Petr Uhl: Když k šíření nenávisti k Romům přispívá i česká policie…

Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. To jsou slova dnešního trestního zákona (ustanovení § 356 trestního zákoníku), který upravuje stejný trest i pro případy srocení či spolčení ke spáchání trestného činu podněcování k nenávisti. Ještě přísnější tresty stanoví pak pro toho, kdo k takové zášti podněcuje veřejnou počítačovou sítí nebo tak činí při aktivní účasti na činnosti skupiny, organizace nebo sdružení, hlásající diskriminaci, násilí či nenávist, například rasovou, etnickou, třídní, náboženskou nebo i jinou.

Tyto zákazy veřejného projevování nenávisti a podněcování k ní tu platí až od začátku roku 1992, kdy je – ještě v Československu – prosadily orgány Rady Evropy přes provinciální a národovecký odpor místních konzervativních (pravicových i „levicových“) politiků a dokonce i některých právníků. Ti ovšem argumentovali svobodou slova. Tu „jsme“ získali listopadovou revolucí, a nesmíme ji přece nijak omezovat. Jenže v Evropě, tedy v členských státech Rady Evropy a dnes i ve státech Evropské unie, jsou jiná pravidla a i jiné tradice než v USA, kde často platí zásada oportunity (účelnosti) trestního stíhání, uplatňovaná volenými šerify a státními zástupci a kde o vině nerozhoduje soud, nýbrž lid prostřednictvím porotců.

Český stát je povinen trestně stíhat každý trestný čin

V Evropě je ale svoboda slova vždy podmíněna odpovědností a uplatňuje se tu zásada legality (zákonnosti). Tu vyjadřovalo už čtvrté basilejské kompaktátum. V dobové češtině se tam uvádělo, že „smrtedlní hřiechové“ musejí být, a to bez ohledu na společenské postavení hříšníka, „staveni a kazeni“ (rozuměj trestáni), a to těmi, kteří „k tomu ouřad mají“, tedy světskou mocí – dnes soudy, prokuraturami a policií. Už od Rakouska-Uherska to vyjadřuje věta z trestního řádu, tedy československého a nyní i českého, že prokurátor, dnes tedy státní zástupce, „je povinen stíhat každý trestný čin, o němž se dověděl“: Výjimky v oblasti brachiálního násilí se týkají například nutné obrany, krajní nouze nebo způsobilosti pachatele, například kvůli věku nebo kvůli imunitě či indemnitě, a většinou je dost jasně stanoví už zákon, ne tedy teprve státní zástupce či policejní orgán.

Za 25 let, kdy tu zákon postihuje podněcování k nenávisti, se naštěstí jeho podmínky ještě zpřesnily. Za nejvýznamnější považuju judikaturu, podle níž cílem nenávistného štvaní může být nějaká osoba nejen pro svou skutečnou příslušnost k etnické, rasové, náboženské nebo společenské skupině, nýbrž i pro svou příslušnost domnělou, údajnou či smyšlenou.

Zločiny z nenávisti

Zvrácené životní postoje jako rasizmus (včetně anticiganizmu), nacionalizmus, šovinizmus, sexizmus či homofobie samy o sobě ovšem trestnými nejsou, ale při zákonném trestním postihu jednání, jež z těchto prostojů pramení – včetně důsledného postihu zveřejňovaných výroků – se orgán činný v trestním řízení často rozhoduje, zda místo obvinění z trestného činu (přečinu) „podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod“ nebo vedle takového obvinění nepoužije právní úpravu jiných trestných činů.

Nejčastěji jde o přečiny (tedy trestné činy s možným trestem až do pěti let odnětí svobody) „násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (běžná forma je vyhrožování smrtí nebo jiným násilím), „nebezpečného vyhrožování“ a „nebezpečného pronásledování“ (mohou být etnicky či sociálně motivovány), nebo o „hanobení národa, rasy či etnické nebo jiné skupiny osob“, který tu existoval už za starého politického režimu.

V závažnějších případech je nutno zjistit, zda takové verbální projevy nebyly zločinem (s trestem i nad pět let odnětí svobody) či dokonce zvlášť závažným zločinem (s horní hranicí trestní sazby alespoň deset let) ve formě přípravy „útoku proti lidskosti“, přípravy „apartheidu a diskriminace skupiny lidí“ nebo trestného činu „založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka“ či projevu sympatií k takovému hnutí. Češi mají holubičí povahu, jak všeobecně známo, přesto tu však někdy přicházejí do úvahy i zločiny „podněcování útočné války“ a „styky ohrožující mír“, většinou pramenící z geopolitické podpory zájmů USA.

Anticiganizums ve šluknovském výběžku

K úvahám o anticiganistických a i jinak rasistických trestných činech jsem se dostal po četbě rozhovoru s Idou Kelarovou, zveřejněném nedávno internetovými novinami Romea.cz. Děti jejího pěveckého souboru Čhavorenge (což v romštině znamená „Dětem“), se staly v srpnu v dětském prázdninovém táboře obětmi nenávistných útoků. Tábor Romano Drom byl v Jiřetíně pod Jedlovou, ve Šluknovském výběžku, poblíž Krásné Lípy, kde škola segreguje romské děti. Zřejmě genius loci. Redakce Romea.cz, a to oceňuju, doplnila velmi umírněné a neemotivní líčení Idy Kelarové vlastním článkem Adély Gálové. Nedalo mi to ale, a připojil jsem proto i výklad trestněprávních souvislostí.

