Ochránci svobody extremistů pomáhají likvidovat svobodu všech - II.

Svoboda, za niž během minulého století v boji proti nacismu a komunismu
položily život desítky milionů lidí, se v některých ohledech pozvolna přetváří
ve svou vlastní karikaturu. Autorem tohoto nepovedeného karikování je relativně
široce sdílené přesvědčení, že svoboda je posvátná kráva, jejíž pohyb se v
žádném případ nesmí omezovat, ani kdyby ji měl porazit a usmrtit nákladní vůz,
který vysoko překračuje povolenou rychlost.

Přestože boj za svobodu píše krvavé dějiny, je u nás svoboda v současné době
chápána, vykládána a podávána jako věčná, nesmrtelná bohyně, nad níž ochrannou
ruku drží Zeus a není proto třeba se o ni obávat, natož ji ochraňovat. Jedním z
dnešních postulátů je, že svoboda zkrátka patří za jakýchkoli okolností všem. A
dál již netřeba o tom přemýšlet, přestože jedni „majitelé svobody“ usilují o to,
zbavit svobody majitele druhé.

NEPŘEHLÉDNĚTE



Ochránci svobody extremistů pomáhají likvidovat svobodu všech

K totalitě demokratickou cestou

Německý říšský sněm schválil 22. března 1933 tzv. zmocňovací zákon, který mu
předložil kancléř Adolf Hitler. Zákon nesl název „k odstranění bídy lidu a říše“
a dával vládě na čtyři roky právo vydávat zákony bez souhlasu sněmu. Hitlerova
NSDAP byla sice ve sněmu nejsilnější, ale neměla dostatečný počet hlasů,
souhlasit s tímto návrhem tedy musely i někteří demokraté, což se týká především
strany Centrum (Deutsche Zentrumpartei). Zmocňovací zákon měl charakter
ústavního zákona a Hitler potřeboval dvě třetiny platných hlasů.

Proti hlasovalo pouze 94 přítomných poslanců SPD (sociální demokracie). 81
komunistických poslanců v té době byl už uvězněno nebo se skrývalo, jejich
mandáty byly zrušeny. Záminkou k prvnímu významnému omezení demokratických
náležitostí byl požár Říšského sněmu.

Prezident Paul von Hindenburg dosadil koncem ledna 1933 na kancléřský post
Adolfa Hitlera s tím, že jeho NSDAP nemá ve sněmu většinu a ostatní proto mohou
jeho politiku kontrolovat a usměrňovat. Odhlasování zmocňovacího zákona se tedy
rovnalo sebevražednému aktu – de facto tak skončil německý výmarský pokus o
demokracii.

Po Hindeburgově smrti Hitler spojil úřad prezidenta a kancléře a nechal se
oslovovat „vůdce“. Zakázal všechny politické strany kromě NSDAP a začal,
tentokrát již oficiálně, pronásledovat ty, které označil za nepřátele. Platnost
zmocňovacího zákona se samozřejmě prodlužovala až do konce druhé světové války.

(Zdroj faktů: Encyklopedie dějin Německa, vydal Ivo Železný, 2001.)

Sebedestrukce demokracie

A co vedlo k souhlasu s Hitlerovou instalací na kancléřský post? Obyčejné
lidské vlastnosti, respektive jejich vnější projevy: jedni Hitlera zlehčovali,
pokládali jej za neškodného šaška, od nějž nic nehrozí, druzí volali, že má jako
vítěz voleb právo na kancléřský post, třetí s ním chtěli spolupracovat, čtvrtým
se líbilo, jak dokáže zatočit se svými nepřáteli, a další se domnívali, že
napomůže jejich obchodním zájmům, což se minimálně u zbrojařských firem
potvrdilo.

Nejen Hitler se dostal k moci víceméně demokratickou cestou – prostřednictvím
voleb. Prakticky totéž se dá říci o způsobu, kterým českoslovenští komunisté
uchopili moc v roce 1948. V obou případech došlo i k porušování demokratických
pravidel (stranické bojůvky v ulicích, v továrnách apod., terorizování
politických odpůrců tajnou policií atd.), nad čímž se jak v Německu, tak v
poválečném Československu přimhuřovaly oči. Co je však důležité: šlo především o
zneužití demokratických mechanismů nacisty a komunisty. A šlo i o to, že ostatní
politické síly v obou uváděných příkladech na základě demokratických mechanismů
přistoupily k vlastní sebedestrukci – v Německu odhlasováním zmocňovacího
zákona, v Československu to symbolicky vzato začalo podáním demise
demokratickými ministry, které demokratický prezident Beneš nakonec přijal a tím
otevřel komunistům cestu k nastolení totalitního režimu.

Ideologizace svobody a naivita vedou k totalitě

Těžko soudit, odkud pochází víra, že demokracie je silná tím, že umožní
totalitářům vždy a za každých okolností naprosto svobodně vystupovat. Nejde jen
o naivitu či neuvěřitelnou hloupost, jejíž tresť nám nikoli poprvé předvedl
hradní
vicekancléř Petr Hájek, když došel k závěru, že stíháním extremistů podle
zákona se nastoluje totalita. Motivů pro podobné uvažování je více. Nezávisle na
motivech je ovšem třeba říci, že svobodě a demokracii jsou nebezpečné všechny
podobné závěry, i ty, které na rozdíl od Hájkových argumentů vypadají, že mají
hlavu a patu.

