Ošklivá pohádka o chudobě, ghettech, zbrojnoších a sociálním bydlení

Tento text je zcela smyšlený a jakákoli podobnost se skutečnými místy,
osobami a událostmi je zcela náhodná

V jedné daleké pohádkové zemi, leželo město. Město to bylo celkem veliké a
dlouho bývalo bohaté. Ve městě bylo mnoho továren a v jeho okolí leželo mnoho
dolů, kde pracovala většina obyvatel města za vysoké platy.

Jednoho dne však doly a továrny zavřely. Mnoho lidí ztratilo práci a ti,
kteří nějakou měli, už neměli vysoké platy, jako mívali v dolech a továrnách.
Město velmi zchudlo a na jeho okrajích začaly vyrůstat chudinská ghetta.

V našem pohádkovém městě žilo i hodně Romů a Romek, kteří dřív také pracovali
v dolech a továrnách. Často dělali tu nejtěžší a nejhrubější práci. Po zavření
dolů a továren začali ostatním obyvatelům města vadit. Práce nebyla pro nikoho,
natož pro Romy. Obyvatelé města a realitní kanceláře přestali Romům pronajímat
byty a ti neměli jinou možnost, než jít bydlet do chudinských ghett.

V největším chudinském ghettu v našem městě žila romská rodina, které se
říkalo Pálaváci, protože do města před lety přišla z oblasti Pálavy. Pálaváci
koupili v ghettu domy a začali je pronajímat jiným Romům. Protože Romové neměli
možnost si pronajmout běžné byty mimo ghetto a Pálaváci byli skoro jediní, kteří
byli ochotní ve městě Romům byty pronajmout, mohli si Pálaváci účtovat celkem
vysoké nájmy i v případě, že byty, které Romům pronajímali nebyly v dobrém
stavu. Neměli konkurenci, levnější byty, v lepší části města, nikdo Romům
nepronajmul. Prostě se zachovali jako podnikatelé, tržně a chytili příležitost
za pačesy.

A tak to šlo nějakou dobu.

Jednoho dne se ale v ghettu, kde žili i Pálaváci, objevil bohatý podnikatel
Toníček, v kapsách mu cinkaly zlaťáky. Místo na bílém koni, přijel v luxusní
limuzíně. A začal nakupovat. Vše co bylo na prodej, jako by chtěl koupit celé
ghetto. Nakonec Toníčkovi své domy prodali i Pálaváci. Toníček se s nimi
domluvil, že mu budou v jeho domech vybírat nájmy a starat se o opravy, za to
jim slušně platil.

Jednoho dne však Toníček přišel za Pálaváky, kteří mu spravovali jeho domy a
řekl jim, že chce své domy prázdné, aby Pálaváci domy vyprázdnili a všechny Romy
a Romky z nich vystěhovali. Pálaváci byli v šoku nechápali to. Ptali se „ale
Toníčku, proč je máme všechny vystěhovat, vždyť z těch domů a nájmů máš peníze
ty i my“. A Toníček jim odpovídal, „Neptejte se, to vás nemusí zajímat,
vystěhujte ty lidi, chci své domy prázdné!“.

Pálaváci odmítli. V domech bydleli kromě nejchudších domů i jejich příbuzní,
a vůbec nechápali proč mají vystěhovat rodiny, které v domech bydlí roky, platí
nájem a jsou zdrojem příjmů. S Toníčkem se nepohodli, rozvázali smlouvu na
správcovství jeho domů a přestali s ním spolupracovat.

A podnikatel Toníček se začal chovat tvrdě. Najmul si zbrojnoše, skupinku
přeborníků bojových sportů, které vyslal do svého největšího domu, aby sebrali
tamním nájemníkům jejich nájemní smlouvy. Někteří nájemníci, totiž měli smlouvy
na dobu neurčitou a nebylo by snadné je z domu bez náhrady vystěhovat. Romové
Toníčkovi zbrojnoše nechtěli poslechnout a dát jim své smlouvy, ale zároveň se
zbrojnošů báli, obzvláště potom, co je zbrojnoši postrašili střelnou zbraní.

Mudrcové a učenci ghetta si lámou hlavy tím, proč chce Toníček se svými
zbrojnoši domy vyprázdnit a jejich nájemníky vystěhovat. Ptáčkové si cvrlikali,
že poté co vyžene nájemníky, prázdné domy prodá vládcům města, kteří z nich
vytvoří takzvané sociální bydlení. Prý jsou už domluveni.