Investice do budování svébytné romské identity nejsou ztracené – naopak jsou
zřejmě jedinou perspektivní cestou k řešení problémů soužití Romů a většinové
společnosti.
S otázkou „víte, kam jdete?“ jsem se v životě setkala při dvou různých
příležitostech. Při vstupu do gay klubů a když jsem si kupovala lístky na romské
zábavy (taneční večírky). V obou případech jsem cítila údiv nad tím, co tam
dělám, a v otázce byla snaha vyvést mne z případného omylu, pokud bych se
spletla, tedy považovala gay klub za obyčejný podnik a romskou zábavu za koncert
kapely, třeba i romské, která však hraje zejména pro Neromy. V prvním případě
bylo důvodem k otázce mé pohlaví, v případě druhém můj naprosto neromský zjev.
Romská zábava, která není organizována za účelem prezentace, je čistě interní
záležitostí a pořádá se zdánlivě pouze pro tu zábavu. Existuje však alespoň
ještě jeden pádný důvod, proč se takové podniky realizují. Tím důvodem je
potřeba Romů důstojně existovat a společně sdílet nelehký osud. Bez ironie.
Stejně tak etnoemancipační snahy vznikly jako potřeba dosáhnout vlastní
důstojnosti, hrdosti a sounáležitosti a nejen jako odpověď na asimilační
politiku. I když se zdá, že nebezpečí násilné asimilace je zažehnáno, důvody pro
další podporu romské identity nejenže přetrvávají, ale jsou současnou situací
umocněny. Není pravda, že to obyčejné Romy nezajímá, nebo že to dokonce
odmítají. To, co odmítají, jsou různí romští představitelé, kterými se nemusí
cítit skutečně reprezentováni. Neznamená to, že se necítí být Romy, že nemají
radost, když v televizi běží film v romštině, že neradi chodí na romské zábavy
či koncerty. Naopak.
| Termín etnobyznys je vůbec dost zvláštní. Analogicky bychom mohli vytvořit neologismus antropobyznys, který by pranýřoval výzkumníky, kteří získávají prostředky na nesmyslné výzkumy s předem danými výsledky. |
Emancipace není protikladem integrace
Obava, že podpora etnické emancipace je v protikladu k rozumné politice
integrace, by mohla být do jisté míry opodstatněná. A to zejména proto, že
vykonavateli státní politiky ve vztahu k Romům jsou lidé, kteří chtějí mít
jasno. Chtějí „něco“ podporovat, aby se „něco“ vyřešilo. A tak, když se řekne,
že podpora romské kultury problém vyřeší, budou financovat romské dětské taneční
kroužky ve víře, že tím investice do Romů a do všech dalších souvisejících
problémů končí a zítřky budou světlejší. Pokud vůbec někdo má ještě takovéto
naivní a redukcionistické představy, nediskredituje to samu myšlenku sdružování
ke kulturním aktivitám ani to není důvod, proč romské taneční kroužky
nepodporovat. Neexistuje žádný platný argument, který by dokazoval, že podpora
projektů zaměřených na rozvoj romské identity je v kontradikci s projekty
zaměřenými na potírání sociálního vyloučení. Jedině že bychom argumentovali
finančními prostředky.
Jenomže na projekty podporující romskou identitu je vynakládán pouze nepatrný
zlomek toho, co se věnuje na zatím nepříliš plodné snahy o to, aby se zastavilo
vytváření ghett a sociálně vyloučeným se umožnila integrace a abychom alespoň
částečně sanovali sociální dopady na postižené obyvatele. V nadsázce si můžeme
na chvíli představit, že ministerstvo kultury bude rozdělovat finance na granty,
které mají podporovat etnoemancipační projekty, a ministerstvo práce a
sociálních věcí by mohlo podporovat projekty zaměřující se na potírání
sociálního vyloučení. Protože však některé věci dělit nelze, není toto možné,
ale snad by to umlčelo obavy z etnobyznisu, jelikož by se už nejednalo o
konkurenci.
Termín etnobyznys je vůbec dost zvláštní. Analogicky bychom mohli vytvořit
neologismus antropobyznys, který by pranýřoval výzkumníky, kteří získávají
prostředky na nesmyslné výzkumy s předem danými výsledky, na průzkumy, které se
nikdy nerealizují a jejichž smyslem je pouze zisk vhodného grantu. To by ovšem
diskreditovalo naprosto zbytečně ty, kteří svou práci odvádějí pořádně a má
nějaký užitek. Rozdělovat nedělitelné může mít mnoho negativních dopadů.