Někdo při obhajobě co nejširšího pojetí svobody slova vychází ze zkušeností,
které mají Spojené státy. Američané chápou svobodu slova jinak než Evropané,
protože mají zcela odlišné historické zkušenosti. Na území Spojených států nikdy
nevládli nacisti nebo komunisti, nepůsobily zde jako oficiální represivní složky
gestapo, KGB či Státní bezpečnost, nevyvražďovaly se zde miliony nevinných obětí
v nacistických a komunistických vyhlazovacích táborech. A přímo na území USA
neprobíhala ani jedna ze dvou ničivých světových válek. Utrpení Američanů
(civilního obyvatelstva) bylo oproti utrpení Evropanů minimální, takže mohou mít
stále (mylný) dojem, že demokracie je silná tím, že nechá příznivce totality
proti demokracii otevřeně vystupovat a získávat tak další přívržence.

Svůj díl odpovědnosti za šíření krajně pravicových myšlenek a tím i za
zužování svobodného prostoru mají vedle většiny médií i někteří intelektuálové –
například učitelé na vysokých školách, kteří zvou extremisty na akademickou
půdu, aby přednášeli studentům. Asi nejhorší jsou v tomto ohledu fanatici
svobody, ideologičtí zabedněnci vyznávající extrémní podoby liberalismu.
Fanatismus je vůbec největším problémem dneška – po celém světě. A je jedno,
jakou podobu na sebe bere, jestli islamistickou, judaistickou nebo křesťanskou,
antiamerickou či proamerickou, antisemitskou a rasistickou či třídní,
totalitářskou či ultraliberální. (Médiím, intelektuálům a fanatismu se chci
věnovat v příští části této úvahy.)

Pravidla jako ochrana koroze hodnot

Již delší dobu lze ve společnosti sledovat korozi základních hodnot (včetně
lidských práv) na základě mravního relativismu a postmoderního třeštění, které
při posuzování dění naleptávají dřívější jistotu v tom, co je špatné a co
nikoli. Tato jistota vychází ze společenské shody. A z této shody je zatím
patrné i to, že podle evropských zkušeností je demokracie tak silná, nakolik se
dokáže totalitářům postavit a bránit.

Právě proto i u nás (jakož i ve většině evropských států), velmi správně a v
duchu řečeného existují psaná i nepsaná pravidla a zákony na ochranu lidských
práv, tedy i na ochranu svobody v duchu základní ideje, že svoboda jednoho nesmí
omezovat svobodu druhého. V popředí stojí zákony, které omezují svobodu slova a shromažďování v případě
hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení nebo když dochází k
podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod.

Svoboda a rozpuštění Dělnické strany

Dobře to bylo vidět na případu Dělnické strany při jejím rozpouštění. Jak
Nejvyšší správní soud ve zdůvodnění rozsudku sdělil, Dělnická strana je
populistická, vyznává hitlerovský nacionální socialismus i moderní neonacismus,
je šovinistická v tom smyslu, že věří v nadřazenost vlastního národa, je
rasistická, antisemitská a xenofobní vůči Romům, přistěhovalcům, speciálně pak
vůči Vietnamcům, a je homofobní. Cílem DS je podle NSS odstranění demokratických
základů státu a zavedení totalitního režimu.

Nejvyšší správní soud tak sdělil, že i svoboda projevu má své nepřekročitelné
mantinely. A to mimo jiné i proto, že v projevech, které zazněly na
shromážděních organizovaných Dělnickou stranou, nebo kterých se tato strana
účastnila, a v názorech, jimž tato strana poskytuje prostor ve svém stranickém
tisku, směřuje k vyvolávání národnostní, rasové, etnické a sociální
nesnášenlivosti a ve svém důsledku ke snaze o omezení základních práv a svobod
určitých skupin. Soud tedy rozpustil DS za to, že svým svobodným vyjadřováním
omezuje svobodu druhých.

Soud: demokracie potřebuje ochranu

Toto sdělení je velmi důležité. Dělnická strana (a další podobné subjekty a
jednotlivci) se při šíření své nenávistné a násilnické ideologie na svobodu
slova neustále odvolává. Vymezení tohoto pojmu Nejvyšším správním soudem však
nedává pro příště těmto a dalším totalitářům možnost se odvolávat na svobodu
slova jako na ústavou zaručené právo, protože svým chováním ústavu a práva
druhých sami porušují.

Jinak řečeno: Nejvyšší správní soud rozhodl, že demokracie a svoboda
potřebují ochranu. A to zdůrazněním, že dodržování a ochrana lidských práv
menšin jsou důležitější ústavní hodnotou než svoboda projevu. Tedy – že svoboda
jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

KAM DÁL?



Ochránci svobody extremistů pomáhají likvidovat svobodu všech