V poslední době došlo k výbušnému vzplanutí nenávistných emocí a násilným
střetům mezi stoupenci scestného radikalismu a romskými komunitami. Radikálové
se sdružují ve stranách – Dělnické a Národní. Jelikož mají schválenou registraci,
mohou veřejně působit a šířit své názory bez omezení. Své smýšlení podporují
hrubými výpady a nevybíravými prostředky. Narušují pokojné soužití našich
spoluobčanů a pěstují programovou nesnášenlivost. Ač všechna jejich veřejná
vystoupení měla zjevné znaky rasismu, dosud příslušné státní instituce neměly
odvahu jejich činnost zakázat. Bohužel radikálové těchto politických uskupení
mají dokonce podporu části naší občanské veřejnosti, jak se ukázalo například
během posledních událostí v Janově na severu Čech.
Protože dosavadní zkušenosti mluví samy za sebe, je naprosto nutné, aby tyto
strany byly zakázány. Pokud se tak stane, a já doufám, že co nejdříve ano, jistě
se ozvou hlasité protesty některých jedinců a skupin, že je to omezování
občanské svobody. Zazní demagogické tvrzení, že se vrací totalita. Pro svobodné
působení občanských uskupení a politických stran je však zásadním předpokladem,
že nebudou narušovat pokojné soužití občanů a nebudou se uchylovat k násilným
prostředkům při propagaci svých netolerantních názorů. V tomto případě obě
jmenované strany tyto zásady porušily a porušují. Svoboda projevu má své
hranice.
Kdo jsou tito stoupenci „očisty“ české společnosti od nepohodlných minorit? Zdá
se mi, že za svými agresivními výpady skrývají svou osobní zbabělost a
slabošství, a proto hledají dav, kde se mohou vybít. Pronášejí hesla, o jejichž
dosahu nemají ani tušení. Protože neznají ze své zkušenosti strasti a hrůzy
rasové nenávisti ve 20. století, zaslepeně a s běsněním chtějí aplikovat ve
vztahu k rasově odlišným princip kolektivní odpovědnosti. Hrůza, z níž naskakuje
husí kůže! Je nutné jejich projevům zabránit nejen zákazem oněch stran, ale i
důsledným trestným postihem brutálních jednotlivců. Na policii vynakládá stát z
našich daní nemalé finanční prostředky a nezřídka pozorujeme, jak je v těchto
situacích liknavá. Někdy se zdá, že dokonce někteří její příslušníci s radikály
souhlasí. I politici musí říci své jasné NE a prosadit příslušná opatření.
Katolická církev podle svých možností k romským komunitám nezůstává lhostejná. V
některých diecézích působí kněží, kteří se speciálně věnují Romům. Nejen mezi ně
chodí, ale organizují různá pastorační setkání, snaží se jim pomoci překlenout
překážky k většinovému obyvatelstvu. Pomáhají charitativními a vzdělávacími
aktivitami. Povzbuzují je k tomu, aby se necítili jako občané druhé třídy. Nemám
podrobný přehled, co vše se v této oblasti ze strany katolické církve děje, ale
jen namátkou zmiňuji práci kněží ve Šluknově a v Brně. V Českém Krumlově působí
jáhen romského původu. Na Svatém Kopečku u Olomouce se konalo několik poutí pro
Romy. Jezuita František Lízna se věnuje propuštěným vězňům, mezi nimi i romským
/při sčítání lidu si demonstrativně zvolil romskou národnost/. Jsem si dobře
vědom, že vyřešit a zajistit pokojné soužití Romů s ostatními není záležitostí,
která by se dala uskutečnit v krátkém čase. Je to běh na dlouhou trať. Sám nemám
po ruce účinný a okamžitě působící návod. Rád bych jen poznamenal, že i sami
Romové se musí zamyslet nad sebou a mít odvahu vidět chyby i na své straně. Je
pro ně velikým svodem, že mají otevřenou dlaň a pokládají za samozřejmé pobírání
velkorysých sociálních dávek. Dávky nejsou vždy správně nastaveny a nepodněcují
aktivní přístup k hledání pracovních příležitostí. Dávky by měly být důsledně
podmiňovány docházkou romských dětí do škol. Zájem o dostupnou kvalifikaci a
vzdělání u romské mládeže by umenšil, nikoli naráz vyřešil neblahý stav
nezaměstnanosti. Romové by měli vzít více do úvahy, zda berou na své sousedy při
stávajícím životním stylu dostatečný ohled. To vše jsou citlivé otázky, nad
nimiž nemohou mávnout rukou a čekat na bezbřehou trpělivost společnosti. Je
politováníhodné, že romské elity se ne vždy k Romům hlásí.
Závěrem: jasné NE rasismu, násilí, agresivitě, nenávisti radikálů a ochota Romů
osvojovat si to pozitivní ve společnosti, což vůbec neznamená asimilaci a ztrátu
jejich svébytnosti.