Například nám to může zabránit vidět věci v širších souvislostech.
Proto se dnes ve státech Evropské unie tolik mluví o koherenci politik,
jejímž cílem je propojování koncepcí jednotlivých sektorů (ministerstev) tak,
aby se dospělo k uspokojivému výsledku. Vezměme si například jeden takový v
mnoha textech zmiňovaný, banalizovaný a hanobený taneční kroužek. Jde o aktivitu
lidí uvnitř nějaké vyloučené lokality: tři romské ženy se spolu s patnácti
romskými dětmi pravidelně scházejí. Nejprve zde byl nápad tuto aktivitu
zrealizovat. Nápad, který měly samy o sobě, nikdo je k tomu neponoukal a
nenutil. Pak zde musí být vůle se skutečně scházet a nacvičovat. Také je nutné
organizačně zajistit prostor. Je potřeba sehnat finance, ušít kostýmy, domluvit
vystoupení. Společná aktivita je korunována uspokojivými pocity dobře vykonané
práce a radosti ze společného díla. Nemluvě o úspěšném vystoupení. Toto všechno
dohromady má velikou hodnotu, kterou nelze poměřovat s úspěchy sociální práce.
Jedná se totiž o hodnotu jiného druhu.
Zkušenosti ukazují, že občané, kteří dostanou prostor k vytváření vlastních
aktivit, možnost podílet se společně se sdílenou odpovědností na společném díle,
naučí se lépe zvládat své problémy sami.
| Ignorovat romství se nevyplatí ani sociálním pracovníkům, neboť sociální pracovník se bez znalosti romských reálií prostě neobejde |
Komunita zmůže víc než jedinec
Domnívat se, že pro sociálně vyloučené lokality existuje jediný lék, a tím je
kvalitní sociální práce, je jen dalším zbožným přáním, bylo by to příliš
jednoduché. Ignorovat romství se nevyplatí ani sociálním pracovníkům, neboť
sociální pracovník se bez znalosti romských reálií prostě neobejde, a to i když
je sociálně inteligentní, a má načteno vše o sociální exkluzi. Nežli totiž
zjistí, jakým způsobem má s kým jednat a jakým tématům se vyhnout, které věci
nezlehčovat, uzavře si cestu ke svým klientům. Sociální práce pojatá jako pomoc
jednotlivci s jeho problémy je dnes vnímána jako překonaná a víceméně nefunkční.
Zatím nejosvědčenější cesta vede přes identifikaci strukturálních problémů a
formaci komunity, která je odhodlána tomu čelit, hledat cesty nápravy a společně
je realizovat. Tuto komunitu, jakkoli širokou, není možné formovat zvenku, byť
prvotní impuls může přijít odkudkoli.
Rovoj komunit (community organizing) lze jen těžko postavit na něčem jiném
než na společné tradici, na geniu loci, na společných prožitcích či pocitu
sounáležitosti. „Česko-romské“ emancipační hnutí přes kulturu míří tímto směrem,
i když se v našem případě jedná spíše o spontánní aktivity než o součást širší
koncepce zaměřené na svépomocné aktivity rostoucího společenství. Chceme-li tedy
přispět k řešení sociálního problému, musíme ve spolupráci s postiženými najít
taková řešení, která jsou pro ně přijatelná a realizovatelná ve srozumitelném
časovém výhledu. Všichni zúčastnění se musí cítit jako součást tohoto procesu,
jako svébytní jedinci, jejichž hlas má význam a práce smysl. Častá výtka k
tomuto postupu je, že je těžko realizovatelný. To je pravda, ale na rozdíl od
konzervativního pseudo-individualistického postupu je úspěšný. Může se také
zdát, že námaha spojená s komunitní prací nevykazuje odpovídající výsledky. To
ovšem platí pouze tehdy, pokud takovou práci vnímáme jako krátkodobý proces
uskutečňovaný v rámci jednoročního grantu. Dlouhodobá práce vykazuje
exponenciální růst v překonávání problémů, který běžná sociální pomoc prostě
nevykazuje ani po více než dvoustech letech své aplikace. To ovšem neznamená, že
je třeba rozpustit všechny terénní týmy, které pomáhají vyplňovat žadatelům o
sociální dávky formuláře, radí jim, jak uklízet před domem, a pomáhají shánět
bydlení. To bylo, je a bude nezbytným pilířem každé realistické politiky
usilující o sociální smír. Problémy to nicméně neřeší.
