Neskončí pokus o reformu zase jen přejmenováním škol? Dostanou děti z praktických škol šanci?

Zmatek, nejasnosti, neutichající výpady kritiků – to jsou zřejmě hlavní charakteristiky současného stavu reformy českého školství. Dalšího pokusu o zrušení „zvláštních“ škol a o inkluzi. Neboli toho, co jedni vítají jako otevření škol a zastavení diskriminace znevýhodněných dětí, zatímco druzí v tom vidí hrozbu pro celý školský systém, který na inkluzi nemá dost peněz ani lidí.

Svědčí o tom včerejší polemika v médiích, k níž se vyjádřila i ministryně Kateřina Valachová.

Budou se školy rušit?

Mladá Fronta DNES nejprve přinesla text na hranici šíření poplašné zprávy o tom, že praktické školy (bývalé zvláštní školy) budou zrušeny a že jejich žáci zamíří do „normálních“ škol, které na to ovšem absolutně nejsou a nebudou připraveny.

Tomáš Feřtek ze společnosti EDUin vzápětí na webu Respektu vysvětlil, že školy se rušit nebudou a že reforma spočívá v jejich postupné proměně. Ta že ovšem nebude jednoduchá a k problémům patří i to, že ministerstvo ani ředitele škol, natož veřejnost neinformuje o svém plánu, jak změnu konkrétně provede či podpoří.

Tiskové oddělení ministerstva školství na otázky serveru Romea.cz, jak to tedy je, neodpovědělo, jen poslalo záznam tiskové konference ministryně, kde se k tématu vyjadřovala. A Kateřina Valachová později poskytla vyjádření agentuře ČTK – školy se rušit nebudou. Jak bude postupovat jejich přeměna ale nevysvětlila.

V souvislosti se současnou reformou se tak ale naléhavě objevuje otázka, zda vše nedopadne podobně jako v roce 2005, kdy ministerstvo školství triumfálně zrušilo zvláštní školy, ale fakticky došlo vlastně k jen k tomu, že se školy přejmenovaly na „praktické“.

Změní se „zvláštní“ školy?

České školství se dlouhodobě potýká s na evorpské poměry mimořádně vysokým počtem dětí zařazených do “zvláštních“ škol. Podle domácích i zahraničních kritiků jsou tyto děti – respektive velká část těchto dětí – neodůvodněně vyřazeny z hlavního vzdělávacího proudu, čili „normální“ školy. Pozornost kritiků vzbuzuje dlouhodobě i to, že do těchto škol chodí vysoké procento romských dětí – tvoří asi třetinu žáků „zvláštních“ škol.

Ve „zvláštních“ školách se učí jinak, než ve školách „normálních“, učivo je redukované na základě předpokladu, že žáci trpí lehkou mentální poruchou (LMP). Absolventi „zvláštních škol“ mají minimální šanci na studium na střední škole i získání slušného, nebo vůbec nějakého zaměstnání. Ostatně: množství romských dětí, které český poradenský a školský systém zařazuje do této diagnózy naprosto neodpovídá průměru „normálních“ lidí, násobně ho převyšuje a český systém je tak oprávněně podezřelý z rasové diskriminace.

A co se tedy nyní stane? Pokud nemají pravdu bojovníci proti inkluzi a šiřitelé poplašných zpráv a tisíce dětí ze „zvláštních“ škol nezamíří do škol normálních, zůstanou tedy ve stejných školách a se stejnými učiteli? A je pak uvěřitelné, že se něco změní? Není pravděpodobnější, že se jen úředně přejmenuje učební plán, oficiálně se odstraní „příloha pro LMP“ a pojede se dál? Podobně jako když se před deseti lety změnilo slovo „zvláštní“ na „praktické“?

Problém je totiž v tom, že ty školy jsou pro řadu rodičů prostě „špatná adresa“. Je představitelné, že na reformovanou „zvláštní“ školu povedou „bílí“, „normální“ rodiče své děti k zápisu? Jak dlouho bude trvat než se „zvláštní“ školy této pověsti zbaví? A může se to vůbec povést?

Změní se něco?

Podle Tomáše Feřteka je riziko, že se některé „zvláštní“ školy v principu nezmění zcela reálné. Jinou cestu k reformě přesto nevidí. „Ten základní plán na inkluzi je v pořádku a není realistická představa, že by se tisíce dětí přemístily do „normálních“ škol. Ty prostě nejsou nafukovací,“ vysvětluje Feřtek. „Nicméně některé „zvláštní“ školy se na změnu už samy začaly připravovat, snaží se přitahovat „normální“ děti, chovat se jako „normální“ škola. Ke změně nedojde z roku na rok, ale v delší perspektivě je možná. A důležité je samozřejmě i to, že reforma usnandní nástup na „normální“ školu dětem, které dosud skoro automaticky směřovaly do škol „zvláštních“.“

Přijmout dítě s diagnózou LMP nebo prostě dítě se „speciálními vzdělávacími potřebami“ byl totiž pro ředitele „normální“ školy dosud značný problém. Byla to jednak otázka financí – na asistenta, na pomůcky, jednak otázka učebního plánu, který byl jiný než pro ostatní děti a vyžadoval individuální péči. „Nebude to tedy tak, že by děti ze „zvláštních“ škol náhle zaplavily ostatní školy, ale bude jich tam postupně přibývat. Už tu nebude fungovat ten jednosměrný transport do předem připravených lavic,“ dodává Feřtek.

Feřtek zdůrazňuje, že je iluze přemýšlet o českém školském systému jako nějakém jednotném celku – jednotlivé školy se od sebe výrazně odlišují a budou se pravděpodobně jinak stavět i vůči reformě. „Některé se změní, některé se otevřou, jiné se budou snažit zabetonovat, s dalšími bude možné diskutovat a přesvědčit je,“ popisuje Feřtek. „Ale tak to prostě je. Jiná cesta ke změně není.“

Za velký problém ovšem Feřtek považuje, že ministerstvo zatím nepředstavilo jasný plán, jak vše bude probíhat. „Ředitelům „zvláštních“ škol se nedivím, že jsou nervózní,“ říká. „Oni vážně nevědí, co se bude dít. Nevědí, zda budou muset najímat nové učitele, zda budou moci zaměstnávat ty stávající, kteří jsou speciální pedagogové, ale nemají třeba kvalifikaci na jednotlivé předměty podle „normálních“ osnov. Nyní je zásadní, aby ministerstvo co nejdříve přišlo s jasným a srozumitelným plánem.“

Zdá se tedy, že realistické očekávání je, že pokud ministerstvo reformu nezabrzdí, pokud ji bude schopno organizačně zvládnout a podpořit, pak je šance, že se některé školy opravdu začnou měnit. A že dětí v „normálních“ školách opravdu bude postupně přibývat. Žádný velký skok, žádná „šoková terapie“, i tak něco podstatně jiného než reforma/nereforma z roku 2005.

Uvidíme.