Pavel Botoš: Po událostech v Žatci se do ČR vracet nebudu

Před časem jsem se rozhodl, že se nebudu vyjadřovat k některým událostem, které se odehrávají v ČR. Rozhodl jsem se tak zejména proto, že už delší dobu pobývám i s rodinou v zahraničí a některé informace se ke mně tudíž mohou dostat značně zkreslené. Po přečtení prvního článku o smrti mladíka v žatecké Pizzerii jsem však zpozorněl, protože mi to okamžitě připomnělo průběh incidentu, který se týkal syna mého kamaráda z východního Slovenska z Trebišova.

Známých případů podobného druhu se sice objevilo více (např. v Kynšperku), ten trebišovský se mě ale dotknul nejvíc, protože jsem rodinu znal osobně. O žateckém incidentu jsem si přečetl nejméně sedm článků. Zhlédl jsem i video, kde vypovídal svědek incidentu a dále amatérské video pořízené přímo na místě při zásahu městské policie.

Jelikož jsem rodák ze Žatce, na sociálních sítích jsem zkontaktoval některé přátelé a požádal je o nestranné informace k tomuto smutnému, záhadnému a otázkami nabitému incidentu. Nevím, a nechci za každou cenu tvrdit, zda to byl rasisticky motivovaný čin, tvrdím ale, že šlo o zabití, a za tím si budu stát. Myslím si, že parta namachrovaných mládenců, kteří trénovali bojová umění, dostala konečně reálnou šanci předvést se před publikem, konkrétně před údajnými obtěžovanými slečnami. Soudným způsobem zpacifikovat nebo jinak usměrnit opilého, zfetovaného nebo schizofrenního člověka se osvědčilo v tisíci případech předtím. I člověk, který je jen průměrně při smyslech, by z tohoto případu usoudil, že tu skutečně leccos nehraje.

Z množství otázek, které se nabízejí, by mě nejvíce zajímala odpověď na tři následující: Z jakých rodin pocházeli ti údajní ,,bojovníci” a kdo jsou jejich rodiče? Je pravda, že v inkriminovanou dobu nefungovaly videozáznamy? V jakém vztahu byli zasahující městští policajti k partě ,,bojovníků” a jak dobře se navzájem znali? Jsem obyčejný člověk, který si klade tyto otázky stále dokola, a chtěl bych na ně znát odpověď.

Zde, ve Velké Británii, žiju už pátým rokem a je jen samozřejmé, že se mi čas od času posteskne po mé rodné zemi, po přátelích v ČR i po mnoha obyčejných věcech, kterým jsem před odchodem z ČR nepřisuzoval valný význam.. dnes už tak činím, a zažil jsem i dny, kdy jsem přemýšlel o návratu. Během těch pěti let se mi však dostávalo mnoho ověřených informací o vzrůstající nenávisti vůči Romům v ČR, a pokaždé jsem se musel poplácat po rameni, že se mi podařilo odtamtud odejít a postavit se na vlastní nohy jinde.

Tento smutný případ mnou otřásl natolik, že o návratu už uvažovat nebudu.