlastně hovoří i o nich a ovlivňují pak i pohled na ně samotné. Už na zmíněných schůzkách jsme si totiž museli, ale to je snad dobře, vysvětlovat své postoje a názory na tuto věc. Samozřejmě se trochu v přesvědčení, co kdo vůbec říkat může, za koho a jakým způsobem, rozcházíme. Je to ale začátek debaty a nás zajímá velmi i váš názor. Co si myslíte, má prostě Rom hovořit jen o romských věcech, vysvětlovat je a tím se možná do toho jistého druhu „zevšeobecňování“ nechat vtáhnout, nebo se máme naopak věnovat celospolečenských otázkám, všem, a tu romskou nikterak nevyčleňovat? Jde to vůbec? Asi ano, máme přece romské novináře, zpěváky, sportovce atd., kteří romský původ neprotežují, přitom jej ale nezapírají. Prostě chtějí zpívat, hrát, boxovat nebo cokoliv jiného a ne se neustále zabývat „romstvím“. A mají na to právo, svatosvaté. Máme tu ale i ty, kteří se prostě k postavení Romů a jejich vnímání společností vyjadřují.
Co s tím? Mají mluvit jen za sebe, svoji rodinu? Jak co nejobjektivněji zodpovědět žurnalistovu či moderátorčinu otázku, aniž bych se nedotkl nějaké rodiny a přitom hovořil pravdu? Je to těžké, velmi těžké, zvláště zvážíte-li, že Romové nejsou jednolitá masa patřící k jedné společenské, intelektuální vrstvě. Pocházíme z různých rodin, někdo volí pravici, někdo levici, řada nikoho, ale kolik Romů ve skutečnosti volební urny a volební proces ignoruje, stejně jako kolik Romů nepracuje nebo pracovat nechce, kolik jich nechce posílat děti do školy atd., se přesně neví, přesto se neuvěřitelně hazarduje s čísly. Můžete se dočíst nebo slyšet velmi často, že většina z nás nevolí, většina Romů pracovat nechce, většina je rasistů naruby a většina z nás hodlá parazitovat na sociálním systému. Docela by mě zajímalo, kolik lidí opravdu tu většinu může představovat. Třeba bych byla nemile překvapena, třeba ne, ale byl by to fakt, takhle se pohybujeme jen v úrovni předpokladů a ty umějí být, jak dobře víme, stereotypní. Chceme-li proti stereotypům bojovat, musíme znáte pravdu a pravdu říkat, velmi opatrně a na druhé straně také velmi statečně. Jenže ani pravda není univerzální a má mnoho nuancí, nazíráno vždy pohledem různých lidí, třeba i různých odborníků. Spíše než o jednoduché pravdy jde tedy možná o nabízení úhlů pohledu…