Zaměření na pomoc jednotlivci místo společné práce na překonání problému má
ještě jeden rozměr. Tradičně je upřednostňováno, protože jednotlivec
nepředstavuje v systému žádný problém, sám také není schopen žádný problém
vyřešit a nemůže tak ohrozit status quo. Pokud však přispějeme k organizaci
svépomocných skupin, je pravděpodobné, že tato skupina bude hledat vlastní
cestu, která bude zákonitě odlišná od té, která stála na začátku. Na rozdíl od
jednotlivce je tato skupina lépe schopná prosazovat své zájmy a upozorňovat na
koncepční chyby. To ovšem není v zájmu především konzervativní politiky, která
to jasně vyjadřuje ve svých heslech Nic než občan – což prakticky znamená, že
mezi mocí a osamělým občanem nemá stát nic, co by občana mohlo podpořit v jeho
snahách, pokud to není státem schváleno.
Osvícení sociální pracovníci říkají, že je lepší hladového naučit, jak si
upéci chleba, než mu ho dát. Ještě důležitější ovšem je, vzbudit v hladovém
touhu po vlastním chlebu. Za těmito vzletnými slovy se neskrývá nic jiného než
to, že každý potřebuje naději a realistickou možnost, že může žít důstojný život
v rámci společenství, ke kterému náleží.
Celý problém by se dal i otočit a mohli bychom začít tvrdit, že mluvit a psát
o sociálním vyloučení je nebezpečné, neboť to navozuje dojem, že není potřeba
nahlížet danou problematiku z etnické perspektivy. Reakcí úředníků by mohl být
jednoduchý recept: pokud se zaměříme na potírání chudoby, celý problém se
vyřeší. Což pro úředníky může znamenat, že Romové jsou jen takoví horší a chudší
Češi a že jim pomůžeme nejlépe, pokud je zbavíme onoho sociálního vyloučení.
Jelikož se jedná o lidi bez vzdělání, dá se s nimi domluvit ještě hůře než s
úředníkem z vedlejší kanceláře, a proto je potřeba promyslet strategii, nejlépe
na základě nestranného popisu nějakého výzkumníka. Po té se vytvoří tzv.
cestovní mapa, na jejímž konci jako výsledek několika expertních workshopů a
stovek popsaných flipchartových papírů vznikne koncepce, nad kterou přechází
zrak. Takto na míru šitý plán je potřeba zrealizovat, ať už si o tom cílová
skupina myslí cokoli.
A odtud už je jen krůček k asimilačním (snad už nikdy k eugenickým)
praktikám, které kromě toho, že se ukázaly jako nefunkční, hrubým způsobem
zasahují do fungujících mechanismů a zákonitě vytvářejí patologické reakce.
Pokud se invazivním způsobem zasahuje do života rodin a jednotlivců, vytváří se
jejich závislost a omezuje se tím schopnost rozhodovat sám za sebe. Budeme-li
tvrdit Romům (nebo Jihočechům, Hanákům, či českým Polákům), že jejich kultura
vlastně neexistuje, že rodina a společenství jsou pro ně zátěží, a že se málo
starají o ekonomickou stránku, sdělujeme jim tím jen to, že jsou méněcenní.
Pokud budou mít Romové možnost chodit spolu s Neromy na romské koncerty, kde
uvidí, že se romská muzika líbí, a budou se přitom cítit hrdí na to, že jsou
Romové, pokud budou podporovány interní aktivity, jako jsou taneční, pěvecké
kroužky, pokud se v televizi a v kině budou promítat romské a proromské filmy a
dokumenty, pokud zde budou publikace v romštině, romský tisk a Muzeum romské
kultury, to vše má svá pozitiva. Velmi totiž záleží na tom, jak se cítí
jednotliví Romové, a pokud jim finanční a politická podpora etnoemancipačního
procesu a romské identity ze strany státu do této oblasti pomohou cítit se lépe,
jsou to dobře investované peníze.
Saša Uhlová je sociální výzkumnice.
Text vyšel v Literárních novinách 2008-38 na straně 9.