Jak uvádí nejen Ida Kelarová, ale i další přítomné osoby, jednání sprostě rasisticky nadávajícího, smrtí vyhrožujícího a střílejícího muže nepochybně vykazovalo znaky trestných činů, o nichž píšu v tomto textu výše. Mnohem závažnější však je, jak Policie České republiky, tedy státní orgán, pověřený potlačováním trestné činnosti, tedy jejím „stavěním“ a „kazením“, s oznámením o trestném jednání onoho muže naložila. Protože se starám o to, aby se moje články dostaly do rukou více než stovky právníků (počítaje v to i státní zástupce), považuju svou občanskou povinnost oznamovat trestné činy, o nichž jsem se hodnověrným způsobem dozvěděl, za splněnu.

Když chybí demokracie i právo

Je to natolik křiklavý případ, že si nedokážu ani představit, že by státní zastupitelství, GIBS, Policie České republiky a Chovancovo Ministerstvo vnitra neprověřovalo trestněprávní odpovědnost místních policejních příslušníků (kteří „mají své postupy“) z hlediska možného spáchání trestných činů úředních osob, ať už úmyslného nebo nedbalostního. V této zemi ovšem neexistují demokratické politické síly. Nemohu za ně považovat kvůli jejich xenofobním postojům, ať už z vládního tábora, v němž perlí Miloš Zeman, Andrej Babiš, Milan Chovanec nebo Stanislav Křeček, nebo z opozice, ať už jde o komunisty, ODS nebo otevřenou krajní pravici. V postojích k uprchlíkům, cizincům a Romům to vychází téměř nastejno.

V diskusi pod zmíněnými texty v Romea.cz se pak objevil jeden z mnoha desítek právních bludů, jehož se tu v lítém boji proti evropskému a i českému právu užívá jako klacku na Romy, uprchlíky, bezdomovce, zdravotně postižené, na muslimy či na gaye nebo třeba i ženy, zejména feministky. Jakékoliv odstraňování znevýhodnění osob z těchto nejvíce zranitelných skupin se tu odmítá jako nezasloužené „zastávání se“, či „zvýhodňování“, narušující údajnou rovnost lidí před zákonem. Prý je to pozitivní diskriminace, rasizmus na ruby.

Je to demagogický nesmysl. I v českém právu platí: „Za rasovou diskriminaci nejsou považována zvláštní opatření, učiněná výhradně pro zajištění přiměřeného rozvoje některých rasových nebo etnických skupin nebo jednotlivců, kteří potřebují takovou ochranu, jež může být nezbytnou k tomu, aby jim zabezpečila rovné užívání nebo výkon lidských práv a základních svobod.“ Podobná úprava platí nejen o romských dětech, které tu jsou jednou z nejohroženějších skupin společnosti, ale i o dalších skupinách.

Svoboda šířit nenávist není svoboda

Práva a svobody, zaručené ústavním pořádkem (kromě Velké Británie, která ústavu „moudře“ nemá) a zajištěné zákony a evropskými a mezinárodními právními normami a závazky jednotlivých států, mají vždy zákonné hranice. Ty přiměřeně chrání práva a svobody jiných osob a také veřejných statků – pořádku, bezpečnosti, zdraví, morálky a obecného zájmu. Nejvýznamnější lidská práva – právo na život a na lidskou důstojnost, právo nebýt mučen či diskriminován, nebýt nezákonně vězněn či podroben nucené práci, a také právo na svobodu slova, svobodného projevování víry a náboženství, pohybu a pobytu, pokojného shromažďování a svobodného sdružování a také právo na řádné, spravedlivé soudní (a správní) řízení – může zákon omezit mnohem méně než ta práva, u nichž zákonodárce obtížně hledá vyváženost mezi dvěma základními právy, například právem každého na informace a právem na ochranu před zveřejňováním osobních údajů nebo právem vlastnit majetek a ochranou veřejného zájmu.

A co s rozdíly mezi evropským a americkým právem? Takových napětí je v Evropě a ve světě více. Je tu například značná odlišnost ostrovního (britského) a kontinentálního pojetí práva, rozdíly mezi zeměmi práva zvykového a psaného nebo podle napoleonských tradic. Evropa i svět směřují ke spojování a sjednocování při zachování odlišností, především kulturních, méně již právních. Ty ostatně značně přispěly k současnému a podle mne nešťastnému brexitu, který vrací Evropu o padesát let zpátky. Sjednocování se ale nebude uskutečňovat, doufejme v to aspoň, přibližováním Evropy k americkému právu s jeho klientelistickou mocí peněz, přežívajícím trestem smrti a stále převažujícím odplatovým (retribučním) pojetím trestu.

Zkušenosti poslední čtvrtiny dvacátého století jsou alarmující. Část Evropy se odvrátila od demokracie (a je jedno, zda od parlamentní, participativní či přímé). Východoevropské (a také středoasijské a další) státy vyháněly čerta ďáblem. Překonávaly totiž státněsocialistickou diktaturu postupným přijetím nedemokratických zásad vůdcovství (amerického leadershipu), kdysi zvaného v sovětském modelu единоначалиe, a ve státním měřítku vytvořily poloprezidentské nebo i prezidentské systémy s „přímými volbami“.

V každé zemi, na Ukrajině, v Ruské federaci, v zemích vyšegrádské čtyřky, ale i ve Francii a v Německu, nebo třeba v Řecku či nově v Turecku, se vede zápas o demokracii, tedy o právní stát, zaručující základní svobody. Ida Kelarová a redakce Romea.cz se při tomto zápase daly na správnou stranu.