František Kostlán: Nerasistická aférka s pískovištěm aneb Mluvme spolu

Intelektuálové mají těžký život. Jednou za čas zajdou s dítětem na pískovistě, napíšou do Lidovek o své čerstvé zkušenosti, na kterou tam narazili – a je z toho celostátní aférka o rasismu. Hovořím o Přemyslu Houdovi, který je redaktorem České pozice, ta vychází v Lidových novinách. Ze své frustrace se snažil „vypsat“ v článku Rasismus dětských hřišť.

Houda zašel s dcerkou na místní pískoviště. Přišla tam romská rodina, rodiče si sedli o kus dál, popíjeli pivo a kouřili a svému dítěti se nevěnovali. „Zanedbaný a tlustější“ chlapec zatím terorizoval osazenstvo pískoviště: chtěl vybírat „vstupné“ za sklouznutí na skluzavce, bral dětem budovatelské náčiní a „rozprašoval písek mimo pískoviště“. Houda nesebral odvahu Romy oslovit a odchází z pískovistě předčasně, když se kluk snaží sebrat dceři „motorku“.

„Při cestě domů přemýšlím, jestli jsem přece jen neměl něco udělat… Jak se těm Romům (ano, Romům – vzteky přemýšlím právě v těchto kategoriích) bránit? Jako se bráníme vlkům (a zahánět je jako ojedinělé vetřelce, kteří narušují pořádek)? Nějaký ještě odpornější člověk než já by mohl vzpomenout na krysy (a myslet na jed a společenskou očistu). Anebo považovat tyto lidi za něco na způsob brouka, či dokonce viru – entitu, jíž se už bránit nedá, protože je úplně všude… Jsem naštvaný – na sebe, že mi v hlavě tak odporné myšlenky běží, a na toho chlapce a hlavně na jeho rodiče, že mé myšlenky přivedli na svět. Anebo byly v mé hlavě vždy? A neklube se rasismus právě na takových dětských hřištích?“

„Bože, to je kravininum“

V internetových diskusích se spustil pokřik. Jedni psali rasistické bláboly, mnohem horší než ty, které proběhly hlavou Houdovi. Druzí mu naopak vyčítali, že je rasista nebo rasismus svým článkem spouští. Několik reakcí – těch slušnějších:

• Nevidim na rasizmu nic spatneho.
• Bože, to je kravininum ! Proč nás autor informuje o vlastní zbabělosti ??? Zdaleka to není jen problém cikánů. Na hřištích je i spousta nevychovaných bílých dětí.
• Takovým spratkům se dává facka, pohlavek a podobně. Pokud se seběhnou rodiče na pomoc, musíte provést totéž jim. Bez ohledu na pohlaví…
• Autor se prostě lidsky bál té cikánské rodiny, protože ze zkušenosti ví, že za pár minut by jich tam bylo padesát a v ruce klacky nebo dokonce mačety… Ale takhle to začíná. Jednou ty mačety budou mít v ruce všichni, možná i palné zbraně…
• Nebojte se, na tlusté, rozmazlené, sluníčkářské bílé fracky dojde úplně stejně, jako na čmoudy.
• Poridte si na klopu ruzovy odznacek Hate Free a otravne cikanske decko priste podriznete, vse bude ok, dela to tak vice lidi.
• Nu, to by mohlo být otištěno v Árijském boji.

Mimořádně blbý článek

Na Houdův článek reagovala překladatelka Adéla Gálová, brněnský politik a aktivista Matěj Hollan a Jana Horváthová, ředitelka Muzea romské kultury.

Adéla Gálová má Houdův článek za mimořádně blbý. „První otázka, která se mi po přečtení jeho článku neodbytně vtírala na mysl, zněla: ten pán byl poprvé v životě na dětském hřišti?“ píše Gálová. Poté vzpomíná na své špatné zkušenosti s některými Romy a dodává, že z nich nikdy nevyvozovala něco rasistického.

Hollan se v papírových Lidových novinách z 19. září do Houdy ironicky strefuje: „Chtěl demaskovat vnitřní rasistické a xenofobní myšlenkové pochody… Pojďme zkusit napsat ten článek tak, aby byl pochopitelný a sdělit to, co snad, doufejme, pan Houda sdělit chtěl: ,Branku na hřiště po chvíli otevírá chlapec. Je jiný… Je to Rom! Přiběhne k pískovišti a první, co udělá, je, že nabere písek do kbelíku, který mu nepatří, a rozprašuje ho mimo pískoviště. Má z toho velikou radost. Já ne. U ostatních dětí mi to nevadí, ale tohle je Rom! A Rom nebude našim dětem rozprašovat písek. Je to náš písek, naše země, naše pravidla, naše děti! Jeden mudrc kdysi řekl: Aby tu chtěly žít i naše děti! Ne nějací kočovníci.´
Rasismus je odporná věc, a když vám podobné pocity vytanou na mysl, bojujte s nimi. Běsy jsou ve vaší hlavě, ne v hlavě děcka. Zatlačte je zpátky do animálních zákoutí a zkuste se podívat na svět skutečnýma očima.“

