Petr Pithart: Vládo, máš skandál

Ten skandál se táhne dvacet let a všichni, i všechny vlády, věděly a vědí, o co jde. Už mimo politiku jsem s kýmsi natáčel naléhání na některou z tehdejších vlád, lhostejno jakou, ať konečně přijme komplexní zákon o sociálním bydlení.

Žádná vláda v tom neudělal nic užitečného, maximálně přisypala něco na dávkách, které – kupodivu, kdo by to předpokládal, že? – se nějakou záhadnou cestou ocitly v kapsách „domácích pánů“.

Jak vydělat na bídě

Pořád tím pokračujeme ve vysídlování a devastaci Sudet. Ten kraj, vlastně ty „okraje“, jsme zbavili nevinných i vinných Němců, máme pořád špatné, tedy nevypořádané svědomí, a tak tam vršíme chybu za chybou.

Tak to přece bývá: zhřešil jsem a když to neuznám úplně, a nelitují toho dost, nekaji se, tak v jakési druhotné zběsilosti pak pokračují v prvním hříchu jiným hřešením, jak se mi chce ten první hřích překřičet.

A tak tyto vysídlené kraje mnohde vysídlujeme dál: ani Němci, ani Cikáni! Ty druhé vyháníme ze špatného do ještě horšího.

Konkrétně tedy ti, kteří průmyslově vyrábějí na jedné straně jejich bídu a na straně druhé své bohatství. To vše v rámci litery zákona. I zákony ale mohou být zmetky, pro některé však zmetky výhodné a lukrativní.

Došlo to tak daleko, že už i prezident se opatrně ptá, jestli by se to nemohlo vyřešit chirurgicky, vyvlastněním těch vybydlených bytů. Dalo se vytušit, co bude následovat: vyděšený jek těch, kteří soudí, že takové vyvlastnění by byl asi konec svobody a demokracie.

Řekněme si ale, že u nás vyvlastnit majetek lze. Ano, jen zákonem, tedy jen se souhlasem obou komor Parlamentu, a ano, jen za náhradu. Tedy ne jako za Beneše (část velkého soukromého majetku) či za Gottwalda (menší část, za to však zvlášť nelidským způsobem, vzpomeňme na vysídlování „kulaků“).

Též očekávám, že se ozve řev, pravděpodobně odkudsi z pravice, že se tím nápadem řítíme ne do socialismu (či snad rovnou do severokorejského totalitního komunismu).

Celý vyspělý svět ale za ta staletí, kdy se vytvářelo jeho bohatství, střídavě vyvlastňuje a privatizuje, aniž upadá do extrémů.

Ano, je to někdy ubohá metoda pokusu a omylu, ale není to zdaleka vždycky boj kapitalismu se socialismem. Celý vyspělý svět to zkouší tak i tak. V takovém světě nevede vyvlastnění k Velké říjnové, ale k odpovídajícím náhradám za vyvlastněný majetek.

Chirurgický nůž na Sudety

Na našem severu, v Sudetech, ale nejenom tam, to chce ve věci možného vyvlastnění chirurgický nůž. Tkáň je už místy odumřelá, ale žijí, či spíše živoří v ní lidé, naši občané. Na které ovšem většinově kašleme.

Ta místy odumřelá tkáň, pořád ty Sudety jsou nejprve vysídlené a dnes osídlované bezcitnými obchodníky s chudobou. A my se na to skoro denně díváme na obrazovkách televizorů. A máme pocit, že se nás to netýká, protože jsou to „holt ty Sudety“, „holt ti cikáni!“ Stydím se za to.

Aby bylo jasno. Po vyvlastnění nevolám, jen je připouštím, když všechny dosavadní pokusy všech vlád za posledních dvacet let selhaly.

Teď to spíše vypadá na to, že stávající „rozpočtově zodpovědná“ vláda něco vyškrábne z napjatého rozpočtu a přisype to do dalších dávek, jen abychom si tu z Česka neudělali „Severní Koreu“. Tomu se říká vláda ideologie nad zdravým rozumem.