Nikdy nezveřejněná slova proslulého spisovatele Bohumila Hrabala o Romech: Poselství porozumění a lidskosti

Kdysi jsem četl knihy Bohumila Hrabala a rád chodil do kina na filmy natočené podle jeho děl. Tento unikátní materiál mě však zasáhl ještě hlouběji. Bohumil Hrabal v něm mluví o Romech – i když používá dnes už zastaralé oslovení „Cikán“, za které se mi Pavel omluvil. Hrabalovy myšlenky a postřehy jsou ale i přes jazyk své doby neuvěřitelně lidské a hluboké. Jeho slova dokazují, že vnímal Romy nejen jako své sousedy, ale především jako lidi s jedinečnou kulturou a duchovní podstatou.

Hrabal například vzpomíná na své romské sousedy z Libně a říká: „Když vidíte malýho krásnýho cigánka s těma očima, že to je děcko Boží, že je všecko jenom na tý výchově. […] Když se na vás podívá, tak vidíte, že v tom oku toho cikánského dítěte, že to je přesně to samý jako vidíte Madonna de la Tenda, Madonna de la Scala a sixtinská, že to je ten malinkej Kristus taky. Protože to oko jeho je nádherný.“

Zaujalo mě také, jak dokázal vyzdvihnout náš smysl pro umění a radost ze života. „Cikáni akorát v Praze vykopávaj ulice, ale když přijdete na Slovensko nebo do Maďarska, tak vidíte, že jim zůstala ta záliba v hudbě. […] Improvizují, hrají to, co mají od svejch otců. Cikánská kapela vás osvěží a potěší.“ Není proto divu, že na pohřbu Bohumila Hrabala hrála romská kapela.

Nejvíce mě ale oslovilo, jak Hrabal spojoval Romy s duchovními hodnotami a smyslem pro krásu okamžiku. Věřil, že právě jejich životní styl má pro nás všechny inspiraci: „Ty cikáni mně vždycky dodávali kuráž do života. […] Ač by vlastně neměli být vůbec šťastní, dokáží povýšit okamžik na slavnost.“

Z jeho slov je patrné, že Romové nebyli pro Hrabala jen anonymní „menšina“, ale lidé, se kterými sdílel své vlastní příběhy a chvíle. Ať už vzpomíná na svatby a pohřby v Libni, nebo na chvíle, kdy mu sousedka nosila dříví, vždy je v jeho vyprávění cítit pochopení a respekt: „Já jsem víceméně melancholickej, a oni mě dodávají odvahu k životu. Rozumíte, já se jich musím zastat.“

Myslím, že právě toto je důvod, proč by měl být tento text zveřejněn. Je to poselství porozumění a lidskosti, které je aktuální i dnes.

Přepis vyjádření Bohumila Hrabala o Romech

Otázka: takovým diskutabilním tématem vždycky kolem vás byli cikáni. Mohl byste na tohle téma říct pár slov.

No já když jsem se přistěhoval do Libně, no tak Libeň byla zaplavena cikány, a nad to vedle toho mýho domu, jak já mu říkám, ta ulice se jmenuje Na Hrázi, ale my k tomu domu říkáme, že to číslo 24 Na Hrázi Věčnosti, pač se tam scházeli Egon Bondy a prostě filozofové …. No a pochopitelně vedle jsme měli cikány, no tak s nima musíte vejít v komunikaci a nakonec zjistíte, když vidíte malýho krásnýho cigánka s těma očima, že to je děcko Boží, že je všecko jenom na tý výchově, když všechny ty cikánský děti, který ke mně přicházely a který já jsem krmil, když se na mě podívali, no tak to byly jako ty mí kocouři, to cikánský dítě, jenom potom tím prostředím se zřejmě trochu zvrhne, ale jinak, když se na vás podívá, tak vidíte, že v tom oku toho cikánského dítěte, že to je přesně to samý jako vidíte Madonna de la Tenda, Madonna de la Scala a sixtinská, že to je ten malinkej Kristus taky. Protože to oko jeho je nádherný. No to, co potom se z něj vyvine během dospívání a toho zapojování do tý společnosti, no tak je to nešťastnej národ, který kdysi měl taky kulturu a kteří byli odkudsi vyhnáni těma silnějšíma, my jsme mohli bejt taky kolikrát těma silnějšíma vyhnáni a rozchváceni tak jako byli rozchváceni i Židé. … Cikáni akorát v Praze vykopávaj ulice, a když přijdete trochu jako na Slovensko anebo tam níž do Maďarska, tak tam co jim zůstalo, ta záliba v hudbě.

No tak vždycky cikánská kapela je, která člověka tak jako osvěží a potěší a vidíte, že je to v nich. Obzvláště když improvizují, když hrají nikoliv podle not, ale to, co jako mají od těch svejch otců. Takže v tý Libni jsem byl na každý svatbě anebo ty způsoby, pro ně majetkoprávní poměry anebo jakejkoliv majetek je vlastně nic. Oni všechno dovedou okamžitě utratit kvůli jedný chvíli, takový svatby nebo pohřby to tam házej ty stokoruny, dávají do té rakve, prostě je to podle mě národ, teda velice nešťastnej a když se tu a tam nějaká ta krasavice cikánská povedla, právě v čísle dvacet šest bydlela jedna ta Helenka, tatínek, kterej skládal uhlí, tak ta nesměla dělat a ta byla vždycky překrásně oblečená a předstírala, že chodí nakupovat.

A my jsme pili na stojačku ty piva tam ve Světu a prostě ona cvakajícíma kramflíčkama prošla, taková krasotinka, prostě přišla, dala tatínkovi hubičku. On se rozslzel a zase capala dál a on jí dal napít piva jo. On se rozplakal nad krásou svý dcery, takhle shrábl, utrh si chomáč vlasů a zahodil to, jak oni to uměj. No může být něco hezčího? To jsou chvilky, nebo jedna dokonce byla do mě zamilovaná, to byla ta nejsprostší cikánka, když jsem byl mladší. Jo, tak u mě spávala, přinesla holčičku a ta spala v almaře, v šupleti, teda vytáhli jsme šuple z almary a prostě spala tam, a to byla nejprostší cigánka a ještě do dneška, s tou si národní výbor dopisoval jen oknem jo a ona je posílala někam a oni taky ale zdvořile, no na mě byla nesmírně hodná, že jo ona byla taková jako obryně, jo.

Víte já bejval chudej, já jsem si vypučoval neustále. To já teprv teď jsem bohatej a pač jsem rád pil pivo a tak já jsem pořád si vypůjčoval, já jsem byl tak zadluženej, a ta cigánka, jak byla u mě tam na tý Hrázi věčnosti vždycky přinesla jenom pro mě z bouraček přinesla ty trámy a ty prkna, já jsem topil v kamnech jo, vždycky to tam složila. Já ji dal sekyrku, ona to rozštípala a pak jsme vařili ten blindguláš … se dívala do ohně jenom. Obrovský ctitelé ohně. A takový nesmírně jsou prostý, lidi jsou proti nim. Já se jich musím zastat…

Ta Praha aspoň trochu vypadá k světu, když potkáte hezký cikány. Když jdou a oni furt někam jdou a furt mají kam jít, rozumíte. Furt a furt a nakonec do hospody a prostě pijou kafe a jo, ale ten volnej čas považuju za takovou slavnost. Oni mají smysl pro slavnost. No a to mě teda, rozumíte, já jsem víceméně spíš jako melancholickej, tak mě ty cikáni kolikrát dodávají odvahu k životu.

Ač oni by vlastně neměli bejt vůbec šťastný. Nad čím, že jo? Přitom, když to vemete, tak cikán dovede teda jako vás poctít jo, tam U města Rokycan, tam oni mají ty vejplaty, … slavnost takovou nějakou dělaj, já vím na útraty rodiny, nesmíme to domýšlet, tak jak to domýšlejí Češi, pač pozor, Češi totiž mají jednu velkou nevýhodu. A do toho vlítli i naši politici. Totiž Čech když si oblíkne žíněný roucho českých bratří, tak se vytratí humor a furt jako na co to je a proč to je, rozumíte a furt jsou takový jako smutný, rozumíte, pozor na to žíněný roucho českých bratří, jo ono to je a teď ještě když ti to vezmou naši politici, jo, no tak to je katastrofa dovršena.

Tak zase se vracím: ty cikáni mně vždycky jako dodávali a dodávají kuráž do života a smysl, teda jak tu chvíli na něco povýšit, tak hezky tak platonsky: jednotlivina dotažená… když se ptá – jak může ožít podstata? Jednotlivina dotažená do mrtě. A to cikáni dovedou, jednotlivinu když doženete do krajnosti, tak jak je to drama, tak tam se zjeví podstata.

Kdo to z nás dovede mít? My už třeba o tom víme, kdežto ty cikáni to žijou.

No tak to je takovej sakrální vztah k cikánům, a rozumím jim, pač jsem s nima žil. A jsou v tý naší společnosti bědňaci. A jak víte, já jsem vždycky s bědňakama, těm nadržuju víc a mám ten dojem, Kristus, kdyby znovu přišel na svět, tak by pravděpodobně radši kamarádil s cigánama a radši by byl v tý Libni, než by prostě kamarádil s nějakejma vysoce postavenýma politikama a nebo ideologama.

Určitě ne, určitě by je spíš dával do tý kategorie „farizeové a zákoníci“ a radši by byl s těmadle těma cikánama, páč ty jsou schopni za jedno slovo, ve kterým by se zjevila podstata, tak jsou schopni s vámi jít a se nějak kvalitativně proměnit.