Jana Horváthová v Lidových novinách ten samý den Houdovi vzkázala: „Pocitům autora článku zcela rozumím, ale za rodiči kluka neřáda měl jít a měl zkusit s nimi mluvit. Samozřejmě, že by hrozilo, že mu vynadají, že ho nazvou rasistou. To ale přece neznamená, že je to pravda. Obrana proti primitivnosti a hrubosti je na místě, jenže to taky chce zvolit správný způsob… Nejde tu o biologickou rasu či etnikum, ale řada nás Romů žila tak dlouho v izolaci, že se opravdu mnozí z nich neumějí v této společnosti chovat adekvátně. I díky tomu nejsme schopni se v této společnosti dobře orientovat, stěží hospodaříme s financemi, bojujeme s návykovými látkami a mnohým z nás chybí kultivovanost. Ta jistě chybí i jiným, ale u Romů je pro naznačenou historickou determinaci tento handicap masivnější.

O zapojení Romů se tato společnost snaží teprve posledních 50-60 let, zatímco před tím měl stát za cíl držet „cikány“pod četnickou kontrolou. Pro další roky máme Strategii integrace Romů. Tu se však nedaří naplňovat. Politici, kteří hledají své voliče, nebudou podporovat nepopulární cestu integrace, a tedy „výhod pro Romy“, byť je to nonsens. Součástí cesty k lepšímu soužití je i otevřená diskuse, debata o tom, jak zde společně existovat. A pokud budeme mlčet a brblat jen v hospodách, problém se tím nezlepší.“

Jak jsem to myslel

Intelektuál měl po celé anabázi potřebu se k tématu vrátit. „Jak jsem to myslel,“ mohl by se jeho druhý článek otitulkovat. Místo toho jej autor nazval: Ponižuji sebe i čtenáře, ale nejsem rasista. Zde vysvětluje, že chtěl jen ukázat, kde se v lidech rasismus bere.

„Člověk by své texty vykládat neměl. Je to strašlivá představa, ze které mě mrazí – doslova; ponižuji se tím totiž nejen já sám, ale ponižuji tím i své čtenáře, protože jim výkladem v podstatě říkám, že jsou hlupáci a nechápou psané slovo. Někdy je ale třeba do kyselého jablka kousnout…, protože není tak úplně hezké dozvídat se, že jste rasista a že na zdi svého pokoje máte pověšený Hitlerův obraz. To mi věřte,“ svěřuje se Houda. Fázi vyvinění se lze v článku vystopovat i v tomto odstavci:

„Je až podivuhodné, jakého stupně nevzdělanosti jsme dosáhli. To nikdo nepoznal stylizaci, alegorii? Nikdo například nepoznal, že ony čtyři entity (vlk, krysa, brouk, vir), které zřejmě tak pobouřily, jsou naprosto zřetelnou výpůjčkou z díla postmoderního francouzského filozofa Jeana Baudrillarda? Každý si může přečíst jeho knihu… tam přesně tyto čtyři entity, na kterých Baudrillard rýsuje jistou genealogii „obrany proti nepříteli“, nalezne. Takže je zřejmé (alespoň doufám), že jsem v hlavě tyto odporné věci neměl, jen jsem se pokoušel vystihnout jistý palčivý problém, který ve společnosti je a který se následnou diskusí plně potvrdil.“

Houda poté dochází k závěru, že dav nemyslí, přestože jsou v něm inteligentní lidé. To je tak nevzdělaný, že tuto samozřejmost, popsanou některými filozofy, politology a sociology dosud neznal?

Smířlivý konec celé aférky napsal Houda na závěr: „Omlouvám se za to, že jsem napsal text, který není polopatický a nad kterým je potřeba alespoň trochu přemýšlet, než se dojde k úsudku oněm. Musím říci, že mě to velice mrzí a že už to víckrát neudělám (anebo k textu rovnou připíšu úvod a závěr, aby to pochopil úplně každý).“

Vnitřní přediva intelektuálů

Přemysl Houda samozřejmě není žádný rasista a svůj článek myslel dobře. Ale, jak u něj čteme, i on snad nakonec pochopil, že vnitřní přediva intelektuálů patří do časopisů pro vnitřní přediva intelektuálů. Jinde že je třeba myslet i na čtenáře, kteří se nyní hrůzně provinili tím, že nepochopili nepolopatickou alegorii, stylizaci a genealogii nářku nad čerstvou zkušeností z pískoviště. Ba ještě hůř, neznají Jeana Baudrillarda! (Kdo to vlastně je, nevíte někdo?)

Bezradnost v popisované situaci však Houdovi nevyčítejme. Je odrazem hlubokého příkopu, který jsme si ve společnosti vyhloubili. Odrazem této bariéry je sousloví „většinová společnost“, které všichni hojně užíváme. Jakoby společnost netvořili všichni, kteří v ní žijí, ale žily tu vedle sebe dvě společnosti, většinová a menšinová. Zvykli jsme si nehovořit spolu. A právě tohle bychom se měli naučit překonávat. Nejen Houda, nejen Češi, ale i Romové.