Pavel Veleman: Magistrátní raut na místě, kde před rokem spaly romské děti na zemi. Připomínalo to chování soudruhů na konci osmdesátých let

Ale přítelkyně a přátelé, pro mne se v pátek “neuvěřitelné stalo skutkem” – jak říkal knižní Egon Bondy na chování “Vladimírka” Boudníka v díle Bohumila Hrabala. Přesně (skoro na centimetr) stál stůl s čistým, vyžehleným ubrusem, kde jsem začátkem května 2022 dostal sociální, emoční amok – jelikož jsem odmítl sledovat a zapojovat se jako dobrovolník do naprostého porušování všech etických norem sociální práce v krizovém režimu.

Jednoznačně viníkem bylo tehdy politické vedení na všech úrovních řízení, které prostě zcela v duchu tvrdého anticiganismu se pokusilo tyto lidi trápit a ztěžovat jim již tak těžký osud válečných uprchlíků.

Dneska zde řeční naproti stolu plných dobrot, jen ty romské děti u toho stolu mi chybí, prostě česká ubohost za všech režimů. Znovu opakuji: Úplně na stejném místě, kde se pomalu nesměla ani vydávat voda, čaj a káva totálně vyčerpaném ležícím, často kojícím matkám a jejich dětem. O jídle raději nemluvím (půl jablka, maličký toast a jedna vodová polévka).

Mám neodolatelnou chuť ten stůl s pochoutkami o kterých se uprchlíkům z Ukrajiny tehdy zdálo jen ve snu – převrátit. Opět mi začíná před očima vlát černý, anarchistický prapor sociální spravedlnosti a tak raději odcházím sledovat výborné fotografie nejen pana Škocha, které přesně zachycují atmosféru tehdejší doby.

A dva lékaři, bývalí a současní primátoři řeční a řeční. Naučené politické fráze, nafoukanost a arogance z nich doslova srší na desítky metrů. Vedle mocenské složky. A “Iniciativa Hlavák”, která vlastně vše nejvíce odpracovala – oficiálně raději v této politické sestavě raději nemluví.

Je však stejně jako v květnu 2022 pro mou osobu a typologii však velmi umírněná, krotká, zkrátka moc hodná na politiky. Uspořádá velmi pravdivou protestní manifestaci před budovou nádraží, zde však již nikdo pomalu není, kromě lidí bez domova.

Paní Anna Šabatová má krásný projev a také se zde čtou právě ty “šílené vzpomínky anticiganismu v praxi, naprosto rasistického, dvojího přístupu k uprchlíkům, kdy se odlišovali lidé podle barvy kůže. Tito lidé z “Iniciativy Hlavák” měli obsadit prostor u Fantovy kavárny a vzít si rozhodující slovo při této události. Oni jsou tam doma, oni ten prostor od roku 2015 zaplňují humanitou, lidskostí, zachraňují čest a morálku této země. Ne pan Hřib nebo Svoboda.

Nechat si tento prostor ukrást politiky, kteří mají i strach projít ven hlavním vchodem nádraží, jelikož by museli právě dva primátoři a zároveň lékaři vidět tu šílenou sociální a zdravotní zkázu lidí před tímto objektem – těchto bez domova masivně přibývá. Jsou zde lidé v těžkém ataku duševní nemoci, totální, patologické závislostí, desítky lidí úplně vyloučeni mimo společnost.

Pan Svoboda a Hřib zbaběle a zcela v duchu komunistických pohlavárů volí únikovou cestu horním vchodem, aby tu pravdu a realitu stále více se propadajících občanů do chudoby neviděli. Je vidět, jak se bojí setkání s jinakostí, sociální a zdravotní pravdou této doby. Již se skoro maskují, bojí se chodit mezi lidi kromě té – své sociální bubliny.

Jediná naděje změny, jsem si ponechal na konec popisu této události. Strašně mi to připomnělo chování soudruhů v konci osmdesátých let… Ve své skupině fachidiotské omezenosti politických šíbrů, jdou plánovat příští týden ve sněmovně. Stávají se naprostým kůlem v plotě a to bude jejich budoucí konec. Dobře jim tak! Alespoň maličká spravedlnost těch sociálně týraných, avšak v partě.

Být totálně vnitřně osamocen ve své skupině neupřímnosti všech patolízalů – to bych opravdu nechtěl